Předplatit časopis Finmag

Česko a vize zázračného zbohatnutí. Proč nám to furt nevychází a jak to konečně změnit

Pavel Kohout
Pavel Kohout
27. 6. 2024
 5 893
komentář

Svaz průmyslu a dopravy nedávno představil vizi hospodářské politiky ČR na příštích šest let. Pro úspěšnou transformaci navrhuje celkem sedm strategických pilířů. Některé jsou schůdné, jiné ale naprosto nereálné. Pojďme se dnes společně na tento návrh podívat, alespoň na některé jeho body.

Česko a vize zázračného zbohatnutí. Proč nám to furt nevychází a jak to konečně změnit
Vize Česka 2029 vypadá slibně, bohužel některé vytyčené cíle jsou dosti nereálné (ilustrační foto) / Zdroj: Michal Hron / Midjourney

Než se do toho ale pustíme, samotný návrh Svazu průmyslu a dopravy nazvaný Česko v roce 2029 - vize hospodářské politiky si krátce v bodech představme. Rozdělen je na dva hlavní cíle a sedm strategických pilířů.

Hlavní cíle návrhu jsou:

  • dostat ČR v EU27 ze 14. místa do TOP 10 v tvorbě HDP/obyvatele

  • dostat ČR ve světě z 31. místa do TOP 20 podle Global Innovation Index

A strategické pilíře: 

  • Znalostní ekonomika, podnikavost (udržitelný trh práce, reforma vzdělávání)

  • Inovativní země (stimulace výzkumu, vývoje a inovací)

  • Digitální ekonomika (dostavba datových sítí, výroba špičkových polovodičů, rozvoj kvantové výpočetní techniky)

  • Konkurenceschopná energetika (jasná strategie pro energetický mix, konkurenceschopné ceny)

  • Cirkulární ekonomika a udržitelnost (zjednodušení legislativy, ekologické inovace)

  • Mezinárodní konkurenceschopnost (kroky k přijetí eura, dostavba klíčové dopravní infrastruktury)

  • Atraktivní investiční prostředí (veřejné investice do strategické dopravní, datové i energetické infrastruktury, snížení byrokracie, zjednodušení daňového systému, zavedení eura, digitalizace státní správy…)

Kolikrát jsme podobné vize už slyšeli, říkáte si? A proč to stále nevychází? Podívejme se namátkou jen na vybrané body.

Pusťme si žilou. Nebo ne…?

A začněme hlavními cíli aktuální vize. Ten první, tedy dostat se do nejvyšší desítky v rámci EU, by prakticky znamenal zvýšit HDP na obyvatele (per capita) nejméně o 43 procent. Tedy přidat rovnou ne méně než o 6,1 procenta ročně na hospodářském růstu (plus průměrný růst HDP per capita v rámci EU).

Mohli bychom rovnou říci, že takový cíl je nedosažitelný. Nicméně držme se hesla „Jsme Češi, my se nevzdáváme“. V zásadě existují dva způsoby, jak během krátké doby šesti let dosáhnout podobného výsledku.

Prvním z nich je masivní nárůst zadlužení, státního i soukromého. Zde můžeme konstatovat, že určité rezervy jsou. Zejména v oblasti bankovních úvěrů bychom mohli mít ještě prostor pro růst. Háček je samozřejmě v tom, že HDP lze poměrně lehce „napumovat“, ale to, zda tento výsledek vydrží zkoušku času, je jiná věc.

Dodnes asi pamatujeme některé příklady z EU i ze zahraničí, kdy podobná strategie vedla nejprve k rozkvětu, a po pár letech k pádu. Notoricky známé Řecko mělo potíže se státním rozpočtem, ale ještě mnohem větší s bankami. Masivní bankovní krize ohrozila i do té doby prosperující Irsko, jehož kreditní kvalita byla během roku 2007 hodnocena dokonce o vlas lépe než spolehlivost Německa.

