Předplatit časopis Finmag

Vzdáte se pohodlí za nižší daně? Proč naše zbraň na politiky nefunguje

Marek Hudema
Marek Hudema
20. 6. 2024
komentář

Den daňové svobody, tedy datum, kdy přestáváme pracovat na stát, bylo podle jedněch minulý týden, druzí tvrdí, že teprve tento. Jak je možné, že se tohle datum liší? A co nám ukazuje? A může snad jeho pravidelné vyhlašování přispět k tomu, že nás stát bude kasírovat méně? Praxe zatím ukazuje, že tomu bude spíš naopak.

Vzdáte se pohodlí za nižší daně? Proč naše zbraň na politiky nefunguje
Konečně na sebe! Den daňové svobody ukazuje, jak moc nás sdírá stát (ilustrační foto) / Zdroj: Michal Hron / Midjourney

Lidé většinou moc nepřemýšlí nad tím, jak vysoké daně platí. Zaměstnancům to pravidelně připomene snad jen pohled na výplatní pásku, podnikatelům zas moment, kdy odvádějí státu zálohy na daních nebo když vyplňují daňové přiznání.

Jenže daň z příjmu není jediná. Člověk obecně nebere příliš v úvahu třeba DPH (či v některých zemích daň z obratu), které platí prakticky denně a která se vztahuje skoro na vše. Ani spotřební daně, které se platí obvykle třeba z alkoholu, tabáku či nafty a benzinu.

A už vůbec často lidé neberou v potaz daně, které jsou maskované jako pojištění či příspěvky na něco. Například důchodové, sociální, zdravotní či nemocenské „pojištění“, které – pokud jde přímo do státního rozpočtu – je také daní.

Jenže jak to udělat, aby si lidé uvědomili, kolik peněz státu fakticky odvádějí? Aby tlačili na politiky, ať zastaví růst daní, které se za jedno století ve vyspělém světě zněkolikanásobily?

Kde se vzal Den daňové svobody

S geniálním nápadem, jak to zařídit, přišel už v roce 1948 – kdo jiný – než podnikatel, konkrétně Dallas Hoestetller z Floridy. Jednoduše vzal celkový příjem průměrného člověka, sumu všech daní (tedy přímých, nepřímých i těch skrytých), kterou takový člověk zaplatí státu, a vypočítal, za jak dlouho – pokud by pracoval celý rok – zaplatí daně v případě, že by je platit přednostně.

Zní to složitě, ale fakticky je to velmi jednoduché. Datum, které z takového výpočtu vzejde, se pak začalo označovat jako „Den daňové svobody“. Tedy den, kdy skončí otročení pro stát a začíná ten pravý soukromý život. Váš život.

Hoesteller už tehdy poměrně správně předpokládal, že když lidé uvidí, kolik státu odvádějí, naštvou se. A příště zvolí politiky, kteří to změní. Nakonec se ale ukázalo, že vypočítat ten „správný“ Den D není tak primitivní věc, jak se na začátku zdálo.

Teoretická představa byla – a u některých lidí dosud je –, že se vezme průměrný člověk a jeho průměrný příjem, zjistí se, kolik se průměrně platí na daních, a podle toho se určí, za jak dlouho si vydělá na zaplacení daní. To se ale už při letmém posouzení ukázalo jako neproveditelné a nepraktické; průměrný člověk existuje jen ve statistikách a zrovna tak jsou na tom průměrné daně.

Pokusy určit takto Den daňové svobody – a takové byly i v Evropě – byly po zásluze zkritizovány a vedly k nekonečným hádkám. Nakonec ekonomové došli k tomu, že se Den daňové svobody počítá podle čistého národního příjmu a celonárodního výběru daní. Je to pohodlnější a vlastně i přesnější.

Jak se počítá Den daňové svobody

Stejným způsobem u nás vypočítává Den daňové svobody poradenská firma Deloitte, podle níž letos připadá na 20. června. Existují stále ale i jiné metody výpočtu, už zmíněný Liberální institut například používá místo čistého národního příjmu hrubý domácí produkt za rok a místo daní veřejné výdaje státu. Obě cesty přitom mají své výhody i nevýhody.

Deloitte nezahrnuje do svého výpočtu to, co vyprodukují cizí firmy a občané na našem území. Tím pádem se může zdát, že zdanění je opticky vyšší a Den daňové svobody je později.

Na druhou stranu postup Liberálního institutu sice produkci zahraničních firem (což jsou nejen velké automobilky, ale i některé české obří firmy sídlící formálně v zahraničí) zahrnuje, jenže místo složitě dohledatelných dat o daních používá výdaje státu. A ty bývají vyšší než je suma daní; stát si sice může vypůjčit, jenže nakonec i tyhle půjčky bude splácet z daní.

