Je Evropa vážně tak neschopná? Proč i rok od Draghiho studené sprchy přešlapujeme na místě

Draghiho zpráva měla být budíčkem pro Evropskou unii. Ukazovala, že Evropa zaostává hospodářsky za Spojenými státy i Čínou. Ne že by se přestala ekonomicky vyvíjet, ale Amerika a pevninská Čína zkrátka rostou výrazně rychleji.

Starý kontinent ve srovnání s těmito ekonomickými mocnostmi čím dál víc vypadá jako skanzen. Skanzen, který je navíc v mnoha ohledech závislý na zahraničí – na dodávkách surovin, výrobků, nejnovějších technologií a konec konců i v obraně.

Draghi proto už loni varoval, že Evropané kvůli tomu mohou přijít nejen o svou suverenitu a svobodu, ale i o svůj socio-ekonomický model. A tedy i kvalitu života, která je – mimochodem – i přes všechny ekonomické potíže hodnocena jako jedna z nejvyšších na světě.

Poučila se z toho Evropská unie? Ano i ne… Má to ale svoje důvody. A budoucnost, minimálně v některých oblastech, vypadá velmi nadějně.

Neschopná Evropa

Jenže pak přijde skeptik Draghi. Muž, který občas vypadá dost zklamaně. A nejinak je tomu i teď. „Náš model růstu ztrácí na významu, slabá místa se množí a neexistuje jasná cesta, jak financovat potřebné investice,“ prohlásil v Bruselu na konferenci k výročí zveřejnění své loňské zprávy.

Absolutní obžaloba Evropy. Proč nás Brusel okrádá o 20 tisíc měsíčně a co s tím?

Současnou situaci popsal tak, že ceny energií jsou stále příliš vysoké, příliš málo podniků pracuje s umělou inteligencí, v oblasti výroby mikročipů je potřeba dohnat zpoždění a málokdo jde do rizika. A taky že mnozí úředníci si pletou apatii a pomalost s dodržováním pravidel.

Může se pak někdo divit tomu, že Draghi dál mluví o „neschopnosti, která ohrožuje naši suverenitu“?

V řeči čísel vyhodnotil pokrok od vydání zprávy bruselský think-tank European Policy Innovation Council. Uvedl, že pokud jde o konkrétní doporučení z ní vyplývající, splněno jich zatím bylo jen 11,2 procenta – nejčastěji věci týkající se rozšíření výroby zbraní a vojenského materiálu.

Tam je skutečně proč spěchat. I když se deregulace v této oblasti, jak připomněli analytici Deutsche Bank, citovaní deníkem Financial Times, prováděla poněkud neohrabaným způsobem. Je to smutná připomínka, že vylaďování regulací – stejně jako deregulaci samotnou – Evropa rychle neumí.

A co víc, ona to podle některých názorů neumí vůbec – tak se třeba nedávno velmi trefně vyjádřil ve Financial Times bývalý vysoce postavený činovník na ministerstvu pro brexit a euroskeptik George Bridges.

Bruselský efekt

Že je Evropa v rozhodování pomalá, není přitom chybou systému. Je to dané tím, jak (a proč) Evropská unie vůbec vznikla, jak funguje a má fungovat. Síla Evropské unie, zejména ta hospodářská, je totiž dána především tím, že se vytváří jednotná unijní pravidla.

Škrtnout a zahodit? Takhle to nefunguje. Proč evropská legislativa podnikatelům dál nakládá

Jak připomíná Bridges, kdysi se státy rozhodly, že vytvoří společný trh a že nechtějí jít cestou dotací. Nebo, dodejme, společného rozpočtu a superstátu. Zároveň nešlo rozšiřovat evropský vliv prostřednictvím armády. Zbývaly tak jen regulace, vytvoření jednotných pravidel pro podnikání v Evropě a později jejich rozšiřování do světa.

Říká se tomu „Bruselský efekt“, kdy nadnárodní firmy braly evropská pravidla za svá i z globálního pohledu – dávalo jim to zkrátka smysl. Nějakou dobu to fungovalo. Pak ovšem přišly krize, jako třeba ta finanční, a na každou se reagovalo další regulací, tvrdí Bridges.

Přestalo to fungovat. A Evropa teď marně hledá regulatorní zpátečku. Ostatně, i proto se na unijní úrovni dlouho nemluvilo o „deregulaci“ a používá se spíš výraz „zjednodušení“ (legislativy a předpisů).

