Peníze jako dluh a ještírci z páté dimenze
Stejně jako 11. září 2011 je i finanční krize skvělou živnou půdou pro různé konspirační teorie. Ale všechny se mýlí, pravdu pravdoucí o globálním spiknutí znají jen servery Peníze.cz a Finmag.
V internetových diskuzích o 11. září se to jen hemží konspiračními teoriemi. Stejně tak v diskuzích o finanční krizi. Prý si to celé vymysleli bankéři, kteří chtějí ovládnout svět nesplatitelnými dluhy.
Hezky vydestilované tyto teorie najdeme v nesmírně populární trilogii „dokumentů“ s názvem Zeitgeist. Podle ní je kořen všech problémů světa v samotné podstatě peněz.
Každou korunu, dolar i euro v oběhu prý někdo někomu dluží. Nejsme jen otroky peněz, jsme otroky dluhu, který je nemožné splatit.
Peníze kryté lunaparkem
Emisi peněz film podává následovně. Vláda USA potřebuje peníze, proto natiskne papírky nazvané dluhopisy a zavolá centrální bance – Fedu. Fed dluhopisy odkoupí za papírky, na kterých je napsáno „dolary“. Ty může vláda utratit, nyní je ovšem vazalem Fedu a temných sil v jeho pozadí.
Centrální banky skutečně nakupují státní dluhopisy na trhu (obvykle ne přímo od vlád). To ale ještě nutně neznamená, že peníze a dluh jedno jsou. Centrální banka jednoduše koupila existující dluh za částku, kterou vytvořila stiskem klávesy. Jistě, jde o inflační politiku, o tom není sporu. Ale místo dluhopisů mohla koupit lunapark. Tvrdil by pak někdo, že peníze jsou kryté lunaparkem?
Kouzelný klobouk jménem banka
Pravda, nákupem lunaparku věc ještě nekončí. Zeitgeist uvádí typický učebnicový příklad, ve kterém na každý nový dolar nebo korunu od centrální banky komerční banka vytvoří devět dalších.
Z dolaru si nechá deset centů jako rezervu. 90 připíše na účet jako půjčku někomu dalšímu, kdo je utratí. Příjemce je uloží opět v bance, ta si nechá devět centrů jako rezervu, 81 půjčí a tak dále. Součtem této geometrické řady vychází celková peněžní zásoba deset dolarů vystavěná na rezervách pouhého jednoho dolaru.
To je v kostce bankovnictví částečných rezerv. Realita se ale od učebnic liší, povinné minimální rezervy bank jsou v praxi daleko menší než deset procent. Znamená to, že tvorba peněz je nekonečná? Zdaleka ne, ani úvěrů nejde prodat neomezený objem.
Evoluce symbiózy
Tady neuškodí si zjednodušeně připomenout, jak systém vznikl. Peníze měly podobu mincí z drahých kovů. Později lidé přišli na to, že je praktičtější platit stvrzenkami o uložení peněz – bankovkami. Všimněte si, že tady pořád nefiguruje žádný dluh.
Bankéři ovšem brzy podlehli pokušení na peníze vkladatelů sáhnout a vypůjčit je dál. Vždyť je to jen na chvilku, než si vkladatel pro peníze přijde. Tím se ale původní peníze „rozdvojily“ – v oběhu byla bankovka původního vkladatele a zároveň bankovka krytá stejnými penězi vypůjčenými někomu jinému. Bankovnictví s částečnými rezervami bylo na světě. Dlouho bylo nelegální, záznamy o trestání provinilých bankéřů jsou už z antických dob.
Pokud ale byla banka dostatečně velká a důvěryhodná a emisi nekrytých peněz nepřehnala, nemusel si dlouho nikdo ničeho všimnout. Jakmile se ovšem rozkřiklo, že není schopna v hotovosti vyplatit všechny vklady, nastal „run na banku“, která pochopitelně upadla v platební neschopnost.
Výhody tohoto systému však objevili i panovníci. Zvyšovat daně je nepopulární, daleko snáze lze válečné výboje financovat inflací. Rostoucí ceny stačí svalit na cizácké spekulanty a hned je o důvod víc vytáhnout meče a děla. Banky tedy začaly úvěrovat panovníky – výměnou za privilegium, že mohly při „runu“ pozastavit výplaty hotovosti.
Není třeba v tom hledat žádné spiknutí tajemných elit, zednářů nebo světového židovstva, které podle některých internetových mudrců skrytě vlastní všechny banky. Symbióza mezi bankami a státy vznikla staletí trvající evolucí (a banky zdaleka nejsou jedinou zájmovou skupinou přisátou na stát).
Dluhy nejsou nesplatitelné
Ale zpět k penězům. Víme, že vznikají při poskytování půjček. Znamená to, že uniknout dluhu je nemožné? Nikoliv. Propagátoři této myšlenky míchají dohromady stavovou veličinu (peněžní zásobu) a tokovou veličinu (úroky). Jedna koruna se může jednoduše několikrát „obrátit“ a posloužit v libovolném počtu transakcí, včetně splacení dluhu.
Dejme tomu, že v ekonomice je tisíc korun. Na začátku má Pavel tisíc, Petr nulu. Půjčí si od Pavla sto korun Kč za úrok pět procent. Na konci roku vrátí sto korun jistiny. Kde vezme na úrok? Musí nabídnout na trhu zboží nebo služby v hodnotě pěti korun. Emise peněz bankami problém zamlžuje a komplikuje, ale na principu se nic nemění. Neexistuje nic jako „matematicky nesplatitelný dluh“. Ochota a schopnost splácet je samozřejmě jiná věc.
Mimochodem, levicoví myslitelé někdy rádi prohlašují, že všechny ty dluhy jsou vlastně virtuální. Jsou to všechno jen spekulace, prohlásí slovutný profesor, případně dodá neadresný odsudek spekulací s deriváty (nevíme, co to je, ale zní to hrozně, takže by se to mělo zakázat!).
Každý dlužník má věřitele, celkové zadlužení planety Země je tedy v součtu nula (když pomineme možnost, že si Jiří Paroubek výměnou za příslib křesel ve vládě půjčí na novou volební kampaň od Marťanů). V tomto smyslu by se mohlo zdát, že dluhy jsou jen virtuální. Ovšem když si stát půjčí 28 miliard na stavbu díry v zemi, jde o dluh zcela nefiktivní.
O tom, jak lidoví ekonomové předepisují světu lék horší, než je sama nemoc, si přečtete ve druhém dílu článku.
