Nejen regulace, Evropa má mnohem hlubší problém. Recept na změnu existuje

Amerika už nebude Evropě pomáhat. Aspoň ne tolik jako dosud. Důležitější je pro ni Asie. Spojené státy už nepojí se starým kontinentem stejné hodnoty a Evropané se mají postarat sami o sebe.

Zhruba tak by se daly shrnout nedávné projevy amerického prezidenta Donalda Trumpa, jeho ministra obrany Petea Hegsetha a viceprezidenta J. D. Vance. Probrány byly už z mnoha úhlů.

Do toho přichází klíčová změna v největší evropské ekonomice – Německu. A budoucí německý kancléř Friedrich Merz – stejně jako český premiér Petr Fiala – mluví o vyšších výdajích na obranu.

Čeká nás cesta do bezvýznamnosti? Temný scénář pro český průmysl se naplňuje

Merz také chce, aby Francie a Velká Británie, které jako jediné evropské země mají jaderné zbraně, jimi chránily celou Evropu. Ale bude to stačit?

Bez peněz se zbrojit nedá. Bez politické jednoty, nebo alespoň nových smluv o obraně, nelze budovat evropský jaderný deštník. A bez politické jednoty Evropy bude starý kontinent pořád v mezinárodních jednáních považován za slabý.

Evropa musí nejprve povzbudit svoji ekonomiku. Rozhodně ji ale nezachrání jen snížení byrokratické zátěže pro firmy. Tenhle krok, na kterém se už pracuje, Evropě bezesporu v ekonomickém růstu pomůže, ale to je vše.

Vedle přílišné regulace má Evropa jiné – závažnější – problémy. Velký vliv sehrává preference volného času před prací, ladem ležící peníze, které nikdo neinvestuje do evropských firem, i evropský hospodářský model spojený s tradičním průmyslem.

A pak je tu – slovy známého komentátora a analytika Wolfganga Münchaua – obsedantní snaha některých zemí nezvyšovat své dluhy. Není pak divu, že nemáme dostavěné dálnice, v Německu padají mosty, rychlost železnic je mizerná a digitalizace zaostává.

Když Green Deal bere vše

Kompas konkurenceschopnosti, kterým se Evropská komise snaží byrokracii snížit, je jen první a velmi vágní krok. Je ale potřeba věci zkonkrétnit a zrychlit. Důležité bude odstranit skutečně neefektivní regulace brzdící podnikání, ne se jen zaklínat mantrou revize Green Dealu (který změn zcela jistě dozná).

Někde se to daří, například takzvaný ESG reporting se bude zřejmě týkat méně firem. Odvrátit – alespoň prozatím – se podařilo i nařízení o odlesňování, které mělo zajistit, aby výrobky prodávané v Unii nenapomáhaly odlesňování za unijními hranicemi, ale jehož požadavky téměř nebylo možné splnit.

ESG skepticky: Proč měříme dobro skrze tuny amorfního textu?

Jenže pak se debata stočí zase jinam: v poslední době se část politiků, voličů i některých firem zejména v Česku zaměřuje na snahu zrušit systém emisních povolenek. Systém, který – pokud je správně zaveden – je z ekonomického hlediska velmi efektivní. A jiné, mnohem škodlivější regulace zůstávají nadále stranou.

V EU se často diskutuje o tom, co je nejvíc „na ráně“. Roli v tom má i snaha některých firem skrze evropské či národní regulace potlačit konkurenci. A přitom jsou to právě regulace na národní úrovni, které Evropě nejvíc škodí; brání vnitrounijnímu obchodu a podnikání.

Necelní překážky, například různé předpisy pro označování zboží, vytváří na jednotném evropském trhu obrovské bariéry. Takové, jako by mezi unijními zeměmi bylo uplatňováno na zboží 44procentní a na služby 110procentní clo, uvádí Alfred Kammer z Mezinárodního měnového fondu.

Je to normální? Není. Připočtěme k tomu fakt, že volný pohyb zboží a služeb zdražuje i nedostatečná přeshraniční infrastruktura. Tedy například chybějící dálnice či vysokorychlostní železnice.

Kruh se uzavírá.

