Škrtnout a zahodit? Takhle to nefunguje. Proč evropská legislativa podnikatelům dál nakládá

Aby bylo jasno, Evropská komise se skutečně snaží něco dělat. Je to pozitivní a viditelná změna: byl vydán takzvaný Kompas konkurenceschopnosti a také takzvaný Omnibus I, tedy balíček opatření, které mají vést ke snížení regulatorní zátěže pro soukromý sektor. Tyhle strategie ukazují, kde se plánuje snížit či omezit regulace a kterých předpisů (a z jakých oblastí) se to má týkat.

Na první pohled je to líbivé čtení, protože „osekat“ se má skoro všechno; zatímco onen takzvaný omnibus se běžně používá pro velké změny v jednom sektoru, tentokrát se zaměřuje na změny spousty na první pohled nesouvisejících věcí.

Tak v čem je tedy problém, říkáte si? V tom, že tyhle návrhy zatím zůstávají jen „na papíře“. A cesta, která vede k cíli, je v Evropě tradičně velmi zdlouhavá…

To už jsme tu měli

Nejhlasitější kritika zmíněných návrhů naráží právě na to, že papír je jedna věc, ale realita bývá jiná. Ostatně, podobné záměry už tady v minulosti byly; od známé Lisabonské strategie z roku 2000, která měla udělat z Evropské unie nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa, přes slib velké deregulace pro zvýšení ekonomického růstu z roku 2002 až po další podobné iniciativy.

Jak to dopadlo, všichni víme. Takhle to v Evropské unii zkrátka chodí – všechno začíná u plánů a trvá poměrně dlouho. Je to daň za to, že Unie není jeden centrálně řízený stát. A že chce navíc být demokratická. Velmi demokratická. Ke každému návrhu se tak mohou vyjádřit všichni, kterých se to týká.

Chaos v Americe je pro Evropu a Česko příležitost. Co je teď potřeba udělat?

A občas i ti, kterých až tak moc ne. Což je – jen tak mimochodem – jeden ze zásadních problémů celé evropské byrokracie. K tomu, co se bude regulovat a jak, se většinou vyjadřují velké firmy, které na to mají lidi a peníze. A malý živnostník, který většinou nemá čas pročítat návrhy nové legislativy a posílat k nim své připomínky, ostrouhá. Nehledě na to, že menší firmy nemají zdroje ani prostředky na jejich kvalitní faktické a právní „vyfutrování“.

Výsledkem pak je, že připomínky k regulatorním opatřením v Evropě podávají jen ty největší společnosti. To ony lobbují za jejich odstranění, ale i naopak; náklady na její dodržování včetně vyplňování různých hlášení si přece mohou na rozdíl od drobných podnikatelů dovolit. Nejednou byl jejich lobbing dokonce tak úspěšný, že nová pravidla vytvořila problémy pro jejich konkurenci.

Příklad? Vidíme to třeba na předpisech týkajících se tvaru karosérie aut, povolování různých chemikálií a dokonce i požadavků na ekologické zemědělství a biopotraviny.

Škrtat? Ani omylem!

Ruku v ruce s tím jde to, že část úředníků nechce už jednou přijaté předpisy odstranit. Zní to absurdně, ale zčásti je to „logické“; když něčemu věnujete spoustu času a energie, nechce se vám to přece jen tak hodit pod stůl. Vaše práce by pak vypadala zbytečně, vy sami postradatelně, a to si nikdo – ani úředník – nepřeje.

Proč v Evropě nikdy nevznikne Microsoft, Google či Meta? Známe důvod a máme i řešení

Spíše kosmetickým změnám stávajících pravidel a zachování předpisů nahrává i to, že už od finanční krize z roku 2008 je mantrou evropských institucí „šetřit, šetřit, šetřit“. Tahle jinak chvályhodná snaha má ale i svou odvrácenou tvář: i když se vliv různých unijních předpisů a regulací na podnikání posuzuje ještě před jejich přijetím, na jejich zpětné vyhodnocování nejsou – vyjma výjimek – ani peníze, a už vůbec ne lidi. A relevantní vyhodnocení, jestli by náhodou nebylo lepší daný předpis prostě nemít, zkrátka neexistuje.

