Karta leží a hra běží
V oblasti finančních produktů mnoho prostoru pro realizaci novátorských nápadů není. Z pohledu klienta je to všechno na jedno brdo. Snad právě proto musejí být banky a další instituce tak kreativní při prezentaci svých služeb.
Jedna reklama slibuje úžasné šestiprocentní zhodnocení spořicího účtu. Ovšem za dva roky. Proč ne tři procenta za rok, jak je to obvyklé? A proč ne rovnou třicet procent za deset let, jak vtipně navrhl jeden ze čtenářů webu Finmag.cz?
Považuje nejmenovaná banka klienty za idioty, kteří neumějí počítat a chytnou se na šest procent v domnění, že jde o bezkonkurenční roční úročení? Nebo tím férově říká potenciálním klientům s dokončenou základní školou, aby si této reklamy nevšímali, že je určena pro jinou cílovou skupinu?
Kreativita marketingových sdělení do značné míry vypovídá o tom, že finanční domy vlastně nemají v rukou nic specifického, čím by mohly klienta oslovit. Tvůrci reklamy vaří z vody a občas z nouze přešlapují pomyslnou lajnu hřiště, kde se hraje fair play. Koneckonců, jak jinak uspokojit požadavek zadavatele, aby příslovečné stále stejné Baťovy cvičky každých pár měsíců zaujaly něčím novým?
Jde to i jinak, tedy alespoň v případě těch cviček. Klíčovým slovem je kreativita. Vytvořit kecku a v reklamní kampani přesvědčit zákazníka, že ji musí mít, to je osvědčený koncept. Například výrobce sportovní obuvi Nike to vzal za jiný konec. Co když dáme lidem jednoduchý nástroj, jak si navrhnout své vlastní, zcela jedinečné boty?
Na webu projektu NIKEiD si vyberete model, zvolíte si vlastní kombinace barev a materiálů a za pár týdnů vám přijde neopakovatelný originál. Dobře, ne tak neopakovatelný jako otisky vašich prstů, ale velmi pravděpodobně jediný v této zemi. Zaplatíte o fous víc, ale rádi.
Takhle nějak bych to potřeboval i s finančními produkty. Jeden takový jsem si teď vymyslel. Platební kartu, která mě odměňuje (nebo „trestá“, chcete-li) za utrácení. Nemyslím takové to zanedbatelné půlprocento z nákupu, které vám odejde na penzi, kdykoli kartu použijete. Myslím opravdové peníze. Sám si nastavím částku a určím, kam má odcházet.
Začal bych na pětistovce. Zaplatím v obchodě, a tradá, pětistovka putuje do akciového fondu. Jsem z těch, kteří se z takových věcí radují. Investoval bych víc a k tomu bych dosáhl bezprecedentního rozložení investic v čase – místo pravidelného vkladu jednou měsíčně bych na akciové trhy vstupoval zcela chaoticky, čímž bych dokonale eliminoval riziko, že opakovaně nakoupím v nevhodném okamžiku, tedy draze.
Kdyby v určité době nebylo na účtu dost peněz (minimální zůstatek bych si sám nastavil), automatické investování by se jednoduše přerušilo. A třeba jednou dvakrát měsíčně bych měl mít možnost esemeskou nebo na webu změnit částku a účet, kam mají peníze putovat.
Pro prezentaci myšlenky odborníkům jsem si vymyslel slogan AUTOMATICKÉ VYBALANCOVÁNÍ SPOTŘEBY TVORBOU REZERVY. A protože jsem muž činu, hned jsem začal oťukávat, jestli se někdo nechá inspirovat. Po prvotním nadšení, že se nápad líbí, však přišel tvrdý náraz na realitu českého finančního trhu. Takových podivínů, kteří by se radovali z podobných pohybů na účtu, prý mezi námi není tolik, aby se vyplatilo vytvářet pro ně podobné extrabuřty.
Několikrát za měsíc si vzpomenu, že by nebylo od věci sednout k počítači, odeslat z běžného účtu do fondů pár korun a zachránit je tak před utracením. Hádejte, jak často to doopravdy udělám. Každý den je hromada jiných věcí, co nejdou odložit.
Mít v peněžence nástroj, který oblafne moji nedůslednost a ignoruje můj odpor k administrativním úkonům, ovlivnilo by to velmi pozitivně výši mých úspor, z nichž chci ve správný čas podpořit své děti a zajistit, aby naopak mé děti nemusely jednou podporovat mě (budou mít svých starostí dost – vlastní děti, vlastní penze). Jinými slovy, šlo by o finanční produkt, který by skutečně ovlivnil kvalitu života mé rodiny. Škoda, že neexistuje.
Foto: Profimedia.cz
