Neviditelná ruka trhu a souboj dobra se zlem

Tomáš Sedláček, Peníze, 27.04.2010

„Pokud by se odstranilo zlo od některých částí vesmíru, zaniklo by mnoho z jeho dokonalosti, neboť jeho krása pochází z uspořádaného sjednocení dobrých a zlých, pokud zla pocházejí ze zanikavých dober.“ Tomáš Akvinský.

Neuvěřím, dokud neuvidím, říká se často. (Ponechme nyní stranou paradox tohoto tvrzení: Jak je možno nevěřit v něco, co vidím? Věřit je přece třeba věcem, které vidět nejsou). No a vidět něco, co se samo o sobě jmenuje Neviditelná ruka trhu, je nemožné. Tedy i my ekonomové jsme nuceni říkat věci typu: věřím (nebo nevěřím) v neviditelnou ruku trhu. Existuje mnoho "důkazů" v prospěch obou stran. Na konci celého zadání je však člověk ponechán na holičkách: kterému argumentu dám jakou váhu, který argument subjektivně (nikoli objektivně) považuji za pádnější či důležitější totiž záleží na mně. Nakonec na věci typu neviditelná ruka trhu musím prostě věřit. Stejně jako se kdysi věřilo (nebo ne) na anděly nebo dnes fyzikové věří (nebo ne) na to, že se realita spřádá ze strun. A tak může i v novém tisíciletí napsat americký historik John Lukacs: "Většina matematických modelů atomu zůstává neověřena, a ani je ověřit nelze, protože jsou teoretické a abstraktní. Usuzovat(!) můžeme pouze z jejich projevů. A to bývá prostě málo."

Ale zpět k naší neviditelné ruce trhu. Z nadpřirozené schopnosti neviditelné ruky trhu je asi nejznámější ekonomická víra, kterou zná snad každý. Je to klíčové mysterium ekonomie, je to zároveň klíčovým tématem ekonomické argumentace, která trvá již staletí: do jaké míry se lze spolehnout na neviditelnou ruku trhu, že z chaosu (interakce chaosu milionů) svobodných vůlí udělá nakonec (celospolečenský) řád? Co je lepší, když se plánuje, ovlivňuje, a co je lepší ponechat své přirozenosti, laissez-faire? Jedním extrémem tohoto řešení je centrální plánování, které se bálo spontánního chaosu a chtělo vše řídit, druhý extrém je anarchie.

V tomto článku bych chtěl nabídnout úvahu o původu a sledovat dějiny a implikace této představy, této víry, příběhu, teorie nebo mýtu.

Dějiny předobrazů

Obecně termín "neviditelná ruka trhu" pochází od Adama Smithe, který jej ovšem nadhazuje jakoby jen tak mimochodem (koneckonců ho používá jen dvakrát, podruhé ve zcela jiné souvislosti). Podobně jako Keynes s jeho animal spirits se Smith o neviditelné ruce zmiňuje jen letmo - a to přesto, že byli původci těchto jmen a do jisté míry se i právě díky těmto (nadhozeným, rigorózně nerozvinutým) tématům stali známými. Oba nechali tyto termíny sami zahaleny značným mysteriem, jen aby se přesně k těmto tématům rozvinula později velice živá debata.

Obecně řečeno hlavní síla neviditelné ruky trhu, zdá se, spočívá v následujících klíčových charakteristikách. Zaprvé obracení zla v jednotlivostech v obecné dobro. Zadruhé společenský tmel, který váže základní struktury ekonomiky a společnosti dohromady a z chaosu tvoří řád. Je to jakoby nutná podmínka fungování specializované společnosti: kde se musíme spoléhat na ostatní, aby nám zajistili i základní životní potřeby (jídlo), musíme být schopni se na tuto vlastnost spolehnout.