Pohodlná Evropa

Sáhněme si ale sami do svědomí. Další brzdou rychlejšího ekonomického růstu Evropy je, že dáváme – na rozdíl třeba od Američanů nebo Číňanů – častěji přednost volnému času před vyššími výdělky. V porovnání s USA je produktivita práce sice téměř stejná, počet odpracovaných hodin – a tedy i HDP „na hlavu“ – ale mnohem nižší.

Co s tím? Buď porostou výrazně mzdy, či lidé pocítí nutnost déle pracovat a tím více vydělávat. Zvýšit mzdy lze ze strany státu změnou daní, méně zdaňovat práci a více spotřebu a kapitálové příjmy.

Tomu ale brání dvě věci. Za prvé, některé tradiční průmyslové firmy, které mají ve spojení s bankami v Evropě velkou moc, tomu aktivně brání; podkopalo by to jejich vývozní průmyslový model. A za druhé: donutit lidi k usilovnější práci za nižší mzdu by znamenalo seškrtání sociálního státu.

Takhle to dál nejde. Přejme si víc, ne méně Evropy!

Zejména druhá cesta je však v Evropě prakticky vyloučena. Nikdo si tu nechce podobně jako v USA šetřit na zdravotnictví a na důchod. A nejde jen o zvyk na zavedený model státního zřízení, ale především o prakticky nefungující evropský kapitálový trh.

Na starém kontinentu je zkrátka těžké peníze investovat tak, aby vydělávaly. A často dokonce i tak, aby minimálně neztrácely inflací svoji hodnotu. Evropanům proto leží 37 miliard eur (přes 900 miliard Kč) na bankovních účtech.

Vzhledem k tomu, jak opatrné musí evropské banky být (ach ta regulace!), jsou to nepříliš produktivní peníze. Z nutnosti minimalizace rizik totiž banky raději financují staré známé podniky v tradičních odvětvích.

Cesta ze dna

Recept na silnější – a tedy i sebevědomější – Evropu ale přece existuje. Ve své knize o Německu (a vlastně i Evropě) a jeho ekonomických problémech nazvané Kaput. Konec německého zázraku ho loni pojmenovat již zmíněný Wolfgang Münchau: „Je důležité investovat do veřejného sektoru.“

„Pokud by bylo jediné opatření, které bych měl [na zlepšení situace] navrhnout, byla by to evropská kapitálová unie – plnohodnotná verze s jednotným suverénním aktivem. Jedině tak se přetne toxické propojení mezi bankami a vládami zemí, kde sídlí, a mezi bankami a starým průmyslem,“ napsal.

Rozhýbat a dotvořit společný kapitálový trh ovšem nebude snadné. Pomoci mohou společné evropské dluhopisy, což ale znamená i hlubší centralizaci kontinentu: bude potřeba si společně půjčit a ručit, zrušit současné limity zadlužování, různé dluhové brzdy, jako jsou v Německu či u nás.

Tím to ale nekončí. Peníze, které lze napříč Evropou takto získat, musí jít do zaostávající infrastruktury. Do zbrojení. Musíme rozvolnit fiskální pravidla, více se zadlužit, ale zároveň tyto peníze rozumně investovat. Zvýšit tím důvěru v euro, posílit jeho pozici jako rezervní měny. Až pak si Evropa si může půjčovat s nízkými úroky a udržovat svoji finanční stabilitu.

Vždyť i tolik vzývané Spojené státy rostly v posledních letech – kdy se mimochodem rozevíraly nůžky mezi ekonomickým růstem v USA a v Evropě – na dluh. Zatímco zadlužení Spojených států je 123 procent HPD, celoevropský průměr je 81,5 procenta HDP.

Recept na to, jak může Evropa konkurovat Spojeným státům, tedy není návrat k modelu nespolupracujících národních států, ale vylepšení vlastní ekonomiky a následně i obrany. Jen silná ekonomika dokáže financovat bezpečnost Evropy, kterou už nebudou zajišťovat v takové míře Spojené státy.

Otázkou už jen zůstává: Budou mít evropští politici dost kuráže něco takového skutečně prosadit?

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Hoďte mu mrkvičku, až pak ho vemte klackem. Jak utéct Trumpově celní palici?

• Jak dosáhnout německých platů? Španělsko na to dost možná káplo

• Z područí Ruska do područí Číny. Zadělává si snad Evropa na další pořádný problém?

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag