Absolutní obžaloba Evropy. Proč nás Brusel okrádá o 20 tisíc měsíčně a co s tím?

Že si takovou sumu peněz ani nedovedete představit? Ekonom Lukáš Kovanda k tomu uvádí, že „pokud by k tomuto zaostávání nedocházelo, plyne z výpočtu agentury, že průměrná mzda v Česku by letos činila přes 70 tisíc korun namísto nynějších 46 tisíc.“

A co víc: „Průměrně vydělávající Čech tak na oltář nezvládnutého projektu EU obětuje ze své kapsy ročně zhruba 300 tisíc korun hrubého, tedy nějakých 220 tisíc čistého. Za nezvládnutí projektu EU tak běžný Čech platí měsíčně takřka 20 tisíc korun.“

Co na tom, že to jsou peníze hypotetické. Důležité je – jak dodává Kovanda – že tato částka rok od roku narůstá, jak se prohlubuje zaostávání EU za USA. „A v mnoha ohledech třeba i za Čínou.“

Podívejme se nyní na nepříjemné skutečnosti a položme si otázku, co by se s nimi dalo dělat.

Neschopná Evropa

Nejprve hlavní myšlenky článku agentury Bloomberg, který má sugestivní nadpis: Europe Is Almost Out of Time to Defend Its Place in a Brutal World (Evropě téměř dochází čas na obranu svého místa v brutálním světě). „Apatie nebo odpor po výzvě Maria Draghiho k boji proti slabému růstu produktivity podtrhují, že se region téměř přestal snažit,“ uvádí článek s tím, že „evropský projekt se blíží k bodu zlomu“.

„Kombinací politické paralýzy, vnějších hrozeb a hospodářské stagnace hrozí, že Evropská unie bude nucena opustit své ambice stát se samostatnou globální silou, a členské státy budou místo toho hájit své vlastní zájmy. Po desetiletích varování a podprůměrného růstu čelí vedoucí představitelé regionu náhle přívalu důkazů, že úpadek se stává nezadržitelným.“

Mezi tyto důkazy patří například politická nestabilita ve Francii, možnost zavírání továren německých automobilek na domácí půdě, ale také skutečnost, že američtí technologičtí giganti se k evropskému trhu obracejí zády kvůli jeho novým omezením v oblasti umělé inteligence.

A kritika zdaleka nekončí: Evropa prý není schopna nejen adekvátně čelit klimatickým změnám a demografické krizi, ale neumí si poradit ani s přechodem z průmyslové ekonomiky na ekonomiku postindustriální. Navíc prý nejsou v dobrém stavu ani její veřejné finance.

Byť v tom není podle agentury Evropa sama – Čína trpí krizí v oblasti nemovitostí a bankovnictví, zatímco USA čelí vysokému federálnímu dluhu a politické rozpolcenosti – nic z toho nemá podle analýzy potenciálně tak nebezpečný charakter jako evropské technické zaostávání v kombinaci s dalšími zmíněnými faktory.

„Pokud chcete být geopolitickou mocností, pak je klíčovou složkou ekonomická síla,“ říká Guntram Wolff, profesor na Svobodné univerzitě Brusel a vedoucí pracovník think tanku Bruegel. „Růst produktivity je prostě katastrofa. Evropa je sice stále bohatá, ale za dvacet let mají tyto rozdíly obrovské důsledky.“

Malá velká Evropa

Bloomberg vyzdvihuje fakt, že USA i Čína mají systémy, které do značné míry centralizují rozhodování a jsou schopny mobilizovat obrovské množství soukromého nebo veřejného kapitálu na obranu a investice do špičkových technologií. Evropa je naopak decentralizovaná, což je podle autorů její nevýhoda. Článek rovněž kritizuje neochotu některých zemí (zejména Německa) souhlasit s vydáváním společných evropských dluhopisů.

„Hrozí, že výsledkem budou škody, které přesáhnou pouhé zaostávání v investicích a produktivitě: vedoucí představitelé regionu ztrácejí důvěru v evropský projekt. Nejde jen o euroskeptiky, jako je maďarský Viktor Orbán, který je bloku trnem v oku. Úředníci v klíčových evropských zemích začínají EU vnímat spíše jako překážku, kterou musí obejít, spíše než jako zdroj prosperity a ochrany, který dosud představovala.“

Podobné pochybnosti začínají navíc projevovat i manažeři a investoři, byť možná z jiných důvodů. Příkladem jsou zejména nedávná rozhodnutí společností Apple a Meta neprodávat své nejnovější produkty s umělou inteligencí na trhu EU. Tím se Unie dostává do druhé technologické ligy.

Dříve většina globálních společností považovala EU za příliš velký a lukrativní trh, než aby se ho vzdala, a to i přes těžkopádnou regulaci. Teď se ale američtí technologičtí giganti místo toho rozhodli, že pravidla EU v oblasti umělé inteligence jsou už příliš nestravitelná. Tolik ke kritickému článku agentury Bloomberg.

Co bychom ale měli udělat, aby Evropa byla opět dynamická? Aby dostihla růst produktivity USA? A aby Češi měli o zmíněných 20 000 korun měsíčně víc? Ona už jednou zmíněná Draghiho zpráva nabízí celkem asi 150 různých návrhů, přičemž společný evropský dluhopis je jen jeden z nich.

