Trable s neoliberalismem
Pavel Kohout, Peníze, 30.07.2010
Nedávno jsem to pořádně schytal. Nedá se nic dělat, když člověk píše a veřejně vystupuje, musí počítat i s jinými reakcemi než jen s chválou. Posuďte sami:
„Vy opravdu chcete, aby z téhle země odešly opravdové elity? Jak neoliberální reformy ovlivní růst počtu lidí, kteří chtějí zakládat rodiny a mít děti? Ať si kdo myslí o neoliberální doktríně cokoli, její nespornou nevýhodou je destrukce rodiny. (…) Jak chcete odbourávat sociální stát a privatizovat ho až na kost, když neexistuje občanská společnost a silná rodina, která by stát nahradila?“
Uf. Studená sprcha, což?
Zamyslel jsem se nad tím, jak bych z této země vyháněl elity, kdybych opravdu měl takové perverzní choutky. Především bych zvýšil daně, až by se z elit kouřilo. Protože vysokoškolsky a postgraduálně vzdělaní mívají statisticky vyšší příjmy, zavedl bych silně progresivní daň z příjmů. Tož vydělávat by se vám zachtělo, milé elity? Marš ven ze země! My tu máme všichni stejné žaludky, jestli o tom nevíte.
Vágní neoliberalismus a sociální tržní hospodářství
Spadají progresivní daně do rámce tzv. neoliberálních reforem? Nevíme. Neoliberálismus je totiž natolik vágní pojem, že nikdo neví, co vlastně znamená. Poprvé prý tento termín použil německý ekonom Alexander Rüstow v roce 1938.
Rüstow je zajímavá figura, hitlerovskou éru prožil v exilu a po válce společně s ekonomy jako Walter Eucken, Ludwig Erhard či Wilhelm Röpke budoval sociální tržní hospodářství v západní části Německa! Znamená to snad, že neoliberalismus a sociální tržní hospodářství jsou jedno a totéž?
Eucken, Rüstow, Röpke a další si ovšem neříkali neoliberálové, nýbrž ordoliberálové – podle latinského „ordo“, tedy pořádek. Jádrem je myšlenka, že skutečná svoboda může existovat jen tam, kde vládnou pravidla a kde je člověk chráněn před zločinci zdola i před zvůlí mocných shora. Ordoliberálové jsou pro stát dostatečně silný, aby dokázal zjednat pořádek, ale s omezenou mocí, aby nepřerostl v totalitu.
Nevím, jak ostatním, ale mně to zní sympaticky. Klidně se přiznám, že patřím mezi velké zastánce sociálně tržního hospodářství, ve kterém vidím inspiraci pro dnešek.
Ovšem pozor: mám na mysli sociálně tržní ekonomiku toho typu, jaká udělala z poválečného Německa hospodářskou velmoc. Tedy stát, který pomůže nešťastníkům v nouzi, ale neživí miliónové masy kariérních nezaměstnaných. Stát, který zabezpečí dobré podmínky pro podnikání a tvorbu pracovních míst, ale podnikatele nešikanuje tisíci stránek zákonů a „direktiv“. Stát, který nediktuje lidem každou maličkost. Stát, kde je pořádek a kde se nekrade. (A kde se krade snadno? Tam, kde je co ukrást. Čím více daní a státních výdajů, tím větší prostor pro korupci.)
A co rodina?
Historicky byla rodina nejsilnější v ekonomikách, kde stát neměl žádnou sociální funkci. Dodnes tomu tak je. Význam a síla rodiny v Indii nebo ve Vietnamu je úplně jiná než v současné Evropě, kde stát převzal mnoho jejích funkcí. Způsobil destrukci rodiny v Evropě neoliberalismus? Země jako Itálie, Španělsko nebo Řecko mají míru porodnosti kolem 1,3 dítěte na ženu. Pokud budeme neoliberalismus definovat jako „patologicky přebujelý sociální stát žijící na dluh“, pak ano, příčinou úpadku je vskutku on.
Kdybych chtěl tuto zemi opravdu zruinovat, postupoval bych cestou vysokých daní, ještě větších výdajů a dluhů až na půdu.
Psáno pro Finmag
Autor je ředitelem pro strategii Partners
Foto: profimedia.cz
