Mamánek – obětní beránek

Bylo osvěžující se projednou dočíst, že drahocennou národní prosperitu ohrožuje někdo jiný než zkorumpovaní politici nebo Romové. Ale jak už to s podobnými osočeními bývá, analytička Lenka Zlámalová se s „davy mamanů“ sekla.

Čísla z tiskovky staťáku Do manželství mladí lidé nepospíchají účinkují na první signální: „Zatímco v roce 1995 bydlelo u rodičů 15,1 % žen a 32,2 % mužů ve věku 25–29 let, do roku 2013 se tento podíl u žen zdvojnásobil (na 31,1 %), u mužů dosáhl téměř 50 %.“ K takzvaným mamanům je ale nefér vypíchnout zrovna tato čísla – a nadto je interpretovat jako „nebezpečný signál společenského úpadku“. Popřípadě psychologizovat, jako socioložka Jiřina Šiklová pro ČT, že „je v tom určitá dětskost, snaha prodlužovat si dětství jako život bez závazků a povinností“.

Stejná data, jiný titulek: mamanů ubývá a muži jsou samostatnější

U rodičů žije skutečně více lidí mezi pětadvaceti a třiceti než v roce 1995. Prohlédněte si ale důkladně graf zachycující trendy:

Do titulků se nedostalo, že čtyřikrát víc mužů (12 % vs. 2,6 %) teď žije zcela samostatně. Zatímco někteří mamani při stěhování k přítelkyni jen vymění jednu služku za jinou, tihle se o sebe starají sami. (Přinejmenším část týdne, o tom vzápětí.) Na senzačnosti ubírá zjištěním i skutečnost, že počet mamanů (a mamanek – nadále už jen jedním slovem) od roku 2011 už spíš klesá a nejrychleji rostl před dávnými patnácti lety.

Zároveň čísla musíme brát s rezervou: nezohledňují šedou zónu mezi bydlením u rodičů a „postavením se na vlastní nohy“, po které se někteří mohou pomalu posouvat i deset let. Sám nedovedu říct přesné datum, kdy jsem se odstěhoval: podepsáním podnájmu to nebylo, protože jsem na něm, jako mnoho studentů, pobýval jen od pondělního rána do čtvrtečního odpoledne. O datu, kdy jsem se osamostatnil, nemluvě: bylo to určitě později než po první výplatě. Podle Zlámalové jsi ale buď maman, nebo samostatný. Nesmysl.

Nezpochybňuji, že mladí celkově vzato déle zůstávají u rodičů — odmítám ale primitivní interpretace. Pamatujme, že stoupá počet vysokoškoláků, jen mezi lety 2000 a 2010 dvakrát. Zároveň se zlepšuje dojezdnost za studiem: vysoké školy míří do regionů a díky žlutým autobusům a levným ojetinám lze i větší vzdálenosti pohodlně překonávat třeba několikrát týdně. To mimochodem platí i pro cestování za prací. Zlámalová ne moc přesvědčivě tvrdí, že je bydlení levnější než dřív — jenže ho neporovnává s padající cenou a rostoucí snesitelností dojíždění.

Zároveň si lidé déle hledají životního partnera — jehož nalezení je významným nakopnutím k opuštění hnízda. Na rozdíl od vševědoucích dam zmíněných v úvodu nevím, jak to interpretovat: může to být větší zodpovědností, může to být úbytkem společenského tlaku, může to být horší (i kdyby jen subjektivně horší) socioekonomickou situací — nevím. Odpálit to jako „dětskost“ je hloupý ageismus, zevšeobecnění, které si nedovolí ani Tomio Okamura o Romech.

Jak lhát se statistikou

„Jeden lékařský časopis poukázal s velkými obavami na zvýšený výskyt rakoviny u lidí, kteří pijí mléko. Ukázalo se, že se rakovina vyskytuje stále častěji v Nové Anglii, v Minnesotě, ve Winsconsinu a ve Švýcarsku, kde se vyrábí a konzumuje mnoho mléka, zatímco na Cejlonu, kde je mléko vzácné, zůstává výskyt rakoviny řídký.“

• O tajné souvislosti mezi platy farářů a cenami rumu

Recenze českého překladu klasického dílka Darella Huffa Jak lhát se statistikou

Pozor na „velmi jednoduché rovnice“

Předsudky Šiklové vůči mladým blednou před ekonomickou „analýzou“ Zlámalové, která píše: „Počet mamánků ale přímo ohrožuje prosperitu země. Platí velmi jednoduchá rovnice: čím víc mamanů, tím horší konkurenceschopnost i úroky ze státních dluhů. Davy nesamostatných rostou směrem ze severu na jih a ze západu na východ.“

Za prvé, Zlámalová objevila korelaci, ne kauzalitu. Za druhé, ani ta korelace v Česku neexistuje. Když si prohlédnete grafy v úvodu článku, zjistíte, že od počátku krize počty českých „mamanů“ mírně klesají, zatímco v boomech devadesátých a nultých let rostly.

Při pohledu na celou Evropu už lze skutečně vytušit nějakou souvislost mezi počty mamanů a stavem hospodaření země, jenomže z jedné mapky, na kterou se odkazuje Zlámalová, stěží poznáme jakou přesně. Může za samostatné mladé a zároveň dobře hospodařící vlády duch protestantství? Nejsou červené a oranžové stále spíše zemědělské země, kde častěji žijí tři pokolení na jednom gruntu? Těžko říct, ale není chyba přiznat si, že nevíme — chyba je stavět na tom šablonovité příběhy.

Nakonec si dovolím zpochybnit samotný souboj mezi národní prosperitou a údajně přežitými rodinnými modely. „Nevést ještě kolem pětadvaceti vlastní domácnost je zvrácené,“ píše Zlámalová. Není. Zkoumejme, jaké překážky mladým brání v osamostatnění — ale neodsuzujme lidi, kteří z důvodů, které neznáme, s takovým krokem váhají. Zvrácené je vést totální válku za prosperitu na všech frontách, včetně té rodinné.