Tomáš Prouza: Vysoké náklady penzijní reformy?
Tomáš Prouza, Peníze, 11.05.2011
Penzijní fondy pláčou, že na penzijní reformě nevydělají, že bude drahá a limity poplatků příliš nízké. Propočty ukazují, že bude nevýhodná pro lidi s průměrnými a podprůměrnými příjmy. Propad příjmů průběžného systému chtěla vláda hradit ze zvýšené DPH – ale z 22 miliard vybraných navíc do důchodové rezervy doputují pouhé dvě miliardy...
Ještě před dvěma měsíci se zdálo, že lobby penzijních fondů uspěla, protože návrh ministerstva financí na poplatkové limity dával fondům velmi komfortní podmínky pro pohodlný život. Limit poplatků pro fond investující do státních dluhopisů měl v prvních pěti letech činit plných 0,9 % z objemu aktiv, tedy více než třetinu očekávaného výnosu, a u dynamického fondu 1,5 %, tedy zhruba 20 % očekávaného výnosu.
Hlasité protesty nad tak štědrým nastavením přinesly politické rozhodnutí, podle kterého by měly poplatky pro fond investující do státních dluhopisů činit pouze 0,3 % z objemu aktiv. Tento limit už dává smysl a odpovídá náročnosti správy takového konzervativního fondu. Jen je s podivem, že k tomuto limitu museli dospět politici místo expertů, kteří připravovali ministerský návrh a měli by být schopni spočítat náklady a výnosy navrženého systému.
Jedno číslo, jinak mlha
Jak už ale bývá zvykem, politici rozhodli o tom nejméně důležitém. Fond státních dluhopisů je totiž investicí vhodnou k ochraně naspořených peněz, a má tedy smysl pro klienty v posledních pár letech penzijního spoření. Rozhodně to není vhodný investiční nástroj pro lidi, kteří do systému vstupují a budou v něm dalších třicet let. Fond státních dluhopisů totiž sice bude nabízet jistotu, ale za cenu výnosů, které ani nemusí porazit inflaci. Pokud si tedy mladý člověk zvolí fond státních dluhopisů, budou jeho investice v lepším případě stagnovat, mnohem pravděpodobněji ale ztrácet na hodnotě.
Pokud by politici skutečně chtěli podpořit úspěch penzijní reformy a doopravdy lidem nabídnout vhodný nástroj na lepší život v důchodu, měli by co nejdříve stanovit poplatky ostatních typů fondů a nastavit i maximální poplatky za výplatu penzí či nákup anuit u pojišťovny pro doživotní důchod. Pojišťovny budou chtít na anuitách samozřejmě vydělat a do výpočtu anuit je možno schovat téměř cokoliv. Stát proto bude muset stanovit jasné limity.
Neříkejte, kdo to má udělat, ale co má být uděláno
Důležitější jsou ale limity poplatků jednotlivých fondů. U konzervativních fondů stát navrhoval poplatek 1,1 % z aktiv ročně, u vyvážených fondů 1,3 % a u dynamických fondů 1,5 %. Pokud by ministerstvo pouze neopisovalo lobbyistické podklady, ale zkusilo si spočítat skutečné náklady a přiměřený zisk penzijních fondů, navrhovalo by čísla mnohem nižší.
Největší prostor pro úspory oproti návrhu je u konzervativních fondů, ale i u vyvážených a dynamických fondů lze jít s poplatky o pár desetin procenta níže. Na rozdíl od poplatků klasických podílových fondů, se kterými se návrhy často srovnávají, totiž budou mít penzijní fondy zajištěny pravidelný a dlouhodobý příliv peněz a nebudou muset udržovat tak vysokou likviditu. A objemy peněz v penzijních fondech díky každoměsíčnímu přílivu navíc porostou velmi rychle, zatímco dodatečné náklady na správu porostou mnohem pomaleji, takže marže penzijních fondů bude utěšeně stoupat.
Přitom pokud by stát chtěl skutečně nízkonákladový systém, stačilo by udělat to, o čem mluví ve stavebním spoření – definovat produkt, a ne jeho poskytovatele. Fondy s povinnou strategií by tak mohly nabízet i stávající investiční společnosti, které již mají všechny systémy a procesy nastavené. A přidat další čtyři fondy do portfolia by s sebou neslo jen minimální náklady. Stát ale nepochopitelně trvá na tom, že musí vzniknout nové instituce – a penzijní systém tak zatěžuje zcela zbytečnými náklady.
Psáno pro Hospodářské noviny
