Státní rozpočet: Hra na hospodáře

… kdyby se ovšem její zbytek nezvrhl v absurdní podobenství, které o hospodaření státu řekne víc než tisková konference ministra Kalouska mezi fackováním studentů a popíjením v restauraci mezi Sněmovní ulicí a Strakovou akademií. Čekali bychom totiž, že se sezvou ti, kdo jsou za hospodaření obrany odpovědní, na hruď jim připíchnou metál a vyseknou jim poklonu před nastoupenou jednotkou za to, že byli schopni ubránit vlast a budovat mír, aniž zbytečně utráceli, a pochválí je za to, že v těžké době umí ušetřit. Po zádech by mohl být poplácán i ministr, byť ten má na chod setrvačně kráčejícího rezortu vliv pramalý, a jak známo, většinou jen podepisuje to, co mu předloží podřízení. Vždyť tak aspoň trochu odpracoval náklady, které Česká republika vydala za přípravu akcí v souvislosti s předsednictvím Evropě. Ale ve stejné České republice je to všechno jinak.

Předseda poslaneckého výboru pro obranu a bezpečnost Jan Vidím ministerstvo obrany bez obalu pokáral: „Zahrávají si s ohněm.“ Šetřit totiž může obranu přijít draho – v příštích letech může být její krajíc ze státního rozpočtu o uspořené peníze tenčí.

Tak aťsi, řekne si běžný čtenář a možná na chvíli nabude dojmu, že s tou ošklivou nehospodárností státního aparátu není zase vždycky až tak zle. Jenomže není za Vidímovým varováním ještě něco víc?

Malá odbočka

Autor článku byl před lety svědkem zajímavého ekonomicko-matematicko-fyzikálně-chemického úkazu. Pracoval v jedné z mnoha příspěvkových organizací, závislých na dávkách přidělovaných ministerstvem financí v rámci státního rozpočtu. Jednoho dne bylo svoláno nejvyšší vedení jedné sekce oné instituce. Tématem nečekané přibližně čtyřhodinové schůzky bylo rozdělení peněz, které před koncem roku zbyly ve fondu mzdových prostředků na aktuální rok. Čtyři hodiny nikdy netrvaly ani strategické mítinky, takže je vám jistě jasné, že šlo o úkol nadlidský a velmi, velmi zodpovědný. Peníze zbyly proto, že se instituci podařilo optimalizovat počet zaměstnanců a s některými se rozloučit, jiní třeba byli víc nemocní, než si na ten rok naplánovali – zkrátka, příkaz z ještě vyššího vedení zněl jasně: Koukejte ty peníze utratit (tedy rozdat), protože jinak je budeme muset vrátit a příští rok nám o ně ministerstvo sníží rozpočet, když dáme najevo, že je vlastně nepotřebujeme. A pikantní na tom je ještě to, že i když tehdy v oné instituci padaly náhle velkoryse odměněným zaměstnancům zpuchřelé stropy na hlavu, nebylo možné je opravit, protože provozní prostředky byly na ten rok už vyčerpány a ty, co zbyly ve mzdách, byly prostě v jiném balíku. Jiný chlíveček pak pro státní hospodáře představovala investiční kolonka. Všechno muselo hezky zůstat tam, kde bylo. Před použitím netřepat, nemíchat a hlavně s tím nehýbat – prostě nechat tam, kam jsme si usmysleli, že je třeba ty finance dát.

Střih – a vraťme se zpět

A teď se podívejme zpátky do roku 2012 a reality několika posledních let. Nepřipomíná vám snaha utratit všechno, co zbývá, něco? Jistěže ano. Už možná víme, jak poslanec Vidím svou výhrůžku myslel: ministerstvo obrany mělo v závěru roku objednat nějaké služby, které by jistě dodavatelé rádi rozepsali na několik spolupracujících firem, aby se nemusela vypisovat výběrová řízení, honem zaplatit nějaké cínové vojáčky, aby bylo čím rezort reprezentovat na schůzkách s partnery ze Zimbabwe, a nechat si od nějaké fešné agentury vyfakturovat mediální služby a trénink komunikačních dovedností.

