Dluhová past na druhou

Tomáš Prouza, Peníze, 14.04.2009

Stačí si otevřít jakékoliv noviny a všude se píše o tom, jak jsou v posledních měsících banky opatrnější při poskytování spotřebitelských úvěrů a jak se zpřísňují požadavky na bonitu klienta (a to nemluvíme o tlaku na odhadce cen nemovitostí, aby byli mnohem konzervativnější než doposud, a bankám tak u hypoték uměle vytvářeli polštář pro případné nesplácení novými majiteli realit). Podobně opatrné začínají být i velké splátkové společnosti, kterým se kupí nesplácené úvěry, a proto zpřísňují podmínky pro nové klienty.

Nepůjčí v bance, půjčí jinde

Opatrnost je v období současné ekonomické nejistoty samozřejmě na místě a většina analytiků opatrnější postup těchto institucí chválí. Zapomínají ale na to, že běžný klient těchto institucí uvažuje úplně jinak. Pokud totiž půjčku nedostane, neznamená to, že na úvěr zapomene. Banky i velké nebankovní instituce totiž v České republice dlouhá léta intenzivně budovaly dlužnickou kulturu a vytvářely v lidech dojem, že je v pořádku se zadlužit kvůli čemukoliv.

Klient, kterého odmítne banka, splátková nebo leasingová společnost, se obvykle neuskromní, ale zkusí si peníze opatřit jinde. I proto se v posledních měsících vyrojilo tolik nových inzerátů na „půjčky ihned“, „půjčky na cokoliv“ a „půjčky bez prokazování příjmu“. Stačí si prolistovat noviny, podívat se na teletexty českých televizí nebo sledovat inzeráty v dopravních prostředcích. Nabídka je čím dál tím větší a na podmínky a úroky se moc lidí neptá.

A jsou to právě úroky a poplatky, na které by si lidé měli dávat pozor. Jenže nikdo je to neučil, nevědí, co znamená třeba zkratka RPSN. Nikdo přísně netrestal ty, kteří své klienty řádně neinformují. Česká obchodní inspekce (ČOI) sice provede čas od času kontrolu poskytování úvěrů a vydá tiskovou zprávu. Letos například o tom, že půlka úvěrových smluv nebyla v souladu se zákonem.

Ale stane se něco? ČOI nezveřejní jména těch, kteří nedodržují zákon, a udělené pokuty jsou v porovnání s jejich ziskem z klamání klientů minimální. ČOI není ani tak důsledná, aby do firem, které zákon obcházejí, chodila pravidelně a sankce opakovala.

Až na hranici podvodu

Pořádnou osvětovou kampaň by si zasloužily nečitelné, složité a často pro klienty jednostranně nevýhodné úvěrové smlouvy. Jejich texty jsou dlouhé, tištěné drobným písmem a plné zkratek. Mnohdy představují vlastně několik dokumentů, které se na sebe vzájemně odvolávají. Často obsahují právo na jednostrannou změnu smluvních podmínek ze strany poskytovatele úvěru. A to nemluvím o dalších různých podivných podmínkách a sankcích, které jsou v nich někde hluboko schovány. Některé zvláště zajímavé praktiky uvádíme v rámečku.

Řada podloudných úvěrářů již navíc přišla na jednoduché triky, kterými se mohou dozoru ČOI vyhnout. Stačí třeba do smlouvy napsat, že se peníze půjčují na opravu nebo údržbu nemovitosti – a v takovém případně RPSN není třeba uvádět. Koho za takový podvod postihnout? Klienta, který často neví, ani co podepsal, protože mu řekli, že jde jen o formalitu? Postih by samozřejmě měl jít za úvěrovou firmou. Prokázat jí obcházení zákona by nebylo složité, ale někdo by musel chtít.

Na trhu samozřejmě může existovat nabídka úvěrů pro různé typy klientů s různým rizikem. ale stát by neměl dovolit, aby velká skupina poskytovatelů mohla prakticky beztrestně zamlčovat fakta, zamlžovat podmínky a klamat ty, kteří se nemohou bránit.

Příklady některých podivných praktik společností poskytujících úvěry:

• Klient sice dostane požadovaný úvěr, ale poskytovatel si hned strhne určitou částku jako poplatek, aniž ho na to upozorní předem. Bývá to 10 % i víc.

• Úvěrová smlouva zavazuje klienta, aby v krátké době po obdržení úvěru (často to tří dnů) zaplatil první splátku, jinak je sankcionován pokutou.

• Poskytovatel úvěru si ve smlouvě vymíní, že může požadovat kdykoli předčasné splacení úvěru a nesplacení zatíží vysokou sankcí.

• Úrok stanovený z úvěru uvedený ve smlouvě platí jen v případě, že klient sežene každý týden někoho dalšího, kdo si vezme úvěr. Pokud se mu to nepovede, úrok se zvyšuje.

• Úvěrující instituce požaduje nepřiměřenou záruku – například za úvěr ve výši 200 tisíc korun chce do zástavy dům a zapíše si své zástavní právo do katastru. Když klient nezaplatí splátku, dům zabaví.

• Úvěrová smlouva obsahuje rozhodčí doložku a právo poskytovatele úvěru zvolit si rozhodce. V případě sporu mezi poskytovatelem úvěru a dlužníkem, bývá rozhodce vždy na straně věřitele a jeho rozhodnutí je konečné. Dlužník nemá prakticky žádnou šanci. Na osud by se mohl obrátit jen v případě, že při rozhodnutí by došlo k procesní chybě.

(Autor je ředitelem pro rozvoj Partners. Převzato z časopisu Finmag - Finanční magazín).  Foto: Profimedia.cz