Regulace, které pomáhají

Je potřeba ale připomenout, že Evropa selhává i tam, kde kdysi výborně fungovala: při zavádění nových regulací. Kromě regulatorní zpátečky totiž potřebuje taky pokračovat ve starých kolejích rozšiřování společného trhu, kterého lze dosáhnout právě regulacemi.

Cílem jsou jednotná pravidla, která ruší dílčí národní normy. Stav, kdy bude možné hladce podnikat po celé Evropě. To se ale ukazuje jako problém, protože na důrazných krocích tímhle směrem se dlouho nedokázali shodnout šéfové národních států. Tedy ti samí lidé, kteří – přes neustálé spílání údajně všemocnému „Bruselu“ – Evropu fakticky řídí.

Zrovna na tomhle poli to ale vypadá naštěstí nadějně. Vždyť německý kancléř Friedrich Merz se minulý týden konečně vyslovil pro vybudování velké evropské burzy a pro jednotný evropský dohled nad obchodováním s cennými papíry. Jinými slovy jednotný evropský kapitálový trh.

Evropské společnosti, zejména ty technologické, by tak konečně mohly přestat chodit pro peníze do New Yorku. A zůstat v Evropě namísto toho, aby se houfně stěhovaly do USA.

A nakonec, ona se i ta „deregulace“ pomalu rozjíždí. V Unii část věcí zkrátka dost dlouho trvá, zejména pokud nastoupí nová Evropská komise, což se stalo zhruba před rokem. Než vše zúřaduje a prozkoumá – což je svým způsobem i dobře – trvá to kolem roku či dvou let. A někdy i déle.

To jsou dobré zprávy. Byť, uznejme, mohly být i lepší.

Hledejme dál

Tou horší zprávou je, že nelze zůstat jen u doporučení z Draghiho a dalších zpráv vypracovaných pro Evropskou komisi, na něž se zatím všichni odvolávají. I v těchto zprávách se totiž odráží onen malátný a regulatorní přístup, který samy kritizují.

I tyhle zprávy zároveň obsahují ambiciózní iluzorní nápady typu „dohoníme ve vývoji nových technologií Spojené státy“. To je ale nesmysl, vždyť historie jasně ukazuje, že na ekonomickém poli často vítězili spíš ti, kteří dokázali novou technologii prakticky využít a rozvinout, než ti, kteří ji vynalezli.

Je to ostatně i příklad využití parního stroje v Británii a zahájení průmyslové revoluce. Je proto lepší například podpořit školství a zaměřit se na rychlé použití moderních technologií včetně umělé inteligence v praxi a ve velkém. A u energií se nesoustředit jen na jejich cenu – která kupodivu není u elektřiny kdovíjak vyšší než v USA – ale soustředit se na snížení energetické náročnosti výroby.

Evropa si zkrátka musí najít svoji novou evropskou cestu vpřed. A uvědomit si, že zprávy typu té Draghiho ji samy o sobě nespasí.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Proč v Evropě nikdy nevznikne Microsoft, Google či Meta? Známe důvod a máme i řešení

• Evropa se musí probrat, jinak končí, říká Špicar. Spolu s Jiránkem je pro přijetí eura

• Trump diktuje, Evropa plní. A slaví, že to mohlo být horší

Když je byznys rodu ženského… čtěte v novém Finmagu

Podnikatelek a manažerek přibývá. Jenže pomalu. Na vině jsou stále předsudky. To potvrzují i ženy, jež se na špici světového byznysu přece jen prodraly.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE VĚDA

Julia Sveet je šéfkou obří společnosti Accenture, ale o spolupráci s někdejšími kolegy - muži stále nevypráví ráda. • Ana Botín zase roky musela dokazovat, že v čele banky Santander není jen kvůli svému původu. • A Mary Barra? Předsudků okusila sama tolik, až v sídle General Motors rozjela projekt, který pomáhá ženám prosadit se v IT.

BYZNYS JE HRA

Když jste vědkyně a přihlásíte se do akcelerátoru pro začínající podnikatele, musíte mít fakt hodně kuráže. Aspoň jako Kateřina Komrsková. • Do smělé hry se pustila také Šárka Hayna Fuchsová, dnes řídí Volvo Czech Republic. • A kdo musí mít odvahy na rozdávání? Každý startupista, který to nezabalí po prvním nezdaru.

Koupit Finmag