Obcházení daní pro nováčky i pokročilé: proč v Británii zazdívali okna a conversky jsou bačkory
My Češi se rádi považujeme za mistry světa v očůrávání všech možných povinností, které před nás mocnost postaví. Jenže tak úplně tomu není a svět se s námi může ve švejkování směle měřit. Přinášíme vám další ochutnávku z nového tištěného magazínu Finmag, který je právě čerstvě na stáncích.
Opomeňme teď praní špinavých peněz. Ačkoliv se podle Organizace spojených národů za jeden rok vyperou peníze v hodnotě dvou až pěti procent světového HDP (dva biliony dolarů, tedy 42 bilionů korun), tohle je pouze špička ledovce.
Daně se nemusí krátit, lze je i obcházet a minimalizovat, což je, byť s přimhouřeným okem, velmi legální činnost. Toto obcházení nejenže ukazuje zdravou kreativitu lokálních podnikatelů, ale také to nám, ekonomům, ukazuje nezamýšlené dopady nerozumného zdaňování všeho možného.
Přesvědčíme se ve Velké Británii. Až se budete příště potulovat po starých britských ulicích, zvedněte oči trochu výš a možná si všimnete, že překvapivě hodně britských domů z 18. a začátku 19. století má zazděná okna. Nemůže za to přehnaná snaha o soukromí, ale daň z oken, která v Británii platila poměrně dlouho, od roku 1696 až do roku 1851.
Z dnešního pohledu je zdaňování oken velmi chytré řešení – v Británii tehdy neexistovala daň z příjmů a počet oken souvisí s velikostí domu a ten zase souvisí s bohatstvím jeho obyvatel.
Jak si všiml Adam Smith (ano, ten Smith, zakladatel ekonomické vědy jako takové), jedná se o poměrně nenásilnou, progresivní a snadno administrovanou daň, nemusí se vyplňovat žádné formuláře, úředník prostě obejde město a u každého domu spočítá okna.
Podívejme se, jak daň reálně fungovala v letech 1747 až 1757. Do počtu devíti oken neplatila domácnost daň žádnou, s 10 až 14 okny se platilo šest pencí za každé okno (tedy i za těch devět původně nezdaněných), s 15 až 19 okny devět pencí za jedno a obyvatelé domů s 20 a víc okny platili 12 pencí za okno.
I neekonoma už asi napadá, proč si Britové najednou zazdívali okna – konkrétně ono desáté, čtrnácté a devatenácté, aby se s domem vešli do nižší daně.
Pokud někdo pochybuje, ať nahlédne do skvělého ekonomického článku od Wallace Oatese a Roberta Schwaba z roku 2015 The Window Tax: A Case Study in Excess. Autoři počítali, kolik oken mají britské domy z tohoto období. Posuďte sami:
Graf ukazuje, že Británii absolutně dominovaly domy s devíti, 14 a 19 okny. Britská vláda poté reagovala extra zdaněním domů s osmi a devíti okny, a tak se z tohoto období dochovalo podezřele mnoho domů se sedmi okny.
Celní pálky
Kapitola sama pro sebe je obcházení cel, tariff engineering, tedy celní inženýrství. Mnoho dekád mezinárodního obchodu, celních válek a protekcionismu v legislativách zanechalo obrovský absurdní galimatyáš tisíců výjimek a přirážek na základě obskurních definic nejrůznějších odnoží různého zboží. Dejme si tři příklady.
Až budete v Americe, běžte se podívat do nejbližšího obuvnictví na conversky. Tyhle notoricky známé tenisky (konkrétně řada Chuck Taylor All-Stars) mají jednu zvláštnost: chlupatou podrážku, zčásti potaženou velmi jemným filcem. Není to kvůli přilnavosti – filc se po krátké době ošoupe – ale kvůli clu.
Pokud totiž mají vaše boty alespoň polovinu podrážky z filcu, jedná se podle patentu č. US6430844B1 technicky o bačkory. A na dovezené bačkory se platí pouze tříprocentní clo na rozdíl od ostatních bot, které mají clo až 37,5 procenta.
Tenhle desetinásobný rozdíl je víc než dobrý důvod, aby v Converse zainvestovali pár drobných navíc do chlupatých podrážek.
