Dva romské problémy
Klára Samková, Peníze, 07.12.2011
Romské téma je emocionálně nejvypjatější téma v České republice. V bouři emocí zaniklo, že neexistuje jeden „romský problém“, ale existují „romské problémy“ dva. První je problém majoritní společnosti s Romy. Druhý je problém Romů.
Tyto problémy nejsou totožné, což zřetelně vyvstane, když se podíváme na základní „holé“ cíle Romů a majoritní společnosti, jakož i na prostředky, které jsou obě skupiny schopny k naplnění svých cílů in extremis použít.
Cílem Romů je přežít jako Romové. Cílem majoritní společnosti je nemít problémy s Romy.
Práva
Vyjděme z Jungovy teorie kolektivního nevědomí a učiňme nepochybným, že každý jedinec je ovlivněn svým Egem a zároveň je i součástí kolektivního nevědomí. K zachování svého vlastního já potřebuje identifikaci nejen osobní, ale právě i kolektivní. Tu si nemůže vybrat a už vůbec ji nemůže volními prostředky ovládat – je vryta ve velmi hlubokých vrstvách našeho nevědomí. Ukotvenost v této psychické vrstvě je nutná podmínka duševního zdraví a stability jedince. Každý Rom (stejně jako jiný člověk) má právo přežít a žít v psychické pohodě. Tím máme definované nezpochybnitelné právo Romů přežít, a to přežít jako Romové.
Je právem každé společnosti, aby jí žádná skupina obyvatelstva nečinila nadměrné těžkosti. To vyplývá z principiální rovnosti všech lidských bytostí a principiální rovnosti práv a povinností každého lidského jedince. Tím je definováno právo majoritní společnosti nebýt obtěžována Romy.
Prostředky
K zajištění svých cílů jsou Romové schopni zcela odsunout stranou zákony majoritní společnosti, využít a zneužít sociální systém a oddat se kriminálním činům majetkového i násilného charakteru.
Majoritní společnost je schopna dojít ke „konečnému“ řešení romského problému zřizováním koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů a vystěhováváním Romů do míst podstatně nepříznivějších pro život.
Tyto nástroje v různé míře a v různém rozsahu každá ze skupin i používá. Při jejich stoprocentním užití je zřejmé, že nejen cíle, ale i prostředky k zachování těchto cílů jsou vzájemně zcela neslučitelné. Navíc naplňování cílů té které skupiny přináší přímé ohrožení naplňování cílů skupiny druhé.
Nevěřte vlastním očím
Další komplikací je, že oba „problémy“ se navenek jeví stejně. Totiž sociálním vyloučením Romů.
Naše analytická mysl je zvyklá na to, že různé věci vypadají různě, nebo že na jednu věc jsou různé názory. Máme však minimální zkušenosti s tím, když dvě zcela rozdílné věci vykazují zcela shodné rysy. (Vypadá to jako kachna, žere to to, co kachna, kváká to jako kachna, ergo kladívko je to kachna...)
Právě toto se přihodilo s romskou problematikou. Ačkoliv Romové mohou definovat svůj problém jako problém národní kolektivní identity, majoritní společnost definuje romský problém jako problém sociální.
Protože majoritní společnost vlastní mocenské nástroje k prosazení svého pohledu na věc, byla romská problematika definována jako problém sociální bez ohledu na vnitřní pocity Romů. Nikdo se neptal po tom, zda tento sociální problém je problémem primárním či zda je pouze výrazem nějakého problému jiného. Proto také nikdo řádně nezkoumal užití jiných nástrojů k řešení romské otázky než obvyklých nástrojů na řešení chudoby, kriminality, nedostatku vzdělání.
Stávající opatření jsou finančně mimořádně náročná, velmi lehce zneužitelná a především neúčinná, nepřinášejí řešení problému. Proto mají pravdu všichni ti, kteří brojí proti sociálním dávkám a sociální pomoci Romům. Brojí totiž proti užívání neúčinného nástroje. Paradoxem je, že právě tito lidé, kteří instinktivně cítí, že něco není v pořádku, jsou označováni za rasisty, i když jimi nejsou.
Nejde o sociální problém
Pakliže by „romský problém“ byl problém sociální, netýkal by se Romů, kteří sociální stigma nenesou. Není tomu tak – což dosvědčí každý romský středoškolák i vysokoškolák. Vzdělání Romům nijak nepomáhá. I pro majoritní společnosti platí, že dobré vzdělání neznamená práci: i čeští vysoko- a středoškoláci by mohli povídat – a pro Romy to platí dvakrát. Problémem není vzdělání, ale práce.
(Romové zachycují a artikulují vznikající problémy daleko dříve, než je majoritní společnost vůbec postřehne. To, že vzdělání nezaručí zaměstnání, je romské komunitě známo nejméně od roku 2003, kdy jsem se s tímto názorem mezi Romy setkala poprvé. Dnes stojí udivená Evropa před zástupem mladých vzdělaných lidí bez práce a hovoří se o krizi „overeducated youth“. Ekonomové se mohli se zeptat Romů, řekli by jim to o řadu let dřív. Totéž platí i pro školství a některé další oblasti.)
