Padesát let klimatické paniky. Proč už dávno nejsme mrtví?

Bjørn Lomborg
Bjørn Lomborg
3. 2. 2022
 27 190

Slavíme nešťastné výročí. Je to už 50 let od prvního klimatického summitu. A tedy i stejně let, co slýcháme, že už za těch pár dalších budeme mrtví. Proč tomu tak není a proč se tak strašíme, se exkluzivně pro Finmag.cz zamýšlí šéf Centra Kodaňského konsensu Bjørn Lomborg.

Padesát let klimatické paniky. Proč už dávno nejsme mrtví?
Všechny klimatické predikce konce světa máme už za sebou, tak proč nejsme mrtví? (ilustrační foto) / Zdroj: Shutterstock

Loňský klimatický summit Organizace spojených národů (OSN) v Glasgow byl podle očekávání označen za naši „poslední šanci“ vypořádat se s „klimatickou katastrofou“ a „zachránit lidstvo“. Americký klimatický vyslanec John Kerry nás stejně jako mnoho dalších varoval, že nám zbývá už jen devět let na to, abychom současné „katastrofické“ globální oteplování odvrátili.

Není divu. Téměř každý klimatický summit byl označen za „poslední šanci“. Stanovení umělých termínů, do kdy máme čas odvrátit černý scénář, je jednou z nejběžnějších ekologických taktik pro získání si pozornosti. Letos, v roce 2022, je to navíc padesát let, co nám jsou podobné predikce neustále dokola předhazovány.

Proč tu tedy stále jsme? Pojďme se podívat, proč jsou tato poselství až okázale mylná (a často vedou i ke špatným politickým rozhodnutím).

V roce 1972 organizátor prvního klimatického summitu varoval, že svět má pouhých deset let na to, aby se vyhnul katastrofě.

Svět skončí za 3, 2, 1...

Pár příkladů za všechny. Před třemi lety britský princ Charles oznámil, že nám zbývá pouhých 18 měsíců na nápravu klimatických změn. A nebyl to jeho první pokus o stanovení podobných termínů. O deset let dřív sdělil publiku, že „spočítal, že nám na záchranu světa zbývá už jen 96 měsíců“.

Významný britský deník nám zas v roce 2004 sdělil, že bez drastické akce naše civilizace zanikne vlivem klimatických změn do roku 2020. Velká evropská města se prý potopí pod stoupající hladiny moří, Británie upadne do „sibiřského“ klimatu a obrovská sucha a hladomory vyvolají rozsáhlé nepokoje a jadernou válku.

A můžeme i hlouběji do historie. V roce 1989 šéf Programu OSN pro životní prostředí prohlásil, že máme pouhé tři roky na to, abychom „vyhráli – nebo prohráli – klimatický boj“. Už v roce 1982 OSN také předpovídala do roku 2000 dojde k „úplné a nezvratné devastaci planety“.

Limity růstu

The Limits to Growth je zpráva o exponenciálním a populačním růstu z roku 1972, která jej dávala do kontrastu s omezenou zásobou přírodních zdrojů. Zakládala se na počítačové simulaci, jejíž model nazvaný World3 vycházel z práce Jaye Forrestera z MIT a jeho knihy World Dynamics. Výsledky studie 17 výzkumníků, které lze ve zkratