Miliony pro milionáře. Pět hříchů Evropského (a)sociálního fondu

Když zástupci šesti evropských zemí v roce 1957 v Římě zakládali Evropské hospodářské společenství, nezapomněli na Evropánky živořící z ruky do úst na okraji nově vznikajícího Babylonu. Aby jim v něm pomohli najít práci a vyšvihnout se nahoru, vytvořili Evropský sociální fond.

Jeho výdaje o pětapadesát let později představují zhruba desetinu unijního rozpočtu. Přestože tato puška s upilovanou hlavní dík velkému rozptylu občas dotacemi strefí i potřebné, výsledek její finanční kanonády je často asociální. Proč?

Hřích první: ESF vytahuje peníze z kapes chudých…

Na rozdíl od systému sociálního pojištění, jak jej známe u nás, tvoří většinu příjmů Evropské unie i výdajů Evropského sociálního fondu daňové výnosy. Včetně daně z přidané hodnoty, kterou – právě na rozdíl od pojištění – platí ve stejné sazbě všichni. Vdova s nemocným dítětem i majitel kasina.

Aby mohl sociální fond podporovat chudé regiony, musí do něj přispět lidé v těch bohatých. Pokladna v kodaňském supermarketu se ale neptá, jestli 25procentní DPH na potraviny nepřičítá k nákupu šupáka, který sem stopoval z Estonska, aby zkusil najít práci.

Nejde jen o spotřebitele. Po celém kontinentu se z podnikatelů, často lidí bez sociálních jistot, stávají kvůli unijním nařízením plátci DPH. Tím snižují vlastní konkurenceschopnost, protože musí zvýšit ceny a trávit víc času papírováním – aby pak pod heslem sociální soudržnosti mohli sypat peníze do svých větších konkurentů. Nevěříte?

…a – hřích druhý – láduje je do úspěšných firem

České stránky ESF přivítají návštěvníka galerií, v níž se Romové střídají se seniory a ti zas s lidmi, kterým popletená příroda zapomněla nadělit nějaký ten chromozom. Popisek Z realizovaných projektů: Dostat šanci vytváří iluzi, že šanci díky ESF dostávají hlavně ti, kteří nejsou dost fit nebo cool na to, aby obstáli bez pomoci.

Do jaké míry tomu tak skutečně je, nezjistíme. Popisy uskutečněných projektů jsou totiž tak mlhavé, že mnohdy nelze přesně pochopit cíl, natož zhodnotit jeho naplnění. Přesto ale seznam stojí za prolistování. Najdete v něm totiž třeba:

• 3,9 milionu na projekt Bernard s chytrou hlavou, rozšiřující kvalifikaci pracovníků humpoleckého pivovaru. Vzpomeňte si na to, až uvidíte billboard se Stanislavem Bernardem stojícím na stráži proti „europivu“.
• 10 milionů na „komplexní inovaci vzdělávací koncepce společnosti Coca-Cola. V limonádovně se dokonce nikdo nic nenaučí, jen se budou „optimalizovat vzdělávací procesy“. Rázem jsem pochopil kokakolí slogan Ber život s radostí.
• Aby to nebylo tak nefér, 4,68 milionu na rozvoj obchodních a manažerských dovedností zaměstnanců dostane i firma General Bottlers, zásobující Česko pepsinou.
• 2,75 milionu korun půjde na Zlepšení adaptability a flexibility obchodníků a manažerů společnosti GIENGER spol. s r. o. (Taky jste si představili manažery, jak se na žíněnce s úpěním snaží udělat šňůru?)
• Hlavní město Praha hledá manažerský potenciál. S 7,5 evropského milionu určitě najde.
• Kino Palace Cinemas Brno za 3,55 milionu „zvýšilo profesionalitu zaměstnanců při obsluze zákazníků“. Posledně jsem si tam skutečně všiml, že brigádníci trhají lístky nějak školeněji…

Nikde se samozřejmě nepíše, že peníze z ESF nemůžou využít začínající živnostníci nebo malé neziskovky. Papírově jsou dokonce vítanými klienty. V seznamu příjemců jich ale najdete pomálu. Složitý systém čerpání dotací jde vstříc molochům s desetimilionovými obraty.

