Zlaté euro: Pořádně přehnaná debata o pádu jedné měny

Všechny tyto bombastické titulky spojuje jeden problém – stojí na fundamentálním nepochopení širší měnové problematiky. Dovolím si parafrázovat Adama Smithe: jediným účelem peněz je usnadnit směnu zboží. Proto také neexistuje sebemenší důvod, proč by dluhové problémy některých zemí eurozóny měly vést k zániku čehosi, co je de facto jen účetní jednotkou či nástrojem k oceňování zboží a investic. Chce-li však Evropská centrální banka euro zachránit, musí zajistit, aby tato měna byla na trhu konkurenceschopná.

Jedním z možných opatření je zafixovat euro na dolar, což by ovšem vzhledem k upadající pověsti americké měny nebylo nejrozumnější. Mnohem lepší by bylo navázat euro na zlato a umožnit jeho směnitelnost za žlutý kov. V takovém případě by bylo přežití eura a časem i jeho vzestup na pozici nové světové rezervní měny téměř zaručeny. Po silné a stabilní měně je na trhu značná poptávka, a kdyby euro dostalo stabilní komoditní kotvu, velmi rychle by sesadilo dolar z trůnu.

Výhody silného zlatého eura

Mýtotvorci prorokující zánik eura samozřejmě namítnou, že euro kryté zlatem by vedlo k jistému krachu Řecka a Irska (případně i dalších předlužených států) a že obě země by musely vystoupit z eurozóny. To je ovšem naprosto scestné uvažování.

Zaprvé, kdyby Evropská centrální banka navázala euro na zlato, Řecku a Irsku by klesly náklady na správu eurových dluhů. Trhy by okamžitě přivítaly vysokou důvěryhodnost eura a investoři by požadovali nižší úrokové sazby, protože by měli větší jistotu, že zpátky nedostanou silně znehodnocené peníze. Už to samo o sobě by Řekům a Irům velmi pomohlo. V současné době Evropská centrální banka euro záměrně oslabuje a provádí tak jakousi tichou likvidaci dluhu denominovaného v eurech. Silnější měna by proto značně snížila náklady na potenciální „sestřih“ věřitelů Řecka a Irska. Druhá námitka proti zlatem krytému euru zní, že silné euro by prakticky zardousilo export z problémových zemí eurozóny, což by – znovu – vedlo k jejich jistému bankrotu. Komentariát téměř jako jeden muž tvrdí, že Řecko a Irsko už zachrání jen jediné – další a další znehodnocování eura.

To ovšem není pravda hned z několika důvodů. Zaprvé pokračující znehodnocování eura téměř určitě povede k vyšším úrokovým mírám u eurového dluhu. Zadruhé by silnější euro snížilo v Irsku i Řecku tlak na snižování mezd, cenu dovážených výrobních vstupů a také náklady na dopravu. Každé posílení eura, které by zdražilo evropské zboží na světových trzích, by v rámci eurozóny zároveň vedlo k poklesu výrobních nákladů, nákladů na dopravu i nákladů na pracovní sílu.

A zatřetí je třeba podotknout, že jednou z hlavních příčin dluhových problémů Řecka a Irska je skutečnost, že v důsledku ekonomické krize došlo k propadu ekonomického růstu, a tím i daňových příjmů. Silné euro by však růstu jednoznačně prospělo, přilákalo by investice, snížilo nezaměstnanost, oživilo podnikatelské prostředí a posílilo platební schopnost obou zemí. Ekonomický růst je vždy tím nejlepším přítelem vlád, které jsou pozadu se splácením dluhů.

Spojené státy: dvě stě let se společnou měnou

A pokud jde o ono oblíbené doporučení komentariátu, že Řecko by mělo opustit euro a vrátit se k drachmě – jen stěží si lze představit nebezpečnější řešení. Kdyby si Řekové po takovém podrazu na eurové věřitele chtěli dál půjčovat v drachmách, museli by platit přímo astronomické úroky. V ještě větší bryndě by se ocitl řecký soukromý sektor, jemuž by stát vnutil staronovou extrémně nedůvěryhodnou měnu. Kdyby si pak chtěly řecké firmy půjčovat na kapitálových trzích od soukromých investorů, musely by rovněž přistupovat na velmi tvrdé podmínky věřitelů. To by byla další rána pro ekonomický růst, a vládní dluhy denominované v drachmě by se tak ocitly v bludném kruhu, ze kterého by jen těžko hledaly cestu.

Tou pravou odpovědí je zkrátka vždy a všude stabilní, důvěryhodná měna, ačkoli je dnes obtížné najít ekonoma, který by byl ochoten tento argument podepsat (vzácnou výjimkou je laureát Nobelovy ceny Robert Mundell, který rovněž navrhuje spojení eura se zlatem).

Zdroj: Bloomberg

Největší mýtus je samozřejmě ten, který minulý týden znovu oživil Mark Whitehouse z deníku Wall Street Journal. V článku těhotném nepravdami o podstatě měn a ekonomického růstu Whitehouse poznamenal, že: „Vzhledem k rozdílům mezi hospodářskými cykly, jazyky, zákony a konkurenceschopností mohou náklady na jednotnou měnu převážit nad jejími přínosy.“

Whitehouse naprosto přehlédl zjevný fakt, že Spojené státy mají jednotnou měnu již déle než dvě stě let. Nikdo na světě by si nespletl hospodářství takové Západní Virginie s hospodářstvím státu New York, a přesto všech padesát různorodých států (odlišné daně, regulace, zákony atd.) naší Unie vzkvétá právě díky jednotné měně. I bez dolaru by Spojené státy byly bohatou zemí, leč podstatně strnulejší, vinou zbytečných nákladů na měnové transfery v rámci obchodu mezi padesáti různými měnovými zónami.

Ještě chudší a méně přitažlivé

Pokud tedy řekneme, že Západní Virginie a Mississippi jsou takovým americkým Řeckem a Irskem, musíme se ptát, o kolik hůře by na tom byly, kdyby měly své vlastní měny. Jakkoli jsou oba tyto státy dnes chudé, se svou vlastní měnou bez historicky solidní pověsti by byly ještě chudší a pro investory ještě méně přitažlivé. A opět opakuji, že bez investic není bohaté podnikatelské prostředí a není zaměstnanost. Proto je důvěryhodná měna tak klíčovým prvkem ekonomického růstu.

A pokud většinovému komentariátu stále věříte a o výhodách silné měny stále pochybujete, položte si jednoduchou otázku – existuje na světě země, která někdy zbohatla neustálým znehodnocováním své měny? Odpověď samozřejmě zní, že „neexistuje“, a právě proto budou ekonomiky (a také vlády a občané) Řecka a Irska trpět, vystoupí-li tyto země z eurozóny.

A jde-li o údajný zánik evropské měny, určitě k němu nedojde, pokud Evropská centrální banka euro posílí a stabilizuje. Byl by to prorůstový krok a také jediný, který nakonec může zachránit nejslabší země eurozóny před bankrotem.