Krev neteče

Možná je v tomto principu skryta i odpověď na otázku, proč některé služby a výrobky objednávané veřejnými institucemi stojí víc, než když si je kupuje běžný smrtelník. Pro příklad nemusíme daleko do historie – Dopravní podnik hlavního města Prahy údajně za ředitelování Martina Dvořáka nakoupil LCD obrazovky za šestinásobek obvyklé ceny. Zkuste si za domácí úkol dosadit jakoukoli jinou kauzu, kde vám porovnání výdajů obvyklých a skutečných nejde do hlavy.

Z cizího jak známo krev neteče. Zboží s běžnou cenou v řádech desetitisíců často stojí tolik, že by za to občan, který ten nákup spolufinancuje, pořídil jako bonus ještě cestu kolem světa. Vidíte tu hrůzu v očích úřednictva, že kdyby na zakázkách ušetřilo, budou muset z letošního rozpočtu velký balík vrátit a příště už ho nedostanou?

Práce s vidlemi (dnes ovšem v Excelu)

Na příkladu s obrazovkami, tiskárnami, počítači, tanky, letadly a jinými veřejnými zakázkami je možné poučit se ještě v jedné věci. Mnohé typy zboží, zvlášť když orgán uzavře s dodavatelem řádnou servisní smlouvu a záruku si pořádně posichruje, se nekupují každý rok. Čekali bychom, že příští rok se suma vydaná na jejich nákup v rozpočtu úřadu neobjeví. Jenže státní rozpočet neumí plánovat a na jeho položky se úředníci, kteří ho sestavují, nedívají jako na projekty. Kdepak něco jako Je třeba někde přiškrtit, protože v příštím roce musíme investovat do infrastruktury? Tak vezmeme těm, kdo už si letos tiskárny nakoupili, a peníze přesuneme. Až bude potřeba koupit vrtulníky, přizpůsobíme tomu naplánování na další roky. Peníze, které máme k dispozici, budeme rozdělovat podle naplánovaných skutečných potřeb.

Jenže pracovat tak, aby se jen nepřehazovaly položky vidlemi, vyžaduje důkladné promýšlení a plánování na několik let dopředu, a státní rozpočet zdaleka nežije ani frekvencí parlamentních voleb. Vlády se střídají častěji, a navíc to dá práci. K tomu, aby ministerstvo financí předložilo vládě a ta potom parlamentu návrh zákona o státním rozpočtu, ve skutečnosti stačí jen říct, jaké číslo by se nám líbilo v konečném součtu, započítat inflaci, prognózu vývoje ekonomiky (a tedy výběru daní), získat tak koeficient a tím potom vynásobit nebo vydělit výdaje.

Na jednání party strýců z vlády se potom naoko pohádáme, abychom v PR článcích jednotlivých ministrů dali najevo, jak se o své rezorty pereme, sem tam něco přesuneme, přiškrtneme, kozel se nažere, a hlávka zelí přitom zůstane celá včetně hladového vlka a rozpočet je hotov.

Této činnosti, rozumějte problematice státního rozpočtu, se na ministerstvu financí věnuje šest oddělení. Těžko domyslet, kolik je to celkem lidí. Přitom by dost často stačil jednooký jednoruký orangutan, který by uměl obsluhovat Excel s nastavenými vzorci pro výpočet.

Efektivita jako z pohádky

Ale nedivme se. Autor článku občas odvádí nějaké práce pro Úřad vlády. Zakázky za všehovšudy deset tisíc ročně (řeč je o korunách!) má na starost dohromady asi osm lidí. Jedna paní zakázky zadává, jiná je objednává v zastoupení další, čtvrtá je odbavuje (fyzicky posílá e-mailem), pátá je zpracované přijímá, šestá přijímá faktury, sedmá je podepisuje a osmá je proplácí. To se ví, že v takovém koloběhu jeden neví, co dělá druhý, a protože nikdo z nich vůbec netuší, kolik by to vlastně mělo stát, a vystavují objednávky na několik tisíc, aby tam byla rezerva, kdyby jeden nebyl blbec a poslal jim fakturu na několikanásobek, bez debat by ji proplatili.

Musí být pěkné být součástí systému, kde na jedné drobotině pracuje takový tým lidí. Jestli dře každý z nich jako kůň, můžeme si s potěšením oddechnout, že aspoň je komu rozdělovat, když se takhle v listopadu sejde pár zodpovědných manažerů z Úřadu vlády a přemýšlí, jak by ještě rozmělnili zbylé prostředky, aby si taky tak krutě nezahrávali s ohněm jako ministerstvo obrany a nemuseli prokrista nějaké peníze vracet do státního rozpočtu.