Na místě je cynická otázka, proč vlastně místo loserů jednou nepodpořit ty, kterým se daří. Evropský sociální fond ale úspěšným firmám nabízí v podstatě peníze za to, že jejich zaměstnanci na nějakou dobu přestanou dělat to, díky čemu je firma úspěšná (vařit pivo, trhat vstupenky) a svůj čas stráví na školení. Že to přinese plody? Pak by si to přece rádi zaplatili vlastníci firem sami. A ještě laciné kopnutí: co takhle místo selektivní podpory zjednodušit podnikání všem?

Hřích třetí: Na rozdíl od univerzit nemá fond měřitelné výsledky ani veřejnou kontrolu

Evropský sociální fond samozřejmě není jediná cesta, po níž z donucení putují peníze mezi kapsami. Můžete namítnout, že podobně fungují veřejné vysoké školy: za daně všech si na nich svou pozici na trhu práce zlepšují studující „černí pasážeři“.

Dobrá. Ale když nic jiného: souvislost mezi vysokoškolským vzděláním a lepší uplatnitelností na trhu práce je mnohokrát dokázaná. V Česku si vysokoškoláci vydělají o třetin více než lidé s maturitou, nezaměstnanost absolventů vysokých škol se motá mezi dvěma a třemi procenty. Platí vyšší daně, berou méně dávek.

Navíc nad univerzitami funguje veřejná kontrola – nebo přinejmenším zase bude, až nejlepší ministr školství přestane bránit jednu provinční tiskárnu titulů. Do té doby si ale stále můžete pročítat povinně zveřejňované závěrečné práce nebo navštěvovat přednášky libovolné státní školy.

Evropský sociální fond naproti tomu všemu obhajuje svoji činnost pouze vršením buzzwordů, moderních slov bez významu: podporuje „rozvoj kvalifikované a přizpůsobivé pracovní síly“, „zavádění moderních způsobů organizace práce a podnikání“... Zkuste tedy zazvonit v kterékoliv firmě, kde se na náklady ESF školí, že jste si přišli poslechnout kouče. Vrátného budou řeči o kontrole nakládání s veřejnými financemi náramně zajímat.

Hřích čtvrtý: Přispívá k omezování těch výdajů, které “sociálně slabým” reálně pomáhají

Sociální fond nic neplatí sám, vždy vyžaduje spoluúčast. České veřejné rozpočty takto v operačním období 2007 až 2013 vynaloží okolo 600 milionů eur, aby se země dostala k 3,8 miliardám eur z fondu.

Díky tomu přehled projektů připomíná mrazák chudé rodiny, nacpaný lacinými potravinami: Víme, že bychom potřebovali spíš čerstvou zeleninu, ale když ta mražená pizza byla v akci! Nebo přeplněný šatník finančně negramotné dívky: No tak ty hadry možná neunosím, ale v obchodě mi nabídli tak výhodnou půjčku!

Evropský sociální fond totiž nepomáhá konkrétním lidem v konkrétních situacích, favorizuje projekty; čím abstraktněji popsané, tím lépe.

A zatímco do takových projektů stát lije stovky milionů, docházejí mu peníze na vlaky vozící stovky lidí za prací; na kvalitní široce dostupnou lékařskou péči vracející nemocné zpátky ke strojům; na školy, které dávaly dětem z blbých čtvrtí a šílených rodin reálnou šanci na aspoň o fous lepší osud.

Hřích pátý: Fond zkouší trpělivost těch, kteří to platí (nebo aspoň mají ten pocit)

Obhájci silného sociálního státu rádi argumentují společenskou soudržností. Odmítnete investovat do děcek na sídlištích – a o pět let později si od vás vezmou ještě víc. Stane se to ale někde v podchodu, s nožem na vašem krku.

Jenže ono to funguje i naopak. Udělejte z přerozdělování absurdní podívanou na to, jak peníze putují do velkých firem, a začnou se dít věci. Kdo na to bude mít, unikne z dohledu finančního úřadu. Kdo na to mít nebude, zvolí si utopisty z druhého pólu: liberály dychtící po privatizovaní veřejných parků, zavírání knihoven a likvidaci sociální péče podle hesla „každý svého štěstí strůjcem“.

Na každou desetimilionovou „sociální“ dotaci na školení pro Coca-Colu tak někde v budoucnosti připadá invalida, který od státu nezíská ani korunu na vozík. Bystré děcko z ghetta, co nedostane šanci na veřejných školách, protože miliony pro Palace Cinemas a Bernarda zatím zdiskreditují myšlenku solidarity.

Jak ukazují radikální škrty státních výdajů i nárůst popularity adekvátně radikálních populistů po celé Evropě: ta budoucnost může být blíž, než si sociální inženýři myslí.