Druhým způsobem by bylo fenomenální posílení produktivity. Zde si však rovnou řekněme, že podobných výsledků během tak krátké doby nedosáhly ani Tchaj-wan, ani Jižní Korea a ani Irsko, abychom jmenovali alespoň několik hospodářských zázraků.

Druhý cíl, tedy dostat ČR ve světě z 31. místa do TOP 20 podle Global Innovation Index, už je o značný chlup reálnější. Museli bychom překonat minimálně Island, ještě lépe Rakousko a Norsko. A to není nemožné, Estonci (16. místo) to dokázali. Skutečnost, že jsme v žebříčku inovací až za Portugalskem, Španělskem a Kyprem, pro nás navíc není právě lichotivá.

Hrát na cenu se nevyplatí

Podívejme se nyní na jednotlivé pilíře. Znalostní ekonomika, podnikavost, udržitelný trh práce, reforma vzdělávání... Kde jen začít? Třeba u trhu práce.

Z povrchního hlediska bychom mohli říci, že český trh práce není tak špatný. Nízká nezaměstnanost, dokonce i v ohrožených věkových skupinách, to zní dobře. Jenomže druhou stranou této mince je nedostatek pracovních sil. Zde vzniká myšlenka pracovníky dovážet. A začínají otázky a spory.

Kritici tvrdí, že dovoz levných pracovníků ze třetího světa by jen dál upevnil naši pozici jakožto ekonomiky s nízkou přidanou hodnotou. Konkurovat cenou je krátkozraké – říkají kritici – neboť nízké mzdy jsou neodlučně spjaty s nízkým HDP per capita.

A kritici mají pravdu. Neexistuje na světě prosperující ekonomika s nízkými mzdami. (Kulturní problémy, které mají také svoji váhu, zde raději vynechme. Jde o téma ožehavé a rozsáhlé.) Navíc v době, kdy dokonce i Čína přestává být považována za levnou „dílnu světa“ a její roli přebírají státy jako Indie, Indonésie, Bangladéš a podobně by byla sázka na lacinost krokem zpět.

Což to tedy zkusit opačně? Dovážet mozky z celého světa a poskytnout jim příznivé prostředí a slušné platy? Spojené státy zbohatly právě tímto způsobem a pokračují v tom dodnes. Nechme stranou škarohlídskou otázku „Kdo jim ty platy zaplatí, jsme snad Amerika?“ a věnujme se otázce tvorby příjemného prostředí pro kvalifikované cizince.

Jenže ouvej. Tady selháváme.

Úředník není bachař

Prvním kamenem úrazu je česká cizinecká policie a její proslavená ochota a vlídnost, která připomíná personál v nějakém nápravném zařízení. Pamatuji, jakým zdrojem stresu kdysi bývala návštěva cizinecké policie pro mého tehdejšího kolegu, který pocházel z Kanady, měl univerzitní vzdělání a netoužil po ničem jiném než pracovat na lukrativní pozici, díky níž by Česko bylo o maličko bohatší ekonomikou. Pokud mohu soudit z nedávných zkušeností, poměry se nezlepšily.

Pokud to myslíme vážně se zlepšením úrovně pracovního trhu cestou dovozu talentů, pak by se český úředník měl k uchazečům o práci chovat o dost lépe než bachař.

Totéž platí pro úřady obecně. Pár mimořádně jazykově nadaných cizinců se naučí česky, ale na výjimky nespoléhejme. Systém by měl umožňovat cizincům komunikaci s úřady v hlavních světových jazycích.

Samozřejmě nelze očekávat, že úřednice z menší obce bude plynně konverzovat anglicky, německy a francouzsky, ale bylo by vhodné poskytnout internetové rozhraní, které by fungovalo v těchto jazycích (plus vietnamsky, čínsky, ukrajinsky, rusky, španělsky a možná ještě v několika dalších). V éře umělé inteligence by pro státní správu nemělo být obtížné strojově přečíst a vyhodnotit formulář vyplněný libovolným jazykem (pokud nebude stačit čistě webová komunikace).

