Snižte mi paušály a zvyšte daně. Ale ušetřete mě těch muk s razítky!
Michal Kašpárek, Peníze, 13.01.2012
Srdceryvný dopis malého podnikatele velkým pánům. Koho nedojmou statistiky české byrokracie, na toho uvnitř čeká roztomilé video malých lenochodů.
Vážený pane nejlepší ministře financí na Východě!
Podnikám na živnosťák několik let a už jsem byl zvědavý, kdy po mě konečně budete chtít nějakou daň z příjmu. Ne že bych zrovna snídal kaviár a šáňo, ale uživím se. Což jsem vždy – chybně – považoval za pobídku k tomu, abyste mě začal holit. Zatímco mí zaměstnaní přátelé odvádějí státu na dani a pojištění každý měsíc skoro půlku svých příjmů, já jen něco mezi deseti a dvaceti procenty na sociálním a zdravotním. Tedy když nepočítám daně nepřímé.
Takže pokud prosadíte, že si budu z tržeb strhávat místo čtyřicíti procent paušálních nákladů – jako kdybych si každý měsíc kupoval nový počítač – jen deset nebo dvacet procent, budiž.
Nechci vám tu brečet, jak to máme my živnostníci těžké. Na rozdíl od oněch zaměstnaných přátel nepřespávám v kanclu, volno mám skutečné, a ne jen na papíře a občas si při práci přihnu, což si můžeme dovolit jen vy a já, ne někdo, jehož šéf potřebuje trochu snížit stavy. Mimochodem: že mi za zády nefuní ňouma, kterého bych se musel ptát pokaždé, když chci zkusit udělat něco bláznivého, to je pro mě největší benefit. Ne nízké daně.
Můžeme se tedy domluvit, že mi ty paušály snížíte. Rád bych vás jenom poprosil: přestaňte mě – spolu se svými kamarády z jiných rezortů – skrytě zdaňovat časem, který úplně zbytečně strávím se státní kafkárnou.
„Jsou to kraviny, ale my musíme“
Vezmeme to jen za poslední rok. Jeho začátkem mi přišel dopis ze statistického úřadu, že by je zajímalo, co přesně dělám. Nebyl doporučený, tak jsem ho nechal probublat. Za tři týdny dorazil znovu, trochu s výhrůžkami, takže jsem dal dohromady slohovku „jak vypadá můj den“. Na Praze 10 jsem za ni asi dostal jedničku, protože mám od té doby klid.
Ovšem jen od ČSÚ. V létě jsem se kvůli používání zahraničních služeb musel stát plátcem daně z přidané hodnoty. Nejdřív jsem se s finančním úřadem zasekl na tom, jestli mi jako doklad uznají vytištěný e-mail s potvrzením platby. Na rozdíl od Rakouska-Uherska se v anglicky mluvících zemích považuje razítko za královskou pečeť, obyčejní lidi si prostě věří a stát jim taky. Fakturu jsem zkrátka od Američanů nedostal. Po několika dnech bádání pokrčil úřední právník rameny, že prý je to v pořádku. To čekání bylo absurdní, protože jsem nechtěl od finančáku peníze nazpět, ale naopak mu je odvést.
Pár týdnů na to telefonát od tamtéž, „ať se přijdu seznámit“. Kdepak kontrola, jen sepsání protokolu o tom, co vlastně dělám. Znovu. Jako by na tom záleželo. Ale aspoň mi při tom vysvětlili, že krácené odpočty nemám v přiznání psát do sloupce „krácený odpočet“, protože tak to je špatně. Ani mě to nepřekvapilo. Český zákon o DPH je taková do sebe zauzlená bizárie, že vysvětlení některých celounijních mechanismů raději hledám v tom britském.
Nevymlouvejte se v této souvislosti, prosím, na Evropskou unii a její vrtochy. V „socialistickém“ Finsku vyřízení daní vezme středně velké firmě podle agentury PWC 93 hodin ročně. V Česku i po loňských reformách 557. Šestkrát víc.
A nejde jen o daně. Teď plánuji na některých svých komerčních webech točit krátká videa s novinkami. Čeká mě kvůli tomu registrace k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Pak si musím dávat majzla, abych na sobě neměl triko se třemi proužky nebo na stole minerálku s orlicí. Skrytá reklama. Pokuty.
Takhle je to skoro ve všem, do čeho se pustím. Někdy se ani nemusím sám pouštět, a už tahám ze schránky dopisy od úředníků, kteří se pak při osobním jednání projeví nečekaně lidsky: víme, že to jsou kraviny. Ale my musíme.
Připomínám, že nečerpám podpory a dotace, ani nemanipuluju s výbušninami nebo léky. Tuhle pozornost si vysluhuju už jen tím, že žiju, píšu a „trochu dělám do webů“.
Skrytá daň: desítky tisíc ročně
Když vezmu svou hodinovou sazbu a odhadnu množství času, které jsem úplně zbytečně strávil luštěním zákonů nebo reagováním na zbytečné dotazy státních úředníků, jen loni jste mě takto skrytě zdanili aspoň deseti tisíci korunami. Spíš dvackou. Neříkám, že bych místo pobíhání po poštách a úřadech určitě pracoval, ale kdybych si na YouTube pouštěl videa malých lenochodů, aspoň bychom všichni ušetřili za zbytečnou úřednickou práci.
Pokud potřebujete moje peníze, máte je mít. Stejně s tím nic nenadělám. Potěšilo by mě ale, kdyby jich víc šlo na to, čemu z nedostatku přesnějších výrazů říkáme „veřejné blaho“, a míň na bumážky do byrokratického perpetua mobile.
Už jen proto, že ať do toho chřtánu přihodím, kolik chci, za rok vám to zase bude málo.
