Jak utrápit stavební spoření k smrti

Tomáš Prouza, Peníze, 24.04.2012

Stavební spoření mělo důvěru klientů. Teď má – padáka. Je strategickou chybou ministerstva financí, že se nepokusilo udělat z populárního produktu spojence pro svůj největší boj: penzijní reformu.

Na počátku stála správná myšlenka – otevřeme trh stavebního spoření víc konkurenci, aby klesly poplatky a nabídka se stala pro klienty zajímavější. Na konci stojí reformní paskvil, který nejen že dělá vše pro to, aby stavební spořitelny zanikly, ale také trestuhodně plýtvá důvěrou ve finanční produkt, který znají všichni Češi.

Jen pro pořádek si připomeňme, jak se stavební spoření u nás vyvíjelo. Na počátku stál vynikající lobbistický úspěch, který umožnil vznik exkluzivně dotovaného termínovaného vkladu. Když stát konečně před deseti lety pochopil, že smyslem podpory stavebního spoření má být podpora zlepšování kvality bytového fondu, začal tlačit na to, aby stavební spořitelny začaly plnit svou úlohu – tedy výhodně půjčovat na bydlení.

A jak ukazují statistiky, poměr úvěrů k vkladům vzrostl za posledních sedm let na dvojnásobek. Stavební spořitelny mají již dnes rozpůjčováno 68 procent svých vkladů. I když s poměrně velkým zpožděním, stavební spořitelny tak začaly konečně plnit svou úlohu.

Jediné vládní řešení: škrty

Jenže najednou přišla ekonomická krize a potřeba šetřit. V takové situaci samozřejmě jako první přijdou na řadu jednoduché škrty – a stavební spoření je okamžitě na ráně. Všichni mluví jen o úspoře škrtnutých miliard, nikdo ale bohužel nepřemýšlí o tom, kolik stát za investovanou miliardu získá nebo ztratí. Spočítat přínosy státní podpory sice není úplně jednoduché, ale kvalifikovaný odhad toho, kolik systém stavebního spoření přináší státu zpět na daních souvisejících s výstavbou i s tím, kolik zaměstnává lidí, udělat samozřejmě jde.

Stejně tak je možno propočíst, kolik peněz lidé ušetří tím, že mají pro renovaci svého bydlení k dispozici levné úvěry ze stavebního spoření místo toho, aby si museli brát drahé spotřebitelské půjčky. Jako v mnoha jiných případech stát bohužel na jakoukoliv analýzu výnosů a nákladů rezignoval a soustředil se na jedno jediné – škrtat.

Přitom právě v době omezených zdrojů by se stát měl velmi pečlivě zamýšlet nad tím, co mu přináší efekt a jak může využít existující infrastrukturu, místo toho, aby zbytečně budoval novou. V případě stavebního spoření by velmi pragmaticky formulovaná otázka mohla znít: „Když už jsme do stavebního spoření tolik investovali, jak můžeme dostat víc zpátky?“

Stavební spořitelny přitom na společenskou objednávku velmi dobře slyší – když stát začal v roce 2004 tlačit na to, aby více půjčovaly a pomohly lidem zlepšovat kvalitu bydlení, začaly stavební spořitelny nabídku úvěrů zlepšovat a podíl úvěrů k vkladům začal velmi rychle růst.

Prvním zájmem státu u stavebního spoření by měla být schopnost podporovat bytovou politiku státu a pomáhat občanům k lepšímu bydlení za co nejvýhodnější ceny. Tuto úlohu stavební spoření díky principu kolektivu (tedy půjčuji jen z toho, co u mě ostatní uložili, a všem garantuji výměnou za trpělivost nízkou úrokovou sazbu) plní velmi dobře.