Systém by měl umožňovat, aby cizinec mohl přijet do Česka, pracovat na kvalifikovaném místě, dostávat dobře zaplaceno a také platit daně – to vše bez nutnosti učit se obtížný flexivní jazyk se sedmi pády, čtyřmi gramatickými rody, bizarním systémem slovesných vidů a tunami všelijakých výjimek.

Ano, mějme rádi svoji mateřštinu, ale nedělejme si iluze: z hlediska otevřenosti světu je náš jinak krásný jazyk jednoznačně břemeno. (Zde poznamenejme, že weby státní správy, kde se popisuje, jak žádat o sociální dávky, by mohly zůstat jednojazyčné.)

Výše uvedené souvisí i s dalšími pilíři aktuální vize, konkrétně pak s „Inovativní země“ a „Atraktivní investiční prostředí“. Snížení byrokracie by bylo dosažitelné, kdybychom provedli důslednou elektronizaci státní správy. Pod tímto heslem si představme stav, kdy člověk žije, pracuje, podniká a investuje v Česku třeba deset nebo patnáct let a během celé této doby neviděl živého úředníka. (Nebo snad jednou: během svatby.)

Utopie? Velká Británie podobný systém státní správy provozuje už drahnou dobu a jistě by byla ochotna pomoci, kdyby o to česká vláda zdvořile požádala. A když ne Británie, pak třeba Estonsko.

Stabilita je víc než daně

Při všem nadšení pro změny a inovace bychom ale neměli zapomenout na dvě témata, kde aktivita je spíše na škodu. Snad každý, kdo má ambice měnit svět k lepšímu, neopomene zdůraznit otázku daňové reformy. Daně mají být jednodušší, spravedlivější, lépe vymahatelné, zkrátka dokonalé.

Potíž je v tom, že nikdo vlastně neví, jak ideální daňový systém má přesně vypadat. Má snad mít daň z příjmu rovnou sazbu? Většina států praktikuje progresivní daň, ale existuje i názor – celkem slušně podložený ekonomickou teorií – že sazba maximalizující daňové inkaso by měla být degresivní. (Zdanění českých mezd skutečně je degresivní od určitého bodu.)

Mají tedy být všechny druhy příjmů zdaněny stejnou sazbou? Ideologicky vzato je to jediné spravedlivé řešení. Slovensko si nicméně po zavedení tohoto principu takřka dokonale umrtvilo domácí kapitálový trh. Zato Lucemburčané nebo Malťané, kteří se řídí pragmatismem spíše než ideologiemi, mají prosperující finanční sektor. Jejich daňové systémy jsou však méně spravedlivé…

Poučení je nasnadě: než zavádět všelijaké rizikové inovace by snad bylo lepší ponechat český daňový systém tak, jak je. Minimálně po dobu deseti let a pak se uvidí. Stabilita je z hlediska prosperity cennějším faktorem než hledání nějaké ideální faty morgány.

A když už je řeč o stabilitě a kapitálovém trhu, nelze nezmínit peripetie spojené s windfall tax a s vytěsňováním minoritních akcionářů. Tyto hříchy budou tížit českou ekonomiku víc, než si myslíme, a déle, než bychom byli ochotni věřit. Jako malou ilustraci uveďme na závěr názor ze sociální sítě dříve známé jako Twitter. Názor, který se týká zacházení s menšinovými akcionáři v ČEZu:

Máte snad chuť investovat v Česku? Já také ne...

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

A přece: Máte chuť investovat v Česku?

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu

Je sport dobrý byznys? Bezpochyby. Když ale je řeč o olympiádě, není to tak jednoznačné. Pořadatelská města totiž stále víc a víc prodělávají. I miliardy dolarů.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

SPORTEM K BYZNYSU

Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem

BYZNYS JE HRA

„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu

Ohodnoťte článek

-
6
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Související témata

bohatstvíbudoucnostČeskoekonomikaHDPhospodářská politikahrubý domácí produktkomentářnezaměstnanostPavel KohoutproduktivitaProsperitarozvojstrategievizeznalostní ekonomika

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne?

Koupit nejnovější číslo