Z područí Ruska do područí Číny. Zadělává si snad Evropa na další pořádný problém?

Evropská unie a Evropa je s Čínou značně provázána už teď. Podle dat, která jsou dostupná do roku 2023 včetně, rostl celkový dovoz z komunistické Číny do Evropské unie víc než dovoz z jakékoliv jiné země. A krom pár výkyvů vykazuje slušný rostoucí trend minimálně od roku 2002.

Přispělo k tomu hned několik klíčových milníků, zejména přijetí Číny do Světové obchodní organizace v prosinci 2001. Svět tím uznal, že Čína buduje skutečnou tržní ekonomiku a vyjádřil naději, že právě tahle tržní ekonomika ji jednou dotlačí i k demokratizaci. A nakonec zavedení skutečné demokracie.

Hrozí Evropě závislost na Číně? Solární zítřky ji mohou přinést

Našlápnuto k tomu Čína skutečně měla – na krvavé potlačení studentských protestů na náměstí Tchien-an-men se zapomnělo a čínská komunistická strana dokonce začala omezeně experimentovat s místními volbami. Někteří čínští experti začali mluvit o vládě práva.

Peking tehdy upustil od agresivity navenek a chtěl co nejvíc spolupracovat se Západem. Komunistická Čína navázala obchodní a praktické vztahy s Tchaj-wanem. Čínští funkcionáři jezdili do USA a jejich děti tam studovaly.

Díky tomu všemu zamířily na obří čínský trh západní firmy. Vznikli první čínští kapitalisté. Zdálo se, že směr je jasný. Nic se nemohlo pokazit; Čína chtěla západní know-how a platila za něj levnou pracovní silou, tedy levným zbožím.

Všem to vyhovovalo. Tedy skoro všem...

Obrat jménem Si

Čína otočila, když se do jejího čela v letech 2012 a 2013 postavil Si Ťin-pching. Tento dodnes nejvyšší vůdce Číny nejprve zakročil proti čínským boháčům, proti kterým se obracel hněv obyčejných lidí. A divoký čínský kapitalismus trochu zkrotil. Západ to nejprv bral jako další krok směrem k „normálnímu“ západnímu hospodářství a společnosti.

Záhy se ale ukázalo, že Simu nešlo o to potřít korupci a zlepšit život lidem, ale obnovit plnou kontrolu komunistické strany nad společností. Zároveň začal uvnitř Číny podněcovat protizápadní nálady a rozšiřovat armádu.

Najednou tu byly obavy, že Čína může využít i západní závislosti na dovozech například kovů ze vzácných zemin, které mají nezastupitelné místo v elektronice. A že prostřednictvím svých technologických firem špehuje Západ.

Evropa se začala obávat, že z toho může být problém. A začala mluvit o omezení závislosti na Číně.

Jenže teď to spíš vypadá, že se naopak závislost na Číně prohloubí. A to zejména v pro Evropu klíčovém odvětví: automobilovém průmyslu. Až příliš to připomíná jinou „historku“, a to sice evropské vztahy s Moskvou.

Levná energie z Ruska

Rusko kdysi vypadalo jako nejlepší partner Evropské unie a celé Evropy. Byla to země, která se stejně jako Česko osvobodila ze jha komunismu a která chtěla (aspoň to tak vypadalo) budovat demokracii a tržní ekonomiku. Ostatně, v 90. letech si dokonce vládcové v Kremlu rádi nechávali od Západu pomáhat.

Tohle už na levnou pracovní sílu nesvedete. Proč Čína válcuje Západ?

Byla to doba, kdy ruští politici se Západem včetně Evropy spolupracovali. A co víc, současný ruský prezident Vladimir Putin ještě okolo přelomu tisíciletí nezávazně uvažoval o vstupu Ruska do NATO a Spojeným státům pomáhal v globální válce proti teroru.

Kvetl i vzájemný obchod. Rusko mělo suroviny, Západ měl technologii. Rusko navíc mělo levné suroviny, včetně ropy a plynu, a do Evropy vedly plynovody a ropovody vybudované už za Sovětského svazu.

Varování amerického prezidenta Ronalda Reagana ze začátku osmdesátých let minulého století, že se tehdejší západní Evropa stává vlivem odběru levného plynu ze SSSR vydíratelnou a slabou, bylo dávnou historií.

Expanzivní Sovětský svaz už neexistoval. A Rusku přece teď šlo o prosperitu a blahobyt, tak proč by si kazilo obchod politikou?

Zaostávání Evropy

Dneska už víme, že tahle idyla postupně zmizela. Ruský prezident Vladimir Putin se rozhodl zavést v Rusku pořádek, čemuž mnozí tleskali.

Putinovým cílem ale nebylo zničit oligarchy, kteří rozkradli podstatnou část původně státního majetku a zmocnili se bohatství země. Nechtěl rozdělit majetek spravedlivěji. Jeho cílem bylo nahradit je jinými, poslušnými boháči.

