O archetypu násilí

Tomáš Sedláček, Peníze, 10.09.2010

Násilí bývá velkým tématem filmů (akční filmy, horory, ale i psychologická dramata), pohádek (tam stále nějaký vlk žere babičku a pak ho hajný páře) a možná i našeho uvažování.

Přitom z běžného života lze vysoudit, že kolem nás žádné skutečné násilí skoro není – žijeme v mírumilovné době, na ulici se zdravíme a vše vypadá bezpečně, mile a občas i útulně. Proč máme tendenci násilí zobrazovat v knihách, příbězích a filmech?

Hluboké násilí

Ač si to neuvědomujeme, žijeme v kultuře plné násilí. A to v hlubším smyslu, než se může zdát. Ve skutečnosti většina věcí, které kolem sebe máme – a běžně je používáme – je výsledkem jistého násilí. Věci jsou ve svém nepřirozeném stavu, a člověk také – a do tohoto stavu byly přivedeny za použití násilí. Stůl, na kterém píši, je mrtvý strom, který byl pokácen kovovou pilou, která zase byla vyrobena z železné rudy, násilně vydolované z útrob země a ve vysokých teplotách roztavené do tekuté podoby. Opět za použití extrémního násilí. Stůl, pilu i kladivo jsme si „vyro-bili“ vlastně bitím. Jediné, proč to není vidět, je skutečnost, že nerosty nevydávají hlas. A také proto, že žijeme v tak specializované společnosti, že prvovýrobní násilí nevnímáme, rozmělnili jsme si ho do multiřetězců dělby práce.

Jezdíte-li do práce v Praze metrem, jezdíte pod zemí, tedy místy, kde člověk nikdy neměl přirozeně být, prostor který jsme si „vydo-bili“ násilím (těžkou technikou a trháním skal výbušnými náložemi). Jezdíte-li tramvají (nebo kdo je dostatečný masochista, tak autem) máte kolem sebe bývalou horninu, z hloubi země vzatou nevím-odkud-vlastně a pracně přetransformovanou do kola, motorů a karoserií. Koneckonců takový benzínový motor je jen regulovaná a usměrněná (ochočená) série výbuchů. Střelná zbraň, symbol násilí, je jen koncentrace výbuchu jedním směrem, tím, na který ukazuje náš (uměle) prodloužený ukazováček na cíle naší zloby: hlaveň.

Jen si vybavte, jak vypadá zemědělská technika, teď v době žní koneckonců tyto mučicí nástroje půdy vidíte celkem často. Mechanické rýče, které brázdí půdu, žací stroje, které sekají obilí, tu člověkem vyšlechtěnou trávu. Je koneckonců tématem mnoha hororů, že se tyto nástroje, které jsme vytvořili tak, abychom je mohli aplikovat na přírodu, změní na nástroje obrácené proti nám lidem a jsme to my, kdo je rozrýván, řezán motorovou pilou, sekán a pálen.

Výčitka (s)vědomí

A co to má společného s ekonomií? Celá naše civilizovaná lidská existence je založena na principu násilného podmanění přírody, naše bohatství spočívá v „kulturalizaci“ svého okolí. A kulturalizace pak není nic jiného než přeměňování okolí k obrazu svému – jak jinak než – pomocí násilí. Zdá se mi tedy, že občas nás chytá primordiální strach z reverze tohoto násilí či nějaká prvobytně pospolná výčitka (s)vědomí, která nás trápí ve snech, hororech a občas v záblesku pronikne i do každodenního života civilizované společnosti dvacátého prvního století ve formě jakéhosi vnitřního psychologického bumerangu. Naše dálnice jsou plné násilí a krve, bolesti a smrti, ale my vše ihned pečlivě odklízíme. Košile, ve které píši tento článek, je možná vyrobena z látky utkané někde v Indii a sešita kdesi v Číně, za podmínek, které si člověk v naší civilizaci nedokáže možná ani představit. Občas mi přijde jako užitečné cvičení představit si životopis věcí, které běžně používáme. Specializace (navíc globální) nám toho dala šíleně moc, díky ní jsme tak bohatí, jak jsme, ale zároveň nám vzala jakýkoli vztah k věcem – pokud se teď rozhlédnete kolem sebe, o které věci vůbec něco víte? Běžně to nevidíme, ale žijeme obklopeni – z hlediska materiálna – šílenou cizostí. A násilím.

Nepřišlo vám někdy divné, jak je možné, že tento dovezený textil stojí tak málo? Pár ponožek dnes na tržišti seženete za deset korun – což v sobě zahrnuje již cenu času prodejce, dovoz a Bůh ví, co ještě. Pokaždé si tak nějak představuji, kolik tak asi haléřů zůstane tomu, kdo tu ponožku, kterou považuji za svou, dával dohromady. Jak vypadá jeho plat, nemluvě o jeho důchodovém nebo zdravotním pojištění? Ta nízká cena není zadarmo.

Mediálně amplifikovaná pavlač

Ale zpět na zem a do České republiky. Zde se zase často nadává na (poněkud otravné) verbální (povětšinou ne jiné než verbální) násilí politiků. Mám občas tendenci je omlouvat: představte si, že vaše širší rodinné vztahy nebo vztahy s přáteli na pracovišti nebo sousedy – zkrátka, že by vaše pavlač byla dnes a denně mediálně amplifikovaná a veřejně, celospolečensky publikovaná. To by bylo do týdne nedorozumění, rozvodů, propouštění nebo přímých výpadů fyzického násilí.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka psaných pro HN najdete pouze na Finmagu.