David Ondráčka: Kdo nemá „protikorupční aktivitu“, jako by nebyl

Ondřej Tůma, Peníze, 03.12.2011

V exkluzivním rozhovoru s šéfem české pobočky Transparency International se dozvíte, kvůli čemu u nás pracují kontrolní orgány špatně, jak probíhala spolupráce s Radkem Johnem a proč by lidé jako Aleš Řebíček či Pavel Drobil neměli zůstávat v klidu.

V české pobočce Transparency International pracujete již deset let, z toho čtvrtým rokem v jejím čele. Není pro vás depresivní, když se zpětně díváte, jak se u nás za tu dobu situace kolem korupce vyvíjí?

Frustrace bohužel k mojí práci patří. Člověk si uvědomuje, že na mnoho kauz nedosáhne, řadu procesů neovlivní. Na druhou stranu se na to dá pohlížet i pozitivně.  Snažím se být pragmatický a věřím, že kdybychom tuto činnost nevyvíjeli, tak se situace ještě zhorší. Proto se radujeme i z malých a dílčích úspěchů. Navíc při tom zažijete řadu dobrodružství a zajímavých situací, při kterých se neustále učíte. To mě taky motivuje.

Co byl podle vás za tři roky, které vedete českou Transparency International, největší úspěch této organizace?

Myslím, že jsme přispěli k tomu, že se protikorupční politika začala brát víc vážně. Nikdo už nezpochybňuje, že tu tento problém je, že se musí řešit a že se musíme snažit systémově se mu bránit. Státní správa s námi konzultuje každou protikorupční aktivitu či zákon a reflektuje naše připomínky a zahraniční zkušenosti. Také jsme se rozhodli, že budeme chodit do konkrétních kauz, řešit je právně a dělat všechny kroky, které s tím souvisí. Trestní oznámení, žaloby, stížnosti a podobně.

A pokud byste měl jmenovat konkrétní úspěchy?

Například jsme významně přispěli k tomu, že se zastaví ekotendr, což ušetří státnímu rozpočtu 35 miliard korun. Na komunální úrovni je řada případů, kde jsme trestními oznámeními a žalobami docílili toho, že zkorumpovaní lidé odstupují ze svých funkcí. Snažíme se, aby Transparency spolu s médii jako první zvedala prapor a bila na poplach, když je na obzoru nějaký průšvih. Ať už jde o regionální úroveň, či ministerská patra. Jsme rádi, že lidé jako Martin Kocourek, Pavel Drobil či Aleš Řebíček nakonec i díky nám odstupují. Pak je tu hůře uchopitelná legislativní úroveň, na které jsme dokázali, že se upustilo od mnoha zběsilých nápadů už v jejich zárodku.

Co naopak považujete za svoje neúspěchy?

Samozřejmě nejsme neomylní a u některých komunálních kauz si třeba zpětně říkám, proč jsme do toho vůbec šli. Za neúspěch považuji také to, že se nám ještě nepodařilo prosadit, aby vyšetřovací instituce a orgány činné v trestních řízeních byly víc nezávislé, měly větší kapacitu a byly víc specializované. Aby se útvar pro odhalování korupce mnohem víc zaměřoval na zajišťování výnosu z trestné činnosti, aby se vytvořilo speciální státní zastupitelství, které bude s tímto útvarem kooperovat a korupční trestné činy řešit. Na soudech by se zase měly zřídit speciální senáty, které se budou na tuto problematiku soustředit. O to se snažíme už řadu let, ale bohužel žádný velký posun nevidím.

Nemáte pocit, že se u nás z boje proti korupci stává určité klišé?

Bohužel to tak je. Když to přeženu, tak kdo nemá nějakou protikorupční iniciativu, jako by nebyl. Všechny tyto snahy navíc v lidech vzbuzují velká očekávání a byla by obrovská škoda, kdyby je zklamaly. Bez propracované strategie se ale opravdových výsledků jen těžko dočkáme.

Jak probíhá vaše spolupráce s vládou Petra Nečase?