Princip zapřáhnutí zla

Vyvrcholením (nikoli počátkem!) tohoto tématu je tedy práce Adama Smithe. Adam Smith tento fenomém pojmenoval, nicméně otcovství a plné pojmenování tohoto principu, mám za to, patří Bernardu Mandevillovi (od kterého se Smith paradoxně jednoznačně právě v této oblasti distancuje, ale to je na jiný článek). Ale předobrazy tohoto principu lze vidět od počátku samotných dějin naší civilizace.

Myšlenka neviditelné ruky, totiž že nesystematická a často zlá či pošetilá snaha jednotlivců ve společnosti ústí ve společné blaho, je známá i v antice. Nebyl to ani Adam Smith, ani Bernard Mandeville, kdo tento princip vyjádřil jako první. Tento princip znali již staří Řekové, jak si všímá významný ekonom rakouské školy F. A. Hayek, který cituje Aristophana:

"Legenda starých časů praví,

že veškeré naše snažení bláznivé a plané,

v společné dobro nakonec spěje."

Mnohem později - a detailněji se tomuto tématu věnuje Tomáš Akvinský. Této souvislosti si dobře všiml F. A. Hayek ve své knize New Studies in Philosophy, Politics, Economics and the History of Ideas, kde vysloveně poukazuje na neoriginalitu Mandevillovy reflexe. "Nemusel dokonce Tomáš Akvinský přiznat, že multitudae utilitates impedirentur si omni peccata districte prohiberentur - mnohému užitečnému by bylo zabráněno, pokud by veškeré hříchy byly striktně zakázány?"

Akvinského koncepce však míří jinam. I když si Bůh zlo nepřeje, pro účely blaha celku musí nutně existovat parciální zlo, nebo alespoň jeho možnost. Dobro celku vyniká nad dobrem části, píše Akvinský: "K moudrému správci tedy patří nedbat na nějaký nedostatek dobra, aby mohl nastat vzrůst dobra v celku (...) Pokud by se však odstranilo zlo od některých částí vesmíru, zaniklo by mnoho z dokonalosti vesmíru, jehož krása pochází z uspořádaného sjednocení dobrých a zlých, pokud zla pocházejí ze zanikavých dober, a přece z nich povstanou nějaká dobra z prozřetelnosti řídícího, tak jako vložení ticha způsobuje, že melodie je příjemná (...) Pokud by však nebyla ve věcech žádná zla, bylo by umenšeno mnoho z dobra člověka."

Zlo tedy ze světa nelze zcela vymýtit, ani to není žádoucí(!): "Nepřísluší tedy Boží prozřetelnosti, aby naprosto bránila zlu ve spravovaných věcech," píše ve své Summa Theologica. Toto pojetí nelegitimizuje přímo myšlenku laissez-faire, ale významně ji obohacuje. Nicméně místo neviditelné ruky trhu měl Akvinský (jak asi snadno odtušíte) na mysli Boží prozřetelnost. "Ani není správné, aby se ničilo společné blaho, kvůli vyhýbání se zlu v jednotlivostech, zvláště je-li Bůh tak mocný, že je schopen jakékoli zlo dovést k dobrému cíli." Takže tento princip znal i Akvinský nicméně tuto metamorfující sílu přetavovat zlé v dobré neviděl v trhu (jak to pojímáme my dnes) ale (jak jinak) v Bohu.

Občas je tedy lépe čerta zapřáhnout do pluhu než s ním bojovat. Než vyvíjet obrovskou energii k boji proti zlu je lépe použít jeho vlastní energii k žádaným cílům; postavit na rozbouřené řece mlýn nebo zapřáhnout čerta do vozu, jak to udělal nám již známý svatý Prokop. Moudřejší a výhodnější je živelných chaotických sil vhodně využít, než se je marně a sisyfovsky pokoušet potlačit. Jde o stejné prokletí zla, které už známe díky prořeknutí Goethova Mefistofela: "Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná."

