Trest jménem bankovní daň
Pavel Kohout, Peníze, 21.06.2010
Summit EU schválil zavedení bankovní daně. Její výnosy by měly hradit náklady případných budoucích krizí. Proti opatření se postavily Itálie a Česká republika. Češi budou mít z tohoto opatření výjimku.
Většina evropských vlád požaduje novou speciální daň pro finanční ústavy, aby během příští finanční krize nemusely banky zachraňovat z peněz daňových poplatníků. Podle řady politiků občané nemají nést náklady za krizi, kterou nezavinili. „Přijali jsme rozhodnutí o bankovní dani. To přispěje ke spravedlivému rozdělení nákladů finanční krize a k větší stabilitě finančního systému,“ řekl novinářům po skončení vrcholné schůzky EU unijní prezident Herman Van Rompuy.
Švédská cesta
Je bankovní daň dobrá, nebo špatná věc? Je dobře, že máme výjimku?
Začněme s tím, jak má nová bankovní daň vlastně vypadat. S překvapením zjistíme, že to nikdo neví. Vůdcové Evropy schválili něco, co ještě nemá ani přibližný tvar: neví se, zda má jít o daň z poskytnutých úvěrů, anebo o variantu tzv. Tobinovy daně z finančních transakcí.
Švédský ministr financí Anders Borg propaguje opatření, ke kterému Švédsko přikročilo v roce 2009: daň z velikosti cizích zdrojů. Metodika výpočtu je založena na předpokladu, že čím větší banka, tím větší poplatek. Od bilanční sumy banky se odečítá hodnota vlastního kapitálu, aby byla podchycena pouze ta část podnikání, která přispívá k možnému vzniku systémového rizika. Roční výše daně se vypočte podle vzorce 0,00036 (neboli 0,036 procenta) krát velikost cizích zdrojů. Mezi cizí zdroje patří vklady klientů, ale také závazky plynoucí z mezibankovního trhu. Tedy peníze, které si banky půjčují od jiných bank.
Švédská bankovní daň má vlastně dvě role. Za prvé, vytváří rezervy pro případnou krizi. Za druhé, motivuje banky, aby zvyšovaly objem vlastních zdrojů (akciový kapitál, zadržené zisky, rezervy) na úkor cizích zdrojů, což jsou jakékoli závazky vůči třetím osobám. Toto opatření by mělo poněkud snížit motivaci bank riskovat. Je ovšem sporné, do jaké míry bude funkční.
Tobinova nepovedená myšlenka
Alternativou je tzv. Tobinova daň. Mělo by jít o poplatek z finančních transakcí, jehož velikost by byla poměrně malá (řádově desetiny procenta) a který by pokrýval všechny devizové obchody. Nositel Nobelovy ceny James Tobin (1918-2002) navrhl toto opatření v roce 1972, rok po rozpadu bretton-woodského měnového systému. Finanční svět se tehdy pohyboval v nové, neznámé realitě a panovaly značné obavy z velké volatility měnových kurzů poté, co systém pevných kurzů navázaných na dolar (a v konečném důsledku na zlato) vzal za své.
Cílem původního Tobinova návrhu tedy bylo omezit kolísání měnových kurzů, nikoli vybírat peníze pro nějaké specifické účely. Tobinova daň měla rovněž pokrývat pouze devizové obchody. Nikoli úvěry nebo jakékoli obchody v domácí měně.
Postupem času se však myšlenka stala miláčkem levice a začala žít vlastním životem. Vznikaly návrhy podporovat z globální Tobinovy daně rozvoj zemí třetího světa a různé humanitární projekty. Na světě mezitím zakořenil systém volně plovoucích kurzů, a původní důvod pro zavedení Tobinovy daně tedy přestal existovat.
Málokdo si také povšiml, že nedlouho před svou smrtí se James Tobin své ideje daně z transakcí zřekl. Mimochodem, svoji Nobelovu pamětní cenu nedostal za tento „geniální“ nápad. Měl dost jiných, které byly skutečně geniální - na rozdíl od jeho nejméně povedené, ale zdaleka nejpopulárnější myšlenky.
Proč je Tobinova daň nepovedená myšlenka?
V současné době Evropa těžce zápasí se zamrznutím mezibankovního trhu. Celá takzvaná krize eura není vůbec krizí eura jako měnové jednotky. Kurz eura sice poklesl, ale to málokomu vadí. Zejména to nevadí evropskému exportnímu průmyslu. Skutečná krize je v obrovských masách úvěrů v evropských bankách a v zamrznutí mezibankovních obchodů. Evropské banky jsou přetíženy úvěry, přičemž doposud nezjištěné procento z nich se ukáže být delikventními neboli problematickými.
Zavádět za těchto okolností bankovní daň by bylo jako trestat dítě studenou sprchou za to, že bylo neopatrné a nastydlo.
Skutečné řešení znají Kanaďané. Na rozdíl od USA a Evropy se obešli bez finanční krize. Recept na úspěch je přitom jednoduchý: Kanada dodržuje stále stejnou regulaci již od 30. let. Tedy přísné oddělení komerčního a investičního bankovnictví. Navíc Kanada dbá, aby nevznikaly těžkopádné bankovní oligopoly. Dále dovoluje účtovat bankám poměrně vysoké klientské poplatky. Nepopulární? Možná, ale záchrana bank z peněz daňových poplatníků je ještě nepopulárnější.
A evropskou bankovní daň nakonec také zaplatí daňový poplatník. Nikdo jiný.
Psáno pro Lidové noviny
Autor je ředitelem pro strategii Partners
Foto: profimedia.cz
