Kdy doženeme Rakousko? Je to vlastně jednoduché, stačí nedělat závažné chyby

Kdo pamatuje euforii listopadu a prosince 1989, nemůže zapomenout na tehdejší diskuse o dohánění Západu. Optimisté mezi námi tehdy tvrdili, že třeba takové Rakousko doženeme určitě za takových pět let. Pesimisté se klonili k opatrnému názoru, že to je úkol na deset let. Možné déle. Optimisté však tvrdili, že tou dobou už budeme dohánět Spojené státy.

Letos od listopadu 1989 uplyne už pětatřicet let. V disciplíně zvané hrubý národní produkt per capita v dolarech jsme na 49 procentech rakouské úrovně. To je samozřejmě lepší výsledek než žebráckých 13,7 procenta z roku 1992 (starší data nejsou), ale i tak je patrné, že ekonomická konvergence je úkol na život celé jedné generace. Nikoli na pětiletku nebo dvě.

Česko a vize zázračného zbohatnutí. Proč nám to furt nevychází a jak to konečně změnit

Pokud jde o Spojené státy, to už je těžký soupeř: nyní jsme (přesně řečeno, byli jsme v roce 2023) na 33,8 procentech americké úrovně, v roce 1992 to bylo 13,1 procenta. Údaje pro Švýcarsko nebo Lucembursko raději nebudeme uvádět, abychom nepropadali konvergenčnímu žalu. (Čtenář s lehkými sklony k masochismu si je může snadno dohledat zde.)

Přesto však musíme konstatovat, že sami jsme doháněni, a sice Polskem a dokonce i Maďarskem: státy, které dlouhou dobu neplatily zrovna za reformní premianty. Co děláme ne zcela optimálně anebo dokonce špatně?

Probublávání peněz

Shrneme-li podstatu prosperity do jediné věty, bude znít jednoduše: Bohatství je tam, kde je silný domácí kapitál.

A zde je omyl, kterého jsme se dopustili od dne číslo jedna. Od počátku nám bylo hlásáno, že kapitál nemá národnost a že cestuje tam, kde najde nejlepší využití. Druhá část tohoto tvrzení je pravdivá: kapitál se stahuje tam, kde existuje slibný poměr výnosů a rizik. O jeho cestách však rozhodují lidé a ti mají vždy nějakou národnost. A na té národnosti může hodně záležet.

Uvažme jen, jaký význam má objem prostředků, které každoročně věnují američtí miliardáři na charitativní účely. Ale to je jen třešnička na dortu. Podstatné je, že podnikatelé zaměstnávají nejkvalifikovanější pracovní síly: nejlepší vývojáře, techniky, designéry, obchodníky, manažery a finanční ředitele. Zaměstnávají je pokud možno nedaleko svých sídel, takže z centra bohatství má nakonec díky postupnému „probublávání“ peněz prospěch celý region i celý stát. Pouze v případech, kdy je to naprosto nezbytně nutné, podnikatel založí pobočku v jiné části světa.

Vězíme v pařátech čínského draka. Závislosti na Říši středu se musíme rychle zbavit

Proces tohoto „probublávání“ není vždy přímočarý ani rychlý. Odtud vzniká kritika velkých majetkových a příjmových nerovností. Jak jsme se však přesvědčili zkušenostmi ze čtyř desetiletí předcházejících roku 1989, je lepší vydržet zmíněnou nerovnost než snažit se o to, aby se všichni měli stejně mizerně. A když jsme u nerovnosti, v posledních letech a desetiletích jsme mohli být svědky, jak v české ekonomice výrazně roste. A to je skvělá zpráva.

Abychom byli přesní, příjmová nerovnost u nás je stále ještě relativně nízká, Česko ji má jednu z nejnižších v Evropské unii. Majetková nerovnost je však výrazně vyšší. Podle odhadů Credit Suisse Research Institute patří Česko v žebříčku majetkových nerovností ke špičce, překonávající země jako Německo, Spojené království a dokonce i Spojené státy. Nejbohatšímu jednomu procentu Čechů údajně patří 36 procent celkového majetku v zemi, což je totéž jako celkový majetek dolních 90 procent populace. 

Prodává se budoucnost

Jak je ale možné, že majetková nerovnost roste rychleji než příjmová? Z čeho se ten majetek bere? A nebylo záhodno zvýšit majetkové daně, aby rozdělení majetku bylo „spravedlivější“?