Najděte ten správný terč

Podobně se můžeme ptát i dál: Pomohlo by snad sjednocení evropských kapitálových trhů, jak rovněž navrhuje Draghiho tým? Dokázala by Evropa zmobilizovat tolik kapitálu, aby bylo možné založit firmy srovnatelné s americkými „sedmi statečnými“? A dokázala by Evropa zajistit levnější energie, aby zůstala konkurenceschopná?

A regulujeme vesele dál! Na české firmy se valí další byrokratický nářez

Odpovědi na všechny tyto otázky jsou bohužel záporné. Zlatá éra evropských firem a zároveň kapitálových trhů se odehrávala zhruba během let 1870 až 1913. Tehdy evropské firmy udávaly tón světu, zatímco Amerika byla víceméně jen „emerging market“. Tržní kapitalizace evropských burz byla násobkem newyorské burzy a všech dalších amerických trhů.

Kupodivu toto vše se odehrávalo v prostředí nezanedbatelných celních a jiných bariér. O nějakém společném trhu natožpak o společných evropských politikách nemohlo být ani řeči. Nejednotnost, dokonce přímo roztříštěnost, tedy nebyla tehdy překážkou pokroku a prosperitě.

Jinými slovy: Ti, kdo usilují o hlubší integraci za každou cenu, míří na nesprávný terč. Terčem číslo jedna je vysoká daňová zátěž. Ta je neodmyslitelně spjata s evropským sociálním státem. Dokud vůdčí evropské ekonomiky budou vybírat daně větší než 40 procent HDP, jakýkoli robustnější hospodářský růst zůstane pouhou iluzí.

Česko podle posledních údajů Eurostatu za rok 2022 vybralo na daních 35,4 procenta, což je právě tak dost, aby bylo možné financovat sociální stát s přijatelným komfortem: zvyšování by znamenalo cestu k nenapravitelné stagnaci. Jakmile si totiž příjemci zvyknou na víc, snižovat daně bývá už politicky neprůchodné. Přinejmenším do doby, než nastane krize řeckého typu.

Ne(z)odpovědný byrokrat

Druhý problém je snad ještě ošemetnější. Shodou okolností se jej týká nedávno udělená Nobelova pamětní cena za ekonomické vědy za rok 2024. Obdrželi ji Daron Açemoglu, Simon Johnson a James A. Robinson za své práce o institucích.

Instituce (v nejširším smyslu tohoto slova) lze dělit na inkluzivní a extraktivní. První z nich pomáhají prosperitě. Jde například o zabezpečení vlastnických práv, zajištění férové tržní soutěže, fungování vlády práva a měnovou stabilitu. Extraktivní instituce slouží k obohacení a posílení moci elit, které je ovládají. A při vší úctě ke společnému trhu a svobodnému pohybu zboží, osob a kapitálu v rámci EU, nelze se zbavit dojmu, že v průběhu času bruselským elitám stále více chutná moc.

Komisař se nemusí zodpovídat voličům; může do svého vládnutí promítat své zájmy a názory, často zcela neodborné. Zpětná vazba chybí. Evropský úředník se pak nemusí zodpovídat už vůbec nikomu. Brusel vydá direktivu, jejíž obsah nebyl uveden v žádném volebním programu – a téměř celý kontinent ji musí dodržovat.

Z hlediska Američanů a Číňanů je to nejednotnost a neakceschopnost, která nám hází klacky pod nohy. Jenomže ekonomika Evropy byla nejsilnější tehdy, když o nějaké evropské jednotě nemohlo být ani řeči. Zato evropské firmy nemusely platit vysoké daně a jejich podnikání nebylo sešněrováno direktivami.

Tyto skutečnosti článek agentury Bloomberg míjí. A Draghiho zpráva rovněž.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Evropa se posunuje doprava. Green Deal čekají změny, co to znamená pro podnikání?

• Evropa se musí probudit: Draghiho plán na záchranu ekonomiky

• Takhle to dál nejde. Přejme si víc, ne méně Evropy!

Když je byznys rodu ženského… čtěte v novém Finmagu

Podnikatelek a manažerek přibývá. Jenže pomalu. Na vině jsou stále předsudky. To potvrzují i ženy, jež se na špici světového byznysu přece jen prodraly.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE VĚDA

Julia Sveet je šéfkou obří společnosti Accenture, ale o spolupráci s někdejšími kolegy - muži stále nevypráví ráda. • Ana Botín zase roky musela dokazovat, že v čele banky Santander není jen kvůli svému původu. • A Mary Barra? Předsudků okusila sama tolik, až v sídle General Motors rozjela projekt, který pomáhá ženám prosadit se v IT.

BYZNYS JE HRA

Když jste vědkyně a přihlásíte se do akcelerátoru pro začínající podnikatele, musíte mít fakt hodně kuráže. Aspoň jako Kateřina Komrsková. • Do smělé hry se pustila také Šárka Hayna Fuchsová, dnes řídí Volvo Czech Republic. • A kdo musí mít odvahy na rozdávání? Každý startupista, který to nezabalí po prvním nezdaru.

Koupit Finmag