Dalším podobným příkladem jsou dámské blůzy a trička značky Columbia. Mnoho těchto dámských svršků má na úrovni pasu všitou velmi malou kapsičku. Ta – podobně jako filcové podrážky conversek – tam není náhodou, ale umožňuje tyto blůzy proclít 16procentním clem místo 26 procenty.
Nemá smysl zkoumat, proč tomu tak je – pravděpodobně si kdysi nějaký lokální výrobce u americké vlády vylobboval celní výjimku na svůj konkrétní obskurní typ oblečení.
Realitou, kterou potvrzuje i zástupce firmy Columbia, však zůstává, že výrobci oblečení musí do tvorby nového zboží zapojit nejen módní návrháře, krejčí a markeťáky, ale také odborníky na celní sazby. Dámy však kapsu navíc určitě ocení.
Filcové podrážky a kapsičky jsou však pořád maličkosti oproti tomu, jaké švejkování musí praktikovat automobilky. V roce 1964 americký prezident Lyndon B. Johnson uvalil clo na evropské zboží jako odpověď na clo uvalené na americká kuřata dovážená do Francie a SRN – pro toto opatření se tak vžil název chicken tax, tedy kuřecí daň.
STOP! Líbí se vám text, který právě čtete? Pak nám věnujte chvíli své pozornosti. Podobné skvosty pravidelně najdete v tištěném magazínu Finmag.
A i když jsme ten dnešní článek odemkli speciálně pro vás, budeme moc rádi, když si náš magazín příště sami koupíte. V novém čísle, které právě vyšlo, najdete třeba velký přehled ke směrnici NIS2.
Myslete na nás, až zas půjdete kolem trafiky. Nebo si Finmag kupte rovnou on-line. Děkujeme!
Původní produkty, na které bylo clo vyměřeno (bramborový škrob, polysacharid dextrin a brandy), byly od něho nakonec osvobozeny, ale zůstalo 25procentní clo na lehká nákladní vozidla, které dovozcům leze krkem dodnes. Obejít toto clo znamená pro výrobce dodávek a pickupů docela velké martyrium.
Kupříkladu automobilka Ford v letech 2009 až 2013 vyráběla v Turecku Transit Connect, nikoliv však jako dodávku, ale jako osobní auto – tedy se zadními sedačkami, bezpečnostními pásy a tak dále. Po převozu do Ameriky sedačky zase odmontovala a předělala jej na dodávku.
V Mercedesu na to šli ještě lépe, v Evropě rozebrali auto a do Ameriky jej poslali po částech, aby ho v Jižní Karolíně zase smontovali. Ford, Mercedes-Benz a další automobilky tak dováží auta s dvouapůlprocentním clem místo 25 procent.
Rajčata, X-Meni a čokopiškoty
Právníci a soudci jsou známí tím, že jsou živi z malicherného slovíčkaření, ale pokud k tomu přidáme ještě problematiku daní a cel, máme zaděláno na pořádnou komedii. Začneme zase v Americe.
Když prezident Chester A. Arthur v roce 1883 zavedl daň na dovezenou zeleninu, pořádně tím rozčílil jistého obchodníka Johna Nixe. Nix byl velmi úspěšným dovozcem rajčat, která na základě tohoto zákona podléhala novému clu.
Pokud tento článek čte nějaký botanik, jistě se už staví na zadní – rajčata jsou přeci ovoce, nikoliv zelenina, jelikož mají strukturu nesoucí semena, která vyrůstá z kvetoucí části rostliny.
Může se to zdát neuvěřitelné, ale tato disputace se dostala až k Nejvyššímu soudu Spojených států amerických, který jednomyslně a jednou pro vždy rozhodl, že rajče je zelenina. Alespoň tedy pro celní důvody. Soudce Horace Gray slavně argumentoval, že v tomto účelu je důležitá hovorová a běžná definice pojmu zelenina, nikoliv ona botanická.
Velmi podobný případ řešil britský soud. Tentokrát přišla na paškál definice cukrovinky jaffa cakes, v Česku prodávané jako čokopiškoty. Když byla v roce 1973 v Británii zavedena daň z přidané hodnoty, týkala se sušenek (biscuit), a nikoliv dortů (cake). A jelikož jaffa cake má sice v názvu cake, ale zároveň je to vlastně čokoládou obalená sušenka, šla tahle záhada v roce 1991 před tribunál.
Soudce vzal v úvahu nejen název cukrovinky, ale také ingredience (podobné dortu), strukturu (také spíš dort), to, že ztvrdne, když se zkazí (což dělají spíš sušenky), vedle čeho to je v regálech (sušenky) a že se jí prsty, nikoliv vidličkou (jako sušenky). A rozhodl, že čokopiškoty jsou… dort. Všichni si oddechli a Velká Británie byla znovu o něco sladším místem.
Posledním bizarním soudním rozhodnutím budiž případ Toy Biz, Inc., versus Spojené státy americké.
Toy Biz – dceřiná společnost Marvel Comics – se u soudu domáhala toho, že akční figurky X-Menů a Fantastic Four jsou hračky, a ne panenky.
Právní definice říká, že panenky znázorňují lidské postavy a hračky zahrnují ne-lidské bytosti. Společnost Toy Biz argumentovala tím, že figurky X-Men znázorňují mutanty, nikoliv lidi.
Chamtivcům z Toy Biz sice šlo o peníze (hádáte dobře, na hračky bylo vyměřeno clo 6,8 procenta a na panenky 12 procent), rozhodnutí soudkyně Judith Barzilayové – po prozkoumání 60 akčních figurek – ale šokovalo fanoušky.
Rozhodla, že figurky jsou hračky, což milovníky komiksů rozlítilo. Podle nich je totiž ústředním motivem X-Menů snaha hlavních hrdinů (mutantů), aby byli přijati do společnosti a považováni za lidské bytosti. Smůla.
Apríl, maminko
Za poslední husarský kousek, který se vejde do tohoto článku, mohou ty poslední osoby, do kterých bychom to řekli – naše matky. Jak píše behaviorální ekonom Petr Houdek, když je potřeba, maminky (respektive porodníci) umějí velmi efektivně spekulovat s datem porodu, a to pomocí císařských řezů nebo vyvolaných porodů.
Data tak ukazují, že o víkendu se v nemocnicích rodí méně dětí (protože je málo personálu a nehodí se to) a před velkými porodnickými konferencemi porodnost naopak nadproporčně roste – porodníci si prostě odrodí, co potřebují, aby mohli v klidu odjet pryč.
Ale nejlépe je to vysledovatelné, pokud roste porodné. Když v Německu od 1. ledna 2007 navázali rodičovský příspěvek na finanční příjem rodiny, bylo mezi prosincem 2006 a lednem 2007 odloženo asi tisíc porodů, aby maminky dostaly víc peněz.
Úplně to samé prokázali zmíněný Houdek s Marcelem Tkáčikem na českých datech – od dubna 2006 se zvyšovalo porodné také v Česku a podle odhadu 100 až 244 českým matkám se podařilo odsunout porod z konce března na první dubnové týdny. První duben 2006 byl dokonce dnem s nejvyšším relativním počtem porodů za celý rok.
Některým z nás je tak očůrávání souzeno dokonce ještě předtím, než se narodíme.
Zaujali jsme vás? Pokračujte...
Tomu se říká filantropie. Nejen o ní je prázdninové číslo Finmagu
Měníme systém, vyplňujeme mezery, říkají o svých filantropických aktivitách Kušíkovi
Otázka hodnot, lásky a peněz. Co by mohlo posílit kulturní mecenášství v Česku?
Budou startupy motorem české ekonomiky?
Když je byznys rodu ženského… čtěte v novém Finmagu
Podnikatelek a manažerek přibývá. Jenže pomalu. Na vině jsou stále předsudky. To potvrzují i ženy, jež se na špici světového byznysu přece jen prodraly.
Zdroj: FinmagBYZNYS JE VĚDA
Julia Sveet je šéfkou obří společnosti Accenture, ale o spolupráci s někdejšími kolegy - muži stále nevypráví ráda. • Ana Botín zase roky musela dokazovat, že v čele banky Santander není jen kvůli svému původu. • A Mary Barra? Předsudků okusila sama tolik, až v sídle General Motors rozjela projekt, který pomáhá ženám prosadit se v IT.
BYZNYS JE HRA
Když jste vědkyně a přihlásíte se do akcelerátoru pro začínající podnikatele, musíte mít fakt hodně kuráže. Aspoň jako Kateřina Komrsková. • Do smělé hry se pustila také Šárka Hayna Fuchsová, dnes řídí Volvo Czech Republic. • A kdo musí mít odvahy na rozdávání? Každý startupista, který to nezabalí po prvním nezdaru.
Další články autora
Související témata
Související články
Nejčtenější články