I tak ovšem vliv zahraničních firem převažuje nad vlivem toho, že výdaje státu jsou vyšší než daně. A tak je u nás – alespoň podle Liberálního institutu – Den daňové svobody „už“ 11. června.

Co je ale nejdůležitější, obě metody při dlouhodobém výpočtu umožňují sledovat vývoj daňové zátěže a výdajů státu v čase. A o to tady jde především. Snadno si pak uvědomíme, jestli – a pokud vůbec – bylo někdy líp. A jestli líp při dostatečném tlaku na politiky může být.

Češi jako dusivý průměr

Z dat Liberálního institutu například vyplývá, že zátěž obyvatel v Česku ze strany státu mezi lety 2010 a 2018 pozvolna klesala, pak ale přišel růst do roku 2021 a pak opět mírný pokles. Když se ale podíváme pozorněji, jde z velké části o výkyvy způsobené státním zadlužováním, případně šetřením. Až z menší části je to dáno změnou na straně daní.

Firma Deloitte naopak uvádí, že daně klesaly lidem a firmám v Česku do roku 2017, pak následoval vzestup do roku 2020 a pak celkové snižování až do loňska. Letos opět následuje vzestup. Dobře je tu vidět dopad coronavirové pandemie, a to ve zvyšování státních výdajů i nesnižování a nakonec ve zvyšování daní.

Pokud jde ale právě o míru zdanění v mezinárodním srovnání, zdá se, jsme podle Liberálního institutu mírně nad průměrem vyspělých zemí OECD. A podle Deloitte jsme v žebříčku zdanění uprostřed evropských zemí, jak uvedl David Marek, její hlavní ekonom a zároveň poradce českého prezidenta. Jsme na tom prý podobně jako Portugalsko. Což není žádné vyznamenání.

Pomůže nám ale nějak tohle srovnání a pohne k něčemu voliče poznání, že pracují skoro půl roku na stát a pak teprve na sebe? Výsledek amerického a koneckonců i českého vyhlašování Dne daňové svobody napovídá, že kromě trochy stresu to nepřinese nic.

I když vidíme v tabulkách a grafech v médiích každý rok růst či pokles daní a výdajů státu, ve skutečnosti jsou celá desetiletí daně ve vyspělých zemích na velmi podobné úrovni. A nikdy se na tomto poli nekonala žádná velká revoluce; v USA se daňová břemeno zhruba od šedesátých let minulého století pohybuje okolo 30 procent HDP, v Česku od devadesátých let asi 35 procent HDP.

Politici řeční, daně zůstávají

Praxe je taková, že vlády, které tvrdí, že je jejich cílem zmenšení státu a snížení výběru daní, mění tuto úroveň maximálně o pár procentních bodů. Ať už šlo u nás o formálně pravicové vlády vedené ODS či v USA o vládu neokozervativce Ronalda Reagana.

Proč to podle vás nefunguje?

Vtip je v tom, že politici se sice snažili snižovat daně, jenže nechtěli snižovat výdaje. Nikdo nechtěl demontovat ani o trochu sociální stát, který vznikl v Evropě po válce a v trochu menším měřítku v šedesátých letech i v USA. A tak když se za pravicových protržních vlád snížila daňová zátěž, bylo to vždy jen v některých oblastech či oborech, zatímco jinde bylo třeba naopak daně zvýšit.

Aby se kola sociálního státu točila dál.

Právě to je ten zásadní problém: někteří lidé si sice uvědomují, že platit třetinu či téměř polovinu svého výdělku státu není nic moc, ale na druhou stranu málokdo chce, aby stát omezil poskytování svých služeb. A i když samozřejmě může stát udělat ledacos racionálněji, možnosti úspor v této oblasti jsou – a vždycky budou – dost omezené.

Pokud se nebudeme schopni uskromnit co se týče požadavků vůči státu, Den daňové svobody nám nepomůže. A nejspíš se postupně bude posunovat stále dál směrem ke konci roku.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu

Je sport dobrý byznys? Bezpochyby. Když ale je řeč o olympiádě, není to tak jednoznačné. Pořadatelská města totiž stále víc a víc prodělávají. I miliardy dolarů.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

SPORTEM K BYZNYSU

Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem

BYZNYS JE HRA

„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu

Ohodnoťte článek

-
4
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii,... Více

Související témata

danědaňové přiznáníDeloitteDen daňové svobodyDPHkomentářLiberální institutpodnikánípojištěnípoliticisociální státspotřební danězdanění

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne?

Koupit nejnovější číslo