Český průmysl chřadne. Jak jinak, naházeli jsme mu klacky pod nohy

Český průmysl se potácí v červených číslech, ze kterých se patrně nevyhrabe do konce roku. Data Českého statistického úřadu ukazují, že průmyslová výroba v zemi meziročně spadla o 3,4 procenta.

Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém komentáři upozorňuje na záblesk naděje – na to, že statistika naznačuje rostoucí počet objednávek průmyslových zakázek. Vyhlídky mnohých průmyslových podniků v Česku jsou však pochmurné.

Krátce po covidu to přitom vypadalo jinak. Poté, co si Evropa uvědomila, že zeměpisně rozptýlené a dlouhé dodavatelské řetězce jsou snadno přerušitelné, se začal plánovat „nearshoring“, přesun výroby blíž zákazníkům. Pro stát s výhodnou polohou, jakým je Česko, se rýsovala příležitost. Zůstala nevyužita, stala se pouhou chimérou.

Průmysl nás dnes netáhne, ale brzdí. Sužují ho drahé energie, zamrzlá německá ekonomika, hory regulací či nedostatek pracovníků. A co je nejhorší: Nedá se předpokládat, že se gordický uzel spletený z těchto problémů podaří jednoduše a rychle rozetnout.

Snižujme emise, ale…

Stalo se zvykem nadávat za průmyslovou mizérii v Česku Evropské unii, potažmo Evropské komisi, jejíž zelená politika stojí za vysokými cenami energií, zatěžuje firmy administrativou a prodražuje průmyslovou produkci.

Jenže Evropská komise vesměs jen plní vůli unijních států, Evropská unie je i Česko a české vlády, ať už kabinet Andreje Babiše nebo Petra Fialy, se zelenou politikou Unie už vyslovily souhlas. Nic na tom nemění ani to, že se k němu nehlásí, anebo ho zlehčují.

Noční můra pro celé Česko. Krach autoprůmyslu je neodvratný, tak neseďme s rukama v klíně

Směr je přitom správný. Samo sebou, že bychom měli snižovat emise. Nemůžeme si však dovolit ztrácet ze zřetele náklady a dopady. A také to, zda máme technologie, které nám umožní vyrovnat se s nároky zelených regulací.

Současná podoba Zeleného údělu je absurdní. Vede mimo jiné k tomu, že průmyslové firmy stěhují produkci do Asie nebo USA, kde jsou energie několikanásobně levnější, ekologické normy měkčí a prostředí pro jejich byznys přívětivější. Odtud pak zboží dovážejí do Evropy s obrovskou uhlíkovou stopou na lodích poháněných mazutem.

Pro emise, obdobně jako pro Putinovou Rusko, přitom platí, že neznají hranic.

Na přechod do světa bezuhlíkové ekonomiky nejvíc doplácí Německo, které vsadilo na levný ruský plyn. Jeho průmyslová produkce je dnes o 15 procent nižší než v květnu 2018. Česká ekonomika, která je svázána s německou, z takového průšvihu pochopitelně nemůže vyjít bez úhony.

Uživíme roboty?

Leckteré průmyslové firmy v Česku kromě toho naráží na další problém, který jim brání rozšiřovat, nebo dokonce udržovat produkci: Nejsou lidi.

Jak by ne. Pracují pro stát. Ze státního závěrečného účtu je patrné, že počet lidí, které zaměstnává a platí stát, se loni zvýšil o 6 950 na 484 128. Tito lidé nyní tvoří téměř deset procent pracovní síly v zemi. A pokud vezmeme do úvahy celý veřejný sektor, který zahrnuje mimo jiné veřejné zdravotnictví nebo veřejné vysoké školy, zjistíme, že podíl zaměstnanců v něm dosahuje 22 procent. Ještě v roce 2016 to bylo jen 16 procent.

Že bychom se dočkali štíhlejšího eráru? S tím stěží dá počítat. Slibují to snad všechny vlády, ale stát pořád nezadržitelně kyne. A co víc, začíná nás neúprosně doléhat demografie. Počet lidí v produktivním věku se v této zemi do konce desetiletí zmenší o 200 tisíc.

Nasnadě je prostá rada: Automatizuje a robotizujte! Vzhledem k cenám elektřiny to však pro některé podniky může být rada hraběcí.

Máme se snad honit jako křečci? Česko se už bez robotů neobejde

Roboty musíte napájet elektřinou. Její vysoká cena však může robotizaci brzdit. Kruh načrtnutý Green Dealem se tak uzavírá.

Firmy musí pečlivě kalkulovat energetickou náročnost výroby na jednotku produkce. Pravda, výrobci už na drahou energii zareagovali. Vybavují roboty úspornými režimy, které je hibernují, pokud neprovádějí žádnou operaci. Automatizace a robotizace provozu přesto může být investicí, která se vrátí až za dlouhou dobu, anebo se nevrátí vůbec.

Platí to zejména pro menší podniky, kterým nezbude, než sáhnout po dovozu pracovníků z Filipín nebo Mongolska, a tak si přivodit technologické zaostávání, které se časem projeví ve ztrátě konkurenceschopnosti.

Vlci zahynou, Čech se přizpůsobí

Česko je státem, ve kterém průmysl ovlivňuje úroveň celého hospodářství víc než jinde. V naší ekonomice má silné zastoupení, jeho podíl na přidané hodnotě se blíží 30 procentům.

V západní Evropě tato hodnota kolísá kolem 20 procent. Analytici se shodují, že Česku by prospělo, kdybychom se této hodnotě aspoň trochu přiblížili. Měli bychom zkrátka udělat to, o čem se zpívá v Písni proti trudnomyslnosti, kterou můžete slyšet v jedné z Cimrmanových her: „Čech se přizpůsobil“ (i tam kde hynuli vlci a sobi).

Máme přitom řadu možností, jak se přizpůsobit. Třeba vsadit na služby související s ubytováním, stravováním nebo rekreací. Anebo se zaměřit na umělou inteligenci, informační technologie a také – na průmysl s vysokou přidanou hodnotou, jakou je třeba výroba sofistikovaných čipů. Druhá varianta je lepší.

V průmyslu s vysokou přidanou hodnotou, který bývá spojen s vývojem, se rodí inovace posouvající ekonomiku dopředu. Dobrým příkladem je Prusa Research, druhý největší výrobce 3D tiskáren na světě.

Stát při tom může pomoci třeba strategickými investicemi do energetiky a datových sítí. Také by mohl firmy motivovat k inovačním aktivitám.

A pomoci by mohla i Evropská komise. Její staronová šéfka Ursula von der Leyenová pravila, že prioritou nové komise bude konkurenceschopnost. Zní to pěkně, ale průmyslové firmy na to spoléhat nemohou.

Pro samotný začátek by stačilo málo – aby politici přestali průmyslu házet další klacky pod nohy, což mohou udělat hned. Není pochyb, že by pomohlo, kdyby mu nepřekáželi novými regulacemi a nedusili ho novými administrativními povinnostmi.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Obchodování s emisními povolenkami dál drhne. Konejte, tlačí průmyslníci na vládu

• Marná snaha, Evropa zkostnatěla. Odskáče to český průmysl?

• Špatné zprávy, důvěra v ekonomiku dál klesá. Průmyslníci si stěžují na slabou poptávku

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu

Je sport dobrý byznys? Bezpochyby. Když ale je řeč o olympiádě, není to tak jednoznačné. Pořadatelská města totiž stále víc a víc prodělávají. I miliardy dolarů.

Zdroj: Finmag

SPORTEM K BYZNYSU

Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem

BYZNYS JE HRA

„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu

Koupit Finmag