Hlavně se nepos*at. Česko potřebuje směr, ne výmluvy, říká Prouza

Citát někdejšího hokejového trenéra Ivana Hlinky Prouza využil jako úvod ke své přednášce na téma Pět úkolů pro Česko. A to, co poněkud drsněji vyjadřuje, označil za „nulýt úkol“, nutnou podmínku, bez jejíhož splnění nejde nic dalšího stavět. „Při tom všem, co se děje a co nás čeká, je to to klíčové.“

Že jsou Češi mistry v pesimismu, ukázal na příkladu krize z let 2009 a 2010. „Tak dlouho jsme si říkali, že dopadneme jako Řecko a že musíme šetřit, až jsme zastavili veřejné investice, vystresovali jsme lidi, kteří přestali utrácet, a firmy přestaly investovat. Tu krizi jsme si sami vnutili.“

Podobně pesimističtí jsme podle Prouzy byli třeba na začátku roku 2023. „V době, kdy už končila inflační krize a byli jsme na sedmi procentech reálné inflace, si lidé mysleli, že je to 28 procent,“ ukázal jasně usvědčující graf vycházející z dat ČNB.

Co dál?

Co tedy s tím? Prvním úkolem v očích ekonoma a někdejšího náměstka ministra financí Tomáše Prouzy je najít jasnou vizi. Takovou, která zemi postupně dovede tam, kam chceme – podobně jako to bylo v listopadu 1989.

„Tam byly tehdy dva hlavní požadavky: svobodné volby – což jsme si splnili v létě 1990 – a zpátky do Evropy. To jsme si splnili v roce 1999 vstupem do NATO a v květnu 2004 vstupem do Evropské unie. Od té doby ale země neví, co chce,“ upozornil.

Chaos v Americe je pro Evropu a Česko příležitost. Co je teď potřeba udělat?

Třeba Slováci podle něj došli dál. „Když věděli, že v roce 2004 vstoupí do Evropské unie, tak se už v roce 2002 začali bavit o tom, že dalším cílem má být vstup do eurozóny. A dohodli se na tom tak, že to následně už nikdo nezpochybnil.“ Zato v Česku pořád platí pravidlo „co jedna vláda zavede – druhá zruší“. „Protože to přece bylo úplně blbě, že jo…“

„To, co skutečně potřebujeme, je, aby věci vydržely. Protože trvají, za čtyři roky nestihnete skoro nic. To bychom měli mít na paměti, když přemýšlíme nad tím, co budeme v dalších měsících dělat,“ narážel na kvapně se blížící parlamentní volby v říjnu letošního roku.

Za toxický Prouza považuje i rozšířený pocit, že změny nejsou třeba, protože „se přece máme pořád ještě dobře“. „Pak nás vlastně nic nenutí změny dělat – pořád to ještě chvilku zvládneme s drobnými parametrickými změnami. To je ale, myslím, nakonec to, co nás táhne dolů.“

Vsaďme na mladé

Pro Čechy typický pesimismus souvisí i s druhým úkolem, kterým je v – v očích Tomáše Prouzy – nutnost zapojit do veřejného života mladou generaci. „Mladé lidi je potřeba dotáhnout do všech těchto debat. Umí to dělat jinak, umí o tom jinak přemýšlet. A pokud se nezapojí, tak na to brutálně doplatí,“ odkazuje na příklad Brexitu.

„To je věc, která ovlivnila hlavně lidi pod 30 let. Většina z nich ale k referendu ani nepřišla, zatímco důchodci, kterým mohl být celý Brexit úplně jedno, poslušně nakráčeli a hlasovali pro ‚leave‘.“ Už dnes podle statistik volebních účastí u nás o mladých rozhodují ti staří a dál se to bude kvůli demografickému vývoji jen prohlubovat; v roce 2050 bude obyvatelstvu dominovat silná generace Husákových dětí v důchodovém věku.

Dost bylo stereotypů! Česká populace stárne, budoucnost je v seniorech

„Bude nám kolem 75 let, a pokud budeme naživu, pravděpodobně budeme nemocní, naštvaní, opuštění. Tohle bude voličská skupina, která potáhne tuhle zemi. Otázkou je, kam ji potáhne,“ říká Prouza s tím, že pokud se teď nepodaří k rozhodování přitáhnout mladé, Česko se nikam se neposune.

„Bude to pro ně daleko víc práce než dneska. To si řekněme férově. Pokud to ale neuděláme, tak tohle bude země naštvaných, protivných důchodců. A jediné, co budou chtít, bude zachovat status quo.“

Krev, dřina, pot a slzy

Úkol třetí: najít – a především si i zvolit – politiky, kteří se nebojí. Protože potřebujeme změny. „Jenže to je možná ještě horší zadání než přitáhnout do veřejného života mladé lidi. Vždyť kolik by asi Winston Churchill získal dneska ve volbách, kdyby slíbil jako kdysi krev, dřinu, pot a slzy? Dvě procenta? Tři...?“ vznáší řečnickou otázku. „Tohle vlastně nechcete slyšet.“

Chceme ale od politiků, aby jen reflektovali naše nálady? Naše naštvání? Anebo mají dělat to, co jsme od politiků očekávali kdysi: že mají zemi posouvat dopředu? „Já bych si přál, aby platila ta druhá věc. Na druhou stranu je to strašně těžké kalibrovat,“ uznává Prouza.