Putin nechtěl posílit demokracii a vládu práva, ale to vše naopak potlačit. A také posílit Rusko navenek. Když se spolupráce se Západem ukázala jako nevhodná pro jeho velmocenské cíle, neváhal se obrátit proti němu.

Západ oproti tomu stále posiloval svou závislost na dodávkách surovin z Ruska a nic nedbal na výhružné Putinovy řeči, na plynové krize v roce 2006 a 2009, které znamenaly omezení dodávek do Evropy. A dokonce ani na ruské napadení Gruzie v roce 2008.

Nakonec ani ruské obsazení Krymu v roce 2014 a následné vyslání ruských vojáků na východní Ukrajinu nebylo pro Evropu budíčkem. Zvrat přišel teprve v roce 2022 s napadením Ukrajiny. Do té doby Evropští politici jen říkali, jak omezí závislost Evropy na Rusku, ale stále ji naopak posilovali.

Není divu, že poté bylo odstřižení se od levných ruských energií, na které si Evropa tolik zvykla, velmi nákladné. Vedlo to k ekonomickému šoku, který kvůli nutnosti diverzifikace zdrojů ničí celá evropská průmyslová odvětví. A mimo jiné přispívá k zaostávání Evropy nejen za Spojenými státy, ale právě i Čínou.

Green deal a „zelená“ auta

Klíčová otázka tedy zní: Jsme teď ve stejné situaci s Čínou, jako to bylo s Ruskem před invazí na Ukrajinu v roce 2022?

Ne nutně. Pokud se podíváme pozorně na obchod Evropské unie s Čínou, zjistíme, že nakonec naše závislost na Pekingu není tak hrozná. Jak ukazuje studie výzkumné organizace Rhodium Group, při započítání vnitrounijního obchodu jsme na stycích s Čínou závislí mnohem méně než Spojené státy. Nebo třeba Číně geograficky blízké země jako Japonsko či Jižní Korea.

Závod o klíčový byznys budoucnosti začal, Evropa těžce zaostává za USA

Problém je ovšem v tom, že na rozdíl od USA neklesá závislost Evropy na Číně v důležitých oborech. Je to dáno mimo jiné tím, že přes všechny verbální snahy o odpoutání se od Pekingu se Unie dobrovolně připoutala k Číně svojí zelenou politikou.

Čína sice nedokázala Západ předběhnout v mnoha tradičních technologiích, ale dokáže levně vyrábět a vyvážet třeba solární panely, baterie a v poslední době i celé elektromobily roztodivných značek a vzezření. Tradiční evropské automobilky jim dokážou jen těžko konkurovat. Mimo jiné kvůli tomu, že přichází o trh právě v Číně, což dopadá na mateřské závody v Evropě.

Co s tím? Překvapivě se možná vyřeší celý problém z velké části sám. Nikoliv válkou či sabotážemi dopravních cest, jako tomu bylo v případě dovozu ruského plynu a ropy, ale čínskými investicemi v Evropě.

Co je doma, to se počítá

Číňané, kteří doteď v Evropě investovali převážně z politických důvodů nebo kvůli snaze získat evropské know-how, se začínají zajímat o kompletní evropskou výrobu. Nehledají jen distribuční kanály, ale zajímají se například o celé závody, které opouští v Německu evropský Volkswagen.

Snaha vyhnout se evropským celním bariérám, splnit evropské požadavky na certifikaci a koneckonců i snížit náklady na dovoz z Číny vedou k úvahám o čínských investicích v Evropě. Tentokráte motivovaných ryze ekonomicky.

Evropa pak sice bude závislá na čínských továrnách v Evropě, zejména těch na elektromobily, ale tyhle továrny budou „doma“. Nepůjde je jen tak někam přestěhovat. Mimo jiné proto, že jejich výroba bude i nadále závislá na evropských komponentech. A nakonec tak tenhle scénář může být záchranou pro subdodavatele současných automobilek.

Jistě, řada dílů (jako třeba převodovky) už nebude v automobilech třeba, ale poptávka po těch dalších neochladne. Všechna ta zrcátka, sedačky, čalounění, světla a spousta dalších dílů, které dodávají nejrůznější firmy napříč Českem, zůstane. Výsledný výrobek jen neponese značku VW, ale třeba BYD nebo Geely.

Problém? Vždyť Evropané se už dávno naučili jezdit třeba v korejských autech, mimochodem vyráběných i v Evropě. Teď si už stačí jen zvyknout na ta čínská.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Hrozí Česku detroitský scénář? Sázka na autoprůmysl se nám může šeredně vymstít

• Noční můra pro celé Česko. Krach autoprůmyslu je neodvratný, tak neseďme s rukama v klíně

• Tatra, Velorex, vejtřaska, Favorit. Vyznáte se v historii českého autoprůmyslu?

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag