Rána pod pás z ministerstva financí: Sjednocení DPH na 19 procentech! Už od půlky roku

Ministerstvo financí, jak informoval server iDnes, pilně vymýšlí, jak naplnit státní kasu. Mezi desíti nápady (například snížení daňových paušálů pro živnostníky, daň z finančních transakcí) je na čelném místě další změna daně z přidané hodnoty. Loni měla DPH sazbu 10 a 20 procent, prvního ledna se nižší sazba pohnula vzhůru na 14 procent a v roce 2013 se obě sazby měly potkat na 17,5 procenta a tam aspoň pár let vydržet. Nyní ministerstvo oprašuje cifru 19 procent, o kterou se hrálo už loni. Sazby DPH by se na ní mohly sjednotit prý už v polovině letošního roku!

Schodek státního rozpočtu byl v roce 2011 podle předběžných čísel, kterými se pochlubilo ministerstvo financí, o téměř 14 miliard vyšší, než úřad plánoval. Sloveso pochlubilo je přitom plně na místě. Doma totiž šlo všechno jako po drátkách a plán byl splněn, plácají se po ramenou ministerští úředníci. Jenom v rámci operačních programů nepřitekly všechny peníze z Evropské unie, se kterými už jsme počítali. Máme důvod k aplausu? Těžko při pohledu na detaily by nám nucený úsměv mohl na rtech snadno zamrznout.

Šlendrián za naše peníze

Už jenom skutečnost, že stát není s to zajistit čerpání unijních prostředků, na které bychom měli za běžných okolností nárok, je důvod k zamyšlení. Úředníci, kterých ve státních institucích opticky spíše přibývá, než že by je v informačním věku nahrazovaly sofistikované systémy dohlížející na rutinní agendu, a kteří mají čerpání dotací z Evropské unie na starost, prostě svou práci nedělají dobře. Jsou přitom placeni z našich daní a mělo by být jejich povinností odvádět maximum. Jenže stát je nejen špatný hospodář, ale také velmi nedůsledný zaměstnavatel, kterému na nějakém tom výkonu a produktivitě zase až tak nezáleží.

I když za průšvihy spojené se špatně odvedenou prací mohou jednotlivci, všechno se dá koneckonců svést jako vždy na systém. Nikoho tedy nelze jednoznačně potrestat za to, že udělal chybu. Život jde dál a bez ohledu na výsledek se peníze na prémie najdou vždy – jsou totiž, jak jinak, placeny z našich daní.

Rozpočet na vodě

I když bychom nad výsledkem loňského rozpočtu mohli mávnout rukou a říct si, že 14 miliard vlastně není zase až tak hrozný propad (tedy odhlédneme-li od už tak hrozivě nablýskané sekery, kterou do futer záchodu české čtvrté cenové Kalouskovi lidé zaťali), výhled na rok 2012 nevěstí nic dobrého. Na Ministerstvu financí sedí dnes tentýž ministr, který v roce 2009 všechny ujišťoval o tom, že Česko je bezpečný ostrov, jehož se tehdy začínající finanční krize nedotkne, a stejný odborník na státní finance, jenž loni před koncem roku předložil do Poslanecké sněmovny (a nakonec i legislativním procesem protlačil) rozpočet vycházející z nereálných odhadů vývoje ekonomiky.

O tom, že prognózy jsou zcela mimo mísu v oné čtvrté cenové, a že se proto nepodaří dodržet plán příjmů, si tehdy cvrlikali i vrabci na střeše, a to nejen budovy v pražské Letenské ulici, kde ministerstvo financí sídlí. Věděli to všichni a vláda návrh zákona o státním rozpočtu předkládala s komentářem, že po prvních upřesněních odhadů v roce 2012 předloží rozpočet upravený.

Jde do tuhého

Už teď je leccos jasné a úředníci z ministerstva podle nejnovějších zpráv odtamtud konečně prozřeli. Jsou připraveni na to, že pokud nezačnou konat, bude díra ve státní kase tak velká, že v ní nakonec nezbydou ani myši, neboť z posledních sil, ještě než úplně padnou hlady, odejdou za jistějším. To, že prozřeli, je přitom docela potěšující a veskrze sympatický krok – zejména proto, že k němu došlo relativně brzy. Začít lepit díry v září by bylo jako nést kříž na hřbitov už dávno poté, co se pozůstalí svlékli ze svých smutečních rouch a plni odhodlání se vydali směrem k světlejším zítřkům. Optimistům ale vezměme argumenty ve prospěch financiérů z úst ještě dříve, než je vůbec stačí napadnout a nervovými synapsemi urazit dlouhou cestu mezi šedou kůrou mozkovou a mimickými svaly: i v lednu je pozdě.

Státní rozpočet je totiž obr, kterého je těžké jen tak uřídit, navíc žije setrvačností tak mohutnou, že jen málokteré položky mohou doznat významných změn. A způsob jeho sestavování, kdy se z roku na rok dělají v podstatě jen kosmetické změny na základě prognóz ekonomického vývoje, by možná slušel Marii Terezii nebo nanejvýš Františku Josefu II., ne však moderní civilizaci, která staví na plánování příjmů a výdajů, efektivním využívání prostředků, podpoře růstu a smysluplném projektování.