Multikulturní společnost jako poznaná nutnost
I mezinárodní zkušenosti jednoznačně ukazují na to, že problém Romů není problém primárně sociální. Inuitům (Eskymákům) v Kanadě postříleli v 60. letech tažné psy a děti nahnali do internátních škol. Výsledek? Alkoholismus a drogové závislosti v masovém měřítku, neuvěřitelná míra kriminality, nadále přetrvávající netknutost vzděláním, naprostá rezignace členů této komunity nejen na veřejný, ale i na soukromý, ba dokonce i osobní život. Dvěma slovy absolutní devastace. Situace se začala zlepšovat – a to rapidně – v okamžiku, kdy majoritní společnost upustila od svých sociálně-vzdělávacích intervencí a Inuité začali být oprávněni o svých vnitřních záležitostech rozhodovat sami jako národ.
Je možno shrnout, že dnešní bájná Kanada není multikulturním rájem díky tomu, že v nějakých volbách zvítězili idealističtí humanisté, kteří nastolili volnost, rovnost & bratrství. Kanada je multikulturní proto, že ostatní způsoby řešení fatálně selhaly. Zcela shodnou zkušenost mají Australani s Aboriginci, Novozélanďané s Maory. Fakt, že všechny tyto národy byly na rozdíl od Romů původně svázány s určitým územím, mám důvod považovat za bezvýznamný.
Národní ukotvení duše
To, že problémem soužití Romů a majoritní společnosti není primárně otázkou sociální, dokazuje i další fakt: při různých diskuzích bylo opakovaně poukazováno na skutečnost, že i když na příklad „obchodní činnost“ značné části členů vietnamské národnostní menšiny zdaleka nesplňuje všechna kriteria dodržování českého právního řádu, majoritní společnost s Vietnamci nebo Číňany zásadní problémy nemá. Hle, důkaz, že Češi nejsou rasisti. Samozřejmě, že je to důkaz, že Češi nejsou rasisti – ale daleko víc je to důkaz, že nikoho z Čechů by ani na okamžik nenapadlo pochybovat o identitě vietnamského nebo čínského národa. Ve své duši se Vietnamci cítí majoritní společnosti rovnocenní. Stojí za nimi jejich národy, jejich státy. Podvědomě Češi tuto vnitřní sebedůvěru dobře cítí. Pro Čechy jsou členové těchto národů rovnocennými partnery, bez ohledu na Vietnamci provozované velkopěstírny marihuany a čínské megatuny zboží, které o celních skladech nikdy ani neslyšely.
Tuto zkušenost národní identity však Romové nemají. Jejich realitou je každodenní boj o vlastní identitu, boj o uznání toho, že vůbec jsou. Každý rodič ví, že dítě zlobí, aby upoutalo pozornost. Proč by totéž nemělo platit u Romů jako celku??
Lití peněz do kanálu. Proč nehledáme levnější a funkční řešení?
Výsledky dvacetiletého „řešení“ takzvané „romské otázky“ (jak pravicovými, tak levicovými vládami) jsou naprosto tristní. Jsou totiž úplně stejné, jako kdyby kterýkoli podnik vykazoval stále rostoucí ztrátu a top management akcionářům tvrdil, že není jiné cesty než prostě vyrábět s prodělkem, a nutil je – pokud možno povinností danou zákonem – k dalšímu úpisu akcií. A kdo by k tomuto povinnému úpisu nebyl ochoten, byl by označen za rasistu, extremistu a z toho titulu by mu hrozil trestní postih.
Vláda dospěla tak daleko, že nejenomže nehledá jiné, efektivnější cesty, ale ani se nezajímá o to, zda existují. Pokračovat v užívání nástrojů, které se k „řešení“ romského problému využívaly dosud, je zcela neefektivní. Přesto na nich vláda trvá. Více desítek milionů, více miliard, více sociálních pracovníků – nejlépe ke každému Romovi jednoho. Z ekonomického hlediska je to zcela absurdní: zvyšujeme výkon, kola se točí stále rychleji – ale melou naprázdno.
Představa, že peníze všechno vyřeší, je stejně absurdní a nepravdivá jako představa, že více peněz znamená více štěstí. Psychologové se, co se vztahu peněz a štěstí týká, vzácně shodli s ekonomy: nad nějakých asi sto tisíc dolarů ročně už k žádnému kvalitativnímu nárůstu štěstí nedochází. Stejně tak jsem přesvědčená o tom, že více peněz do řešení romské otázky naprosto nemůže znamenat více úspěchů. Je proto naprosto nutné najít nové nástroje, které skutečně povedou k „bezbolestnému“ soužití majority s romskou menšinou. K tomu je ovšem potřeba uznat, že kořeny problému leží podstatně hlouběji, než jsme si mysleli a podstatně hlouběji, než je majoritní společnosti milé. Totiž v problému samotných Romů. Naprosto zásadním východiskem pro jakékoliv opravdové řešení je, že majoritní společnost přestane být spolkem inženýrů lidských duší a z romských objektů sociálního inženýrství se stanou skuteční a uznávaně plnohodnotní partneři v budování společného soužití. Bude to nejen funkční, ale bude to – světe div se – i podstatně levnější.
Kláře Samkové právě vychází ve vydavatelství Blinkr studie Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů. Kniha je doprovozena předmluvami Fedora Gála a Cyrila Höschla. Více na webu vydavatelství.