„Buď jdete jen s davem, necháte si tleskat – ale pak stojíte na místě a nejdete dál. Nebo jste odvážní a jdete dopředu, ale pak riskujete, že vám zbytek nebude stačit a zůstanete sám. Spousta politiků logicky sází na jistotu,“ říká s tím, že byť se chlácholíme slovy, jak věcem rozumíme, ukazuje se, že naprostou většinu lidí fakta nezajímají. Namísto nich vyhrávají příběhy.

„Podívejte se na americké volby. Demokraté si mysleli, že vyhrají tím, že budou říkat, jak rostla ekonomika, kolik vzniklo nových pracovních míst, jak všechno relativně dobře funguje. A Donald Trump vyprávěl příběhy. A je to úplně stejné jako v Česku: vítězí příběh.“

„Lidé fakta nevnímají, nechtějí je slyšet. Jsou pro ně moc složitá. A neplatí to jen v politice, platí to i v byznysu. Je tedy potřeba umět věci jednoduše vysvětlit a ukázat, jak se ve skutečnosti mají.“

Vinen. Ale až za sedm let

Aby se Česko posunulo dál, potřebuje podle Prouzy také obnovit víru v právo a dobro. „Říká se, že spravedlnost má být slepá. A možná, že i je, ale problém téhle země je v tom, že je taky strašně pomalá – David Rath zatčený s krabicí od vína plnou peněz v květnu 2012 byl pravomocně odsouzen v červnu 2019. Sedm let! Jak pak má člověk věřit spravedlnosti?“

Pomalost českých soudů se ale ani zdaleka netýká jen kriminálních případů. Negativně ovlivňuje prakticky každý spor v zemi, včetně obchodních případů. „Když dostanete pravomocný rozsudek za pět let, tak je to zázrak. A tohle jsou problémy, které rozbíjejí víru v systém. A když nevěříte systému, nemáte důvod se v něm angažovat,“ pojmenovává klíčové dilema.

A pak je tu politické úkolování nezávislých kontrolních orgánů. „To samozřejmě jako podnikatelé vnímáme velmi nepříjemně; vzpomeňte jen na ono mediálně známé ‚zaklekávání‘ na podnikatele Finanční správou. A dneska, když se něco podobného děje, bereme to už jako normální. To je ale problém: právní stát musí být něco, co se nezpochybňuje.“

Lidé by se v Česku také měli naučit věřit v dobro. Zamyslet se nad tím, co po člověku zbyde. A nemusí to být jen příklad Tomáše Bati, ale třeba i Jana Světlíka. „Spousta lidí se směje, že je to neúspěšný podnikatel, že zkrachoval. Ale co po něm v Ostravě zůstane? Oblast Dolních Vítkovic. Za padesát let už si nikdo nebude pamatovat, jestli zkrachoval, ale budou dál chodit právě sem.“

„Zamyslet se, co po vás zbyde – to je úkol pro každého z nás. A je jedno, jestli to bude velké, nebo malé. Vždyť se běžte někdy projít po Vinohradských hřbitovech v Praze a čtěte si náhrobky, je strašně zajímavé vidět, na co ti lidé tehdy byli pyšní. Ale každý tam něco má! Co si tam dáme jednou my?“

Smrádek, ale teplíčko

Úkol pátý a poslední pak v očích Tomáše Prouzy je: nevěřit falešným dilematům a umět se dívat dál. Prakticky tím částečně shrnuje předchozí body. „Aby to bylo pohodlnější, často si říkáme, že jednu věc musíme, a druhou ne. Je to krásná výmluva, abychom nemuseli být zodpovědní.“

Příklad? Debaty o tom, jestli máme v rámci nových výzev spojených s nutností investic do obrany rezignovat na ochranu životního prostředí. „To přece není buď, anebo. Ano, dělejme ty věci rozumně, dělejme je tak, aby to bylo co nejjednodušší, ale nevymlouvejme se, že když je něco politicky nepohodlné, že na to můžeme úplně zapomenout.“

Podobné je to podle něj se zákony, které jsou mnohdy bezzubé. „Když to s politiky řešíme, tak reakce je taková, že se napíše zákon nový. Ale my nepotřebujeme nový zákon! My potřebujeme, aby se dělalo to, co už je někde napsané.“

„Jsem strašně zvědavý na volební programy. Budu velmi pečlivě sledovat, co tam budou mít (jednotlivé strany) pro mladší generaci,“ zamyslí se na závěr Prouza s tím, že je možná na čase rezignovat naopak na známé české úsloví „smrádek, ale teplíčko“.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Hůř už být nemůže, sazby budou klesat a lidi utrácet, predikuje ekonom Stroukal

• Pomalu, ale přece. Česká ekonomika poroste, zázraky ale nečekejte, hlásí svaz

• Jak na ekonomický růst? Přestaňme uplácet důchodce a investujme do dětí, burcuje Prouza

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

V čase, kdy se se zdá, že nic už není tím, co bývalo, neztrácejí optimismus. Chuť vymýšlet a podnikat by mohli rozdávat. Příběhy, které určitě stojí za to znát.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

Koupit Finmag