Jinými slovy: v Evropě není žádný faktický základ ani důvod, aby se nějaké předpisy skutečně bez náhrady rušily. A když, probíhá to jen na základě lobbingu či náhody – něco jako ruská ruleta. K tomu je třeba připočíst, že Evropská komise nemá žádné pořádné páky na to, aby členské země ke zjednodušení či harmonizaci předpisů vůbec donutila.

Výsledek? Místo skutečné deregulace probíhá jen zjednodušení evropské regulace. Předpisy většinou zůstávají, jsou jen trochu osekané, případně se místo jedněch povinností vynoří jiné. Ostatně i eurokomisařka pro technickou suverenitu, bezpečnost a demokracii a místopředsedkyně Evropské komise Henna Virkkunenová nedávno prohlásila, že minimálně v oblasti digitálních technologií rozhodně o žádnou deregulaci nepůjde: „Zjednodušení nebude znamenat deregulaci.“

A prostor pro volné podnikání se nijak zásadně nerozšiřuje.

„Společná“ Evropa

Zásadní překážkou v osekání byrokratické zátěže v Evropě přestavují i národní zájmy jednotlivých členských zemí. Ty si logicky chtějí chránit své domácí trhy a mohou tak změnu evropských pravidel blokovat, protože většina evropské legislativy se bez jejich schválení neobejde. Vždyť i Zdeněk Zajíček, šéf Hospodářské komory, na nedávném Národním ekonomickém fóru prohlásil, že se svými návrhy na omezení regulace uspěl spíše v „Bruselu“ než „doma“.

Co s tím? Především se nenechat ukonejšit jen drobnými změnami a náklonnosti současné Evropské komise ke „zjednodušování pravidel“ naplno využít. Tlak ale musí být vyvíjen nejen skrze největší svazy podnikatelů, ale i sdružení těch malých. A samozřejmě i jednotlivých států prostřednictvím své právoplatně zvolené politické reprezentace. Až pak se možná časem dočkáme oné „deregulace“.

Současně to ale neznamená, že se šmahem škrtne vše. Ať jsou totiž „regulace“ jakkoli negativně vnímány, jsou i takové, které smysl mají a jsou efektivní. Poznat to lze snadno: kdysi totiž fungoval takzvaný „Bruselský efekt“, kdy nadnárodní firmy braly evropská pravidla za svá i z globálního pohledu – dávalo jim to zkrátka smysl.

Tehdy Evropská unie přijímala takové normy, které jí dávaly náskok. A evropské firmy toho mohly využít. Slušně to fungovalo u aut, chemikálií a konec konců i u části ochrany osobních údajů. Bylo to ale dáno tím, že Evropa regulovala věci, ve kterých byla na světové špičce a ostatní – pokud chtěli být kompatibilní s evropskými výrobky a vyvážet do Evropy – se museli přizpůsobit.

Docílíme ale někdy opět takového stavu? Lze to vůbec za situace, kdy Evropa už v mnoha oborech na světové špičce není? To je velká otázka… Jisté ale je, že regulace musí sloužit společnosti a umožňovat technický a technologický rozvoj a růst ekonomiky. Jinak už brzy nebude co regulovat.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Něco tu je špatně. Kauza Dukovany plně obnažuje prohnilost veřejných zakázek

• Dotovaná elektřina, cesta do pekel. Německý model může pro Česko znamenat konec

• Máme plán, ale bude to stačit? Česko chce být AI velmocí, doteď se ale moc nepředvedlo

Filantropie po česku… čtěte v novém Finmagu

Jsme stále štědřejší a objem dobročinných darů vytrvale roste. A když přijdou povodně, tornádo, nebo jiná humanitární krize? Rozdali bychom se.

Zdroj: Finmag

FILANTROPIE JE UMĚNÍ

Martin a Danka Kúšikovi směřují peníze z nadační činnosti do školních tříd. • Štěpánka a Karel Komárkovi podporují životní prostředí a kulturu, i vstupní lobby firemního sídla tak proměnili v neobvyklou galerii. • Kde všude pomáhají čeští miliardáři? A co jim vzkazuje magnát Jorge M. Pérez?

BYZNYS JE HRA

Ale když hackeři vyhrožují, že zveřejní vaše firemní data, jdou hrátky stranou. Ustojíte útok? • Ustojí také evropští zbrojaři lavinu objednávek? • ReArm Europe je ambiciózní plán, bude účinný?

Koupit Finmag