U nákupu nemovitosti nebo milionové rekonstrukce je samozřejmě alternativou hypotéka, ale u oprav v řádu pár desítek či stovek tisíc hypotéka k dispozici není. Takže buďto mohu použít nízko úročený úvěr ze stavebního spoření – nebo musím sáhnout po klasickém spotřebitelském úvěru s trojnásobným či čtyřnásobným úrokem.

Ministerstvo financí tvrdí, že tuto situaci ještě vylepší tím, že otevře trh stavebního spoření univerzálním bankám, a zvýší tak konkurenci. To samozřejmě zní na první poslech dobře – jen si člověk nesmí přečíst přesný text navrhovaných změn. Pak totiž zjistí, že návrh je výhodný pouze pro banky. Stavebním spořitelnám totiž zůstávají zachována přísná pravidla, která lze zjednodušeně shrnout takto: Můžete sbírat vklady, ale můžete je investovat jen velmi konzervativním způsobem a musíte klientům nabízet výhodné úvěry na bydlení.

Naproti tomu banky žádnému omezení v investování nasbíraných peněz nebudou podléhat, takže výsledek bude jednoduchý – banky budou pod rouškou stavebního spoření nabízet výhodné termínované vklady a získané prostředky budou používat pro mnohem ziskovější obchody. Stavební spořitelny se najednou ocitají v nevýhodě, zatímco pro banky je to reforma velmi výhodná. Ale co z toho bude mít stát a jeho občané?

Přeje si ministerstvo zánik spořitelen?

Vzhledem k tomu, že stavební spoření je (především díky státní podpoře) nejdůvěryhodnější produkt na českém trhu, dávalo by smysl využít jej i pro další projekty ve státním zájmu. Naproti tomu penzijním fondům nedůvěřuje téměř nikdo a vláda riskuje, že kvůli špatnému nastavení a špatné komunikaci bude pokus o reformu důchodů neúspěšný.

Rozumná vláda by přemýšlela, jak využít důvěru ve stavební spořitelny a jak je motivovat k tomu, aby vedle produktů pro bydlení vymyslely i produkty pro spoření na penzi. Možnost převést si peníze ze stavebního spoření na penzi není špatný nápad, ale jak se poslední dobou stalo zvykem, je nedomyšlený a šitý horkou jehlou.

Podobně by dávalo smysl využít dobře fungující systém k podpoře dalších oblastí, které by měla chtít rozvíjet každá vláda – třeba kvalitní vzdělání, ale i budování základní finanční rezervy, aby lidé kvůli jakémukoliv nečekanému výdaji nemuseli padat do dluhové pasti. To by ale muselo ministerstvo financí pečlivě přemýšlet nad tím, co je potřeba na finančním trhu skutečně změnit, mít rozumně nastavenou dlouhodobou koncepci a tu transparentně naplňovat.

Místo toho ministerstvo v regulaci finančního trhu postupuje naprosto nekonzistentně a nepředvídatelně. Zatímco u stavebního spoření (protože někdo zřejmě nemá stavební spořitelny rád) říká, že chce regulovat jen parametry produktu a ten ať nabízí kdokoliv, u penzijních produktů (protože někdo zřejmě má penzijní fondy hodně rád) naopak vytváří tučný monopol pro pár institucí, které si v poklidu rozdělí trh. Není se tedy co divit, že tento podivně protichůdný přístup vyvolává řadu otázek.

Sečteno a podtrženo – teoretická snaha zvýšit v oblasti stavebního spoření konkurenci má smysl, praktické provedení ale výrazně zvýhodňuje jednu skupinu konkurentů (banky) před druhou (stavební spořitelny).

Navázání státní podpory na účtenky z hobby marketů náklady státu na státní podporu nijak neomezí, ale aspoň vygeneruje několik nových pracovních míst v administrativě. Největší chybou je však nedotažené provázání stavebního spoření a úspor na penzi. Ale čemu se vlastně divit, když se zdá, že by bylo ministerstvo financí nejraději, pokud by stavební spořitelny pomalu zanikly?