Ústavní soud: Poslední šance na spravedlnost

Minulý týden totiž Ústavní soud rozhodl, že advokáti mají u vymáhání drobných pohledávek do desíti tisíc korun nárok na náhradu nákladů jen do výše původní jistiny dluhů. Advokáti požadovali sumy mnohem vyšší, takové, které často několikanásobně převyšovaly dlužnou částku – a to vše jen za doplnění jména a dlužné částky do připravených formulářových žalob.

Jako první se tomuto výnosnému podnikatelskému modelu postavil Okresní soud v Ústí nad Labem, který přestal firmě, zastoupené právním zástupcem, která vymáhala nezaplacené jízdné z městské hromadné dopravy v Ústí, přiznávat vyhláškou stanovenou náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 6 600 korun. Stačilo najít odvahu využít moderačního práva, které má soud k dispozici.

Nespravedlivá spravedlnost

Otázkou ovšem je, zda měl tyto případy řešit až Ústavní soud. O tom, že náklady na vymožení pohledávek účtované advokáty a exekutory jsou přehnaně vysoké, se mluví už několik let, takže bylo dost prostoru pro úpravu legislativy. Všichni by tak měli stejná práva, ovšem místo toho kvůli nezájmu (nebo možná spíš strachu) ministerstva spravedlnosti řešit politicky citlivou oblast vymáhání pohledávek se lidem v Ústí nad Labem dostalo jiné spravedlnosti než třeba v Plzni. A to rozhodně není správně.

Přiměřeně

Upravit pravidla tak, aby nedocházelo k brutálnímu zneužívání postavení silnější strany vztahu, by přitom nebylo nijak složité, a jak ukazují čerstvé změny v oblasti rozhodčích doložek, je možné je prosadit. Od 1. dubna totiž musí ten, kdo chce mít ve smlouvě rozhodčí doložku, spotřebiteli lépe a přehledněji vysvětlit, o co vlastně jde, včetně pravdivé, přesné a úplné informace o rozhodci, o odměně pro rozhodce a také o předpokládané výši nákladů rozhodčího řízení. Především bude ale možné do tří měsíců od vydání rozhodčího nálezu rozhodnutí rozhodce přezkoumat soudem. Soud bude moci verdikt rozhodců zrušit v případě, že bude v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele nebo „ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem“.

Právě otázka dobrých mravů se prolíná celou veřejnou diskusí i rozhodováním soudů v oblasti pohledávek. Ano, dluhy se platit musí a měl by existovat i trest za to, když pohledávky placeny nejsou. Ale trest by měl odpovídat závažnosti přestupku a měl by sloužit k nápravě, nikoliv k dosažení ekonomické smrti někoho, kdo na počátku dlužil 800 korun nebo kvůli ztrátě zaměstnání neuhradil jednu splátku úvěru.

Ministerstvo čeho?

Nalézání spravedlnosti je vždy složité, a pokud narazí na staré dobré praktiky, ze kterých žije významná skupina lidí, vyvolá silnou vlnu odporu. V naší politické kultuře dostala snaha chránit spravedlnost nálepku „aktivismus“. Takže nezbývá než doufat, že Ústavnímu soudu jeho aktivismus vydrží i nadále, a poděkovat za ochotu přemýšlet, co je skutečně spravedlivé. Doufat ve větší odvahu ministerstva spravedlnosti napravit současný pokřivený stav by totiž bylo zřejmě hodně naivní.

Psáno pro Lidové noviny