Po stopách člověka obyčejného
Tereza Holanová, Peníze, 22.06.2010
Jiří Paroubek chtěl vyhrát volby. A věru – průzkumy ho vynášely dost vysoko, už se viděl vítězem. Na obláčku prognóz se cítil předseda ČSSD dost mocný na to, aby napodobil zázrak božího stvoření. Šestý den volební kampaně oznamuje Lidový dům nález člověka obyčejného. Existuje doopravdy, nebo je to živočich z kategorie olgojů chorchojů a lochnesek? Nikdo ho zatím neviděl. Nuže, vzhůru po stopách tajemného tvora!
Objevitelé obyčejného člověka, čeští sociální demokraté, ho popisují takto: člověk obyčejný (Homo vulgaris) se podle nich vzhledem zásadně neliší od člověka rozumného (Homo sapiens), je ale navíc slušný a poctivý, žije ze svého platu, odvádí daně a dodržuje zákony. Tento popis se sice nevztahuje na nezaměstnané, důchodce, batolata, studenty, rodiče na rodičovské dovolené, zkrátka na ty, co zrovna žijí z důchodu, či dávek, živí je rodiče nebo partneři, jinak se vztahuje prakticky na všechny poctivé lidi (jakkoli třeba neobyčejné) – ale to bychom jistě mohli připsat tomu, že v řadách sociální demokracie zatím není dostatečný počet profesionálů cvičených na popis nového biologického druhu. Budiž jim to odpuštěno při vzpomínce na velemloka japonského, jehož kostru kdysi i odborníci považovali za pozůstatky člověka z dob biblické potopy.
Lubomír Zaorálek pro jistotu na popis Homo vulgaris rezignoval úplně. „Myslím, že obyčejní lidé sami nejlépe vědí, koho tím myslíme,“ psal před volbami v jednom ze svých článků. Někteří méně rozumní lidé rozumní začínali panikařit: jsou někde mezi námi, vypadají jako my – kdy odhodí škrabošku a chopí se vlády? Rozumnější lidé rozumní požadují důkazy. Hmatatelné důkazy: chlup, otisk stopy, zkamenělý trus…
Obyčejný průměr
Zkusme nejprve ověřit, zda člověk obyčejný není náhodou některý z mytických tvorů popisovaných ve starší literatuře. Člověka sněžného škrtáme rovnou, v Nepálu ho v seznamech plátců daně nemají. Mohl by snad být totožný s bájným člověkem průměrným?
Popisů člověka průměrného existuje vícero. Byl spatřen například v džungli europráva, nomenklatura Evropského soudního dvora ho nazývá „průměrným spotřebitelem“. Těžko ale uvěřit, že Paroubkův člověk obyčejný by byl jako on „přiměřeně dobře informován a v rozumné míře pozorný a opatrný“. Tvor těchto vlastností by jistě cestovatelům v oranžových tropických přilbách zůstal skrytý.
O něco nadějnější je popis „průměrného spotřebitele“, ze starobylých marketingových učebnic. Mělo jít o člověka ve středním věku s průměrným příjmem, který nejčastěji nakupuje v supermarketech. Sociolog Jan Herzmann upřesňuje, že jako se lochnesce říkalo Nessie, Němci měli pro tajemného průměrného spotřebitele mazlivé pojmenování Otto Normalverbraucher. „Jenže s rostoucím významem spotřebitelských segmentací a cíleného marketingu Ottův význam pohasíná,“ tvrdí také Herzmann. V novějších učebnicích přežívá Otto maximálně jako vzpomínka, existoval-li, je zapomenut, vyhynul.
Otisk obyčejného člověka v literatuře
Cestopisu Marka Pola nikdo nevěřil. Polovi současníci ho měli za fantazírování. A přece to byla pravda. Nezachytil snad nějaký spisovatel víceméně věrně i člověka obyčejného? Možná máme dávno jeho věrný popis, jen jsme ho dosud považovali za literární fikci. Český světový spisovatel a neobyčejný a rozumný člověk Karel Čapek napsal novelu Obyčejný život. Jejím (ne)hrdinou je – obyčejný člověk.
Čapkův „obyčejňák“ se cítí nespokojeně. Potřebuje řád a povinnosti, aby měl pocit, že funguje naplno. Zaměstnání mu nepřináší žádnou radost. „Těšilo mě jen to, že jsem dost velké úřední zvíře, že mám jakýsi titul a že mohu mnoha lidem ukazovat svou moc,“ mentoruje hrdina románu. Čapkův obyčejný člověk je ctižádostivý. Ale bojí se vyniknout. Proč? Právě pro svoji obyčejnost. A přesvědčuje sám sebe, že mu to tak vyhovuje.
Pokud sociální demokraté ve skutečnosti nový druh neobjevili, a pouze fabulují, mohli svého člověka obyčejného modelovat podle Čapka. Jenže to pak zřejmě nedočetli jeho (pouze stostránkovou) prózu do konce. Její hrdina totiž postupně zjišťuje, že pod šedivou fasádou je vlastně ukrytá paleta jedinečných osudů a myšlenek. Že obyčejný člověk je ve skutečnosti básník, hrdina, ale taky hypochondr, kterému by nevadilo zardousit manželku. Že obyčejnost neplatí. Že neexistuje.
Bude se za vyčnívání trestat?
Mohli bychom si zažertovat, že Paroubka volili pouze ti, kteří byli osloveni „lepší budoucností pro obyčejné lidi“, nebo ti, kteří věděli, že konkurenční partaje „kašlou na obyčejné lidi“, tedy – opravdu obyčejní lidé. Našel se jich milion, není to sice málo, ale je to míň, než počítala ČSSD, byla to „prohra obyčejných lidí“, jak pravil odstupující předseda „oranjes“ v závěru povolebního večera.
Kde udělali marketingoví mágové z Lidového domu chybu? Málo četli? „Paroubkův obyčejný člověk je jen slogan. Ukázal se jako neúspěšný,“ komentuje sociolog Herzmann. A pokud se někdo cítí obyčejně, ještě to neznamená, že je úplně blbý. Když se objeví partaj s programem pro čistokrevné Slovany, většina českých Slovanů ji taky hned neběží volit, řada z nich určitě i ocení, když ji soud rozpustí. Spousta voličů, kteří rozhodně nechtějí vyčnívat a stojí právě o zmiňovanou obyčejnost, se naštvala, že je takto zaškatulkoval někdo jiný. Sociální demokracie zkrátka přecenila stádnost a obyčejnost obyčejných lidí. I obyčejný člověk z Orwellova 1984, i lidé-čísla ze slavného románu My Jevgenije Zamjatina v sobě objeví duši – a chtějí se rozhodovat podle sebe. Paroubek vsadil na brutální „nalejvárnu“, jeho billboardy a jeho hesla byly všude, sledoval nás z každého rohu, ukazoval na veřejné nepřátele a vyvolával dvouminutovky nenávisti. A českou specialitu – dvouminutovky závisti: kdo vyčnívá, kdo něco dokázal, kdo je neobyčejný, toho je třeba ztrestat. Spálil se. Takhle obyčejní naštěstí zatím být nechceme. Odešel a zbyly tu po něm hluboké stopy a pár chlupů. Snad skončí jen jako muzejní exempláře.
Ilustrace: Shooty