Raději brát než nedávat

A ta nejdůležitější věc, když už si dovolíme nenechat na hybatelích státních financí jedinou nit suchou, je ještě někde jinde. Úředníci z ministerstva v Letenské totiž nespekulují o tom, jak ucpat ohromné díry, jimiž unikají naprosto nehorázně promrhané miliardy, aby vzápětí přistály u kamarádů, co mají jachty na Seychelách, rezidence na Panenských ostrovech a právní kanceláře na Václaváku, ale jak drobnými, takřka vlásečnicovými dírečkami nalít do rozpočtu další peníze. Kde nic není, ani smrt nebere, ale státní úředník je v této věci poměrně kreativní (jde mu ostatně o denní chleba a další prebendy), takže – musíme říct, že vcelku prozíravě, všechna čest – ho napadne, že je lepší brát než nedávat. Rozumějte – je lepší ještě víc podusit obyčejného smrtelníka, protože přerušit toky peněz směrem k vítězům předražených státních zakázek by nemuselo dopadnout dobře. Franta, co kamarádí s Tondou, se totiž na rozdíl od obyčejného smrtelníka umí bránit.

Pomazané hlavy spravující erár tedy napadlo, že se bude zvyšovat daň z přidané hodnoty. Možná už letos, jen za několik měsíců, až se tenhle nápad hodný nějaké ceny pro ekonomickou superstar stihne prohnat politickou mašinerií. Sjednocení sazeb DPH na 19 procent, tedy zvýšení té snížené a jen symbolické snížení základní sazby ze současných 20 procent, ačkoli se na příští rok plánovalo její snížení (a sjednocení obou na 17,5 procent), by za půl roku mohlo vynést nějakých 25 miliard.

Slepý na laně

Jenže zvyšování DPH za účelem snížení deficitu státního rozpočtu je ta největší zbabělost, jakou může kterýkoli ministr financí (potažmo vláda a parlament) předvést, a ve vztahu k daňovým poplatníkům jde o medvědí službu, která se dříve nebo později musí někde projevit. DPH se totiž státu inkasuje velmi snadno – pro její vybírání nemusí prakticky hnout prstem (ačkoli berní úředníci předstírají opak), platí se prakticky ze všech transakcí bez ohledu na to, jak obchod dopadne, vybírají ji plátci a ti také ručí za její vyúčtování a řádné odvedení.

Od nového roku platí novela zákona, která zavádí povinnost ručit za zaplacení DPH těmi, kterým byla naúčtována. Když pan Novák coby plátce naúčtuje DPH panu Procházkovi, ale finančnímu úřadu daň neodvede, bude ji místo něho muset zaplatit pan Procházka. Ten tedy daň zaplatí dvakrát. A už dávno platí, že když pan Novák panu Procházkovi DPH naúčtuje, ale pan Procházka zkrachuje, neuvidí od něho nejen peníze za službu nebo výrobek, ale ještě bude muset DPH zaplatit, protože stát ji prostě chce.

Ne Česko, ale DPH je totiž bezpečným přístavem, jistotou pro každého ministra financí, ať už je ověnčený prestižními cenami pro nejlepší šéfy svých resortů na zeměkouli, nebo jde o prosťáčka, který v pracovní době popíjí, mluví sprostě a plive na zem.

Efekt buldoka

Jaký to bude mít efekt? Daňovým plátcům (těm, co daň vybírají) i daňovým poplatníkům (těm, co ji v konečném důsledku platí, aniž by se mohli bránit), tedy panu Novákovi i panu Procházkovi, dojde trpělivost. Někteří z těch prvních odejdou do daňových rájů, někteří z těch druhých začnou jezdit nakupovat tam, kde na DPH ušetří nebo si ji odečtou. Když si při tom ještě nakoupí benzin či naftu, na které Česká republika uvaluje jednu z nejvyšších spotřebních daní široko daleko, ušetří dvojnásob. A ministrovi i jeho úředníkům přestanou na erárních účtech přibývat čísla, takže se bude fňukat, jak je strašně zle a že jsme malá otevřená ekonomika, která se prostě krizi nevyhne, když je všude kolem nás.

Ale i ti, kteří zůstanou, na své řešení přijdou. Až nenažranost státní pokladny přeroste únosnou mez, začnou spolu obchodovat, firma nefirma, občan neobčan, v režimu „B“. Na ten je možné už dnes narazit takřka všude, stačí se jen poptat nebo být dostatečně asertivní. Kromě velkých firem typu ČEZu, telekomunikačních operátorů a obchodních řetězců si ho mohou dovolit prakticky všichni, kdo poskytují služby nebo prodávají zboží konečným spotřebitelům. Tomu, kdo o tajemném písmenku B nikdy neslyšel (možná i tací tu jsou), prozradíme, že se jedná o režim bez papírů. Platí se pěkně na ruku a bez daně. Občas je to trochu riskantní a dobrodružné, protože pak se těžko můžete soudit, ale výhodné je to pro obě strany. Kupující ušetří na DPH, takže cena zakázky rázem klesne o oněch až 20 procent, prodávající nemusí zbytečně papírovat a přijaté peníze si strčí do kapsy. (Pokud vás napadlo, že tím stát přijde i o daň z příjmu, máte malou jedničku z ekonomie navíc. Neradujte se ale příliš, jakmile prodávající z režimu B vyskočí a půjde si něco koupit, přece jenom nějaké peníze – na DPH – odvede.) A ještě budou mít radost z toho, že nemuseli přispět do rozpočtu, který je tak děravý, nehospodárný a nevkusně buldočí.

Placení daní je totiž také o motivaci. A není důvod, aby jí přibývalo. Jenže dojde tohle i některé z těch pomazaných hlav?