Neviditelná selekce sociálního darwinismu

Za myšlenkou, že si trhy se vším poradí nejlépe samy - že je v přirozenosti trhů dostávat se samy od sebe do rovnováhy - není těžké vypozorovat starou stoickou víru v přirozenou harmonii přírody. Ostatně, proč by se věci měly samy od sebe dostávat do rovnováhy? S myšlenkou neviditelné ruky trhu je tak spojena i představa, že trh vybírá nejlepší hráče a vyřazuje ty špatné. Tedy myšlenka sociálního darwinismu.

Ve skutečnosti to ale bylo naopak. Darwin se inspiroval u společenských procesů, aby tento princip později aplikoval na biologii. Sociolog Herbert Spencer o "přežití nejschopnějších" (survival of the fittest) psal již dávno před Darwinem - a také tento pojem zpopularizoval. Dle vtipné poznámky ekonoma Turnera to tedy spíše lze pojímat nikoli tak, že by Spencer byl společenský Darwinista, ale Darwin byl Spencerovský biolog. Darwina koneckonců velice ovlivnily spisy biologii zdánlivě vzdálené, jakými byly třeba ekonomické teorie Davida Ricarda, Adama Smithe a Thomase Malthuse.

Tato "neviditelná ruka selekce", jak píše významný český biolog Stanislav Komárek, vytvořila i v biologii koncept "přežívání schopnějšího, odumírání špatně adaptivních ... uvrhnutí živočišného či rostlinného jedince do světa zbaveného jiných úběžníků než touhy po vlastním přežití a reprodukci". Nicméně tedy historická myšlenková selekce v tomto případě byla opačná. Tato myšlenka vznikla u společenských vědců a až poté ji převzal Darwin.

Problémy s problémy

A skutečně, Darwinova Natural Selection (kterou personifikoval i tím, že ji místy psal s velkými písmeny) velice silně připomíná "neviditelnou ruku trhu". Problém s touto teorií je podobný jako u většiny teorií, které se snaží vše vysvětlit jedinou příčinou. Ani v přirozené selekci - ať už biologické nebo sociální - totiž nejsme schopni předem říci, co by se mělo stát, aby tato teorie neplatila. Jinými slovy, jak by to vypadalo, kdyby trh (příroda) nevybrala toho nejadaptabilnějšího. Je to vlastně tak trošku tautologie: přežije totiž vždy ten, který bude nejadaptabilnější. Kdybychom totiž tento slavný výrok jen trošičku parafrázovali, říká pouze toto: Přežije ten, který je nejvíce přežitíschopný (místo slova adaptabilní). Jinými slovy: Přežije ten, který přežije. A tak se stane, že každý, kdo přežije, je prohlášen za nejadaptabilnějšího. S touto "teorií" je tedy nutno souhlasit, protože s ní nelze nesouhlasit. Jedná se totiž o truismus.

Závěr - věř

Z ontologického hlediska existuje pochopitelně obdobná diskuse i na filozofické či teologické půdě. Buď věříme v morální manicheismus (abych si půjčil Kunderův termín) - tedy že dobro a zlo jsou na stejné úrovni a člověk se jaksi potácí mezi nimi, nebo společně se všemi monoteistickými náboženstvími a většinou filozofů se přikloníme k názoru, že dobro je na vyšší úrovni a zlo je vůči němu v roli poddané, jak tuto debatu hezky shrnuje český filozof Jan Sokol. Víra v zázračné působení autonomní neviditelné ruky trhu je tedy jakási (nevědomá?) obdoba této hlubší debaty.

Čímž se nechce říci, že by neviditelná ruka existovala (či neexistovala) nebo všudypřítomně (ne)fungovala - to by šlo proti všemu, co jsem zde napsal. V abstraktní principy zkrátka musíme jen věřit - ať už jsme ekonomové, teoretičtí fyzikové, biologové, filozofové nebo teologové. A její konkrétní projevy můžeme (musíme) studovat a vyvozovat z nich závěry, ale jak je vidět, testovat tuto hypotézu (víru, příběh, mýtus) budeme jen obtížně. Koneckonců i slovo dokázat má stejný kořen se slovem kázat. Čeština je prostě překrásný jazyk.

Psáno pro HN

Foto: profimedia.cz