Pouze malé majetky vznikají z úspor. Člověk odkázaný na mzdu nikdy nezbohatne (s výjimkou hrstky špičkových manažerů, ale to je jiný příběh). Právě tak ekonomika odkázaná na zahraniční kapitál nikdy nedostihne úroveň USA nebo dokonce Švýcarska. Mzda vždy odpovídá ekonomické rovnováze a ekonomická rovnováha znamená, že příjmy zhruba stačí krýt výdaje. (Ano, i tak lze prožít spokojený život, peníze nejsou všechno, ale teď se bavíme o podnikání a o konvergenci.)

Dividendy jako zdroj příjmů jsou lepší než plat. Výše platu je shora omezena stavem trhu práce, zatímco podnik, kterému se daří, může dosáhnout vskutku značných zisků. Zpravidla ale jen na omezenou dobu, než jeho konkurenční výhoda zanikne v důsledku technického vývoje nebo prostého napodobení ostatními firmami.

Jednoznačně nejvydatnějším zdrojem majetku je prodej firmy nebo jejího podílu. Plat i dividendy jsou peníze, které musely být nějak vydělány: někdo musel koupit produkty nebo služby a reálně za ně zaplatit. Když ale prodáváte podíl ve firmě, prodáváte budoucnost. Prodáváte, co podnik teprve někdy vydělá. Cena, která je zaplacena za podíl ve firmě, odráží očekávání, nikoli historii.

Pro mnohé podniky z kategorie startupů platí, že jejich dosavadní výnosy byly velmi nízké. Někde dokonce vidíte v účetnictví kumulovanou ztrátu z předchozích období. Dividendy doposud nebyly vyplaceny a platy (včetně manažerských) nejsou nijak extrémní. A přece majitel firmy může vlastnit miliardovou hodnotu. Oceňování firem počítá se sumou budoucích diskontovaných peněžních toků. Zde se můžeme dostat k astronomickým číslům, i když v reálu stále stojíme na zemi.

Příklad: Kdybychom chtěli ocenit dejme tomu firmu Tesla podle jejích reálných dosavadních výsledků, dospěli bychom k číslům méně než třetinovým oproti její aktuální burzovní ceně. Ta je totiž založena na očekáváních. (S jinými firmami by to bylo víceméně podobné.)

Pokud bychom přistoupili na ne právě šťastný nápad danit majetek, znamenalo by to, že daníme peníze, které ještě nebyly vydělány. I poměrně malá daň z majetku by znamenala zhroucení burzovních cen, které by obratem znamenalo pokles investic, úprk kapitálu z takto postižené země a všeobecné zhoršení ekonomických podmínek. Nakonec by byli nejvíce postiženi právě ti, kterým daň z majetku měla původně pomoci. 

Práce jako lék

Pokud jde o české podnikatele, měli bychom být rádi, že je máme a neházet jim klacky pod nohy. Že někteří investují do zahraničí, nevadí – stejně jako nevadilo Němcům, když Volkswagen kdysi začátkem 90. let kupoval mladoboleslavskou Škodovku.

A mimochodem, bylo by skvělé, kdyby Daniel Křetínský konečně odnaučil britské pošťáky plést si Westbourne Terrace a Westbourne Terrace Road. Abychom totiž neměli iluze o vlastní nedokonalosti a o perfektnosti všeho cizího, britská Royal Mail trpí všemi neduhy České pošty a možná má ještě i nějaké další.

Co je tedy třeba udělat, aby se Česká republika dostala na úroveň alespoň toho nudného Rakouska? Stačí pár desítek let nedělat závažné chyby. Neprovádět nedopečené daňové a jiné experimenty. Bylo by naprosto skvělé bránit všemi silami evropským orgánům dusit podnikání cestou přehnané regulatorní aktivity. Neexistuje žádný zázračný recept, jen desítky let postupné a trpělivé práce.

Ostatně práce je nejlepším lékem na různé druhy smutku, včetně konvergenčního žalu.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Filantropie po česku… čtěte v novém Finmagu

Jsme stále štědřejší a objem dobročinných darů vytrvale roste. A když přijdou povodně, tornádo, nebo jiná humanitární krize? Rozdali bychom se.

Zdroj: Finmag

FILANTROPIE JE UMĚNÍ

Martin a Danka Kúšikovi směřují peníze z nadační činnosti do školních tříd. • Štěpánka a Karel Komárkovi podporují životní prostředí a kulturu, i vstupní lobby firemního sídla tak proměnili v neobvyklou galerii. • Kde všude pomáhají čeští miliardáři? A co jim vzkazuje magnát Jorge M. Pérez?

BYZNYS JE HRA

Ale když hackeři vyhrožují, že zveřejní vaše firemní data, jdou hrátky stranou. Ustojíte útok? • Ustojí také evropští zbrojaři lavinu objednávek? • ReArm Europe je ambiciózní plán, bude účinný?

Koupit Finmag