Na institucionální úrovni probíhá docela dobře. Ministerstva s námi jednají, podáváme připomínky k řadě návrhů a legislativních úprav. Tak to má na úřední rovině vypadat, bez emocí a osobních antipatií, profesionálně, se snahou posunout věci vpřed. Emoce ale přicházejí u jednotlivých kauz, kdy jde někomu o politickou kariéru, nebo dokonce o pobyt za mřížemi.

A co spolupráce s Radkem Johnem, když byl ještě ministr vnitra?

Vstoupili jsme do poradního sboru ministra vnitra Johna podobně, jako jsme jednali se všemi předchozími ministry. Byla to však tristní zkušenost. Nepřipravená a špatně vedená jednání, chaotická improvizace. Už to dál nešlo, tak jsme spolupráci ukončili. Ukazuje to, jak je politika složité řemeslo a že člověk na něj musí být připraven. Není to jen mediální divadlo.

Zmiňoval jste exministry Řebíčka a Drobila. Určitě je pozitivní, že ze svých funkcí museli odstoupit. Nepřijde vám ale, že se tyto případy nedotáhly do konce? O nějaké trestní odpovědnosti zatím můžeme jen těžko mluvit.

Samozřejmě jsem rád, když zdiskreditovaná osoba odejde ze své funkce, a tedy víc neškodí. Aby se ale zabránilo pachuti, že si daný politik nahrabal a nic se mu vlastně nestalo, tak by dotažení případu muselo fungovat úplně jinak. Jádro problému je ve fungování institucí. Jednak vyšetřovacích, ale také daňových a kontrolních, které by každé záhadné zbohatnutí měly prověřit až do konce. Měli bychom se zkrátka dozvědět celý příběh, abychom věděli, zda bylo vše v pořádku, nebo ne. Bohužel jediné, co v tomto případě Transparency může dělat, je tyto případy neustále připomínat a ptát se, jak dopadlo vyšetřování daných kauz.

Nepřekvapuje vás to, že kauzy kolem bývalého starosty Prahy 5 Milana Jančíka, který již není tak dobře politicky krytý jako dřív, přesto nenápadně vyprchávají?

Dotáhnutí podobných případů je bohužel běh na dlouhou trať. Pan Jančík ale rozhodně nemá vyhráno, právě naopak. V trestním řízení si ještě užije svoje.

Co tedy představuje z hlediska boje proti korupci větší problém? Legislativní nedostatky, nebo fungování jednotlivých institucí?

Primárně jde o efektivitu institucí. Teď například pracujeme na projektu Národní studie integrity, ve kterém se zaměřujeme na kvalitu institucí. Díváme se na to, jestli jim chybí zákonné prostředky, peníze, lidi nebo vnitřní integrita. Většinou zjišťujeme, že zákonné limity a peníze problém nejsou. Ten je v nedostatku kvalitních pracovníků a v tom, že instituce nevyužívají své pravomoci naplno.

Takže kontrolní orgány nefungují tak, jak by měly.

Kontrolní instituce se snaží splnit formální požadavky, které jim ukládá zákon. Uvědomují si však, že kdyby šly na hranu svých pravomocí, tak se můžou dostat do politických konfliktů, protože by mohly někomu šlápnout na prsty. Když je nikdo nehlídá, tak do toho zkrátka nejdou. Problém je tedy především v neschopnosti institucí, jejichž nezávislost ještě záměrně podrývají politické tlaky. Velmi často jsou v různých komisích straničtí kandidáti, kteří v nich sedí za odměnu a mají to jako trafiku.

Pokračování za týden

• David Ondráčka
  Studoval politickou ekonomii na Středoevropské univerzitě v Budapešti, mezinárodní vztahy na Univerzitě Palackého v Olomouci a politologii na Univerzitě Karlově v Praze. V české Transparency International působí od roku 2001, poslední tři roky je jejím ředitelem. Pod jeho vedením se Transparency International ČR zaměřuje na konkrétní kauzy, které poukazují na korupci v politickém prostředí a ve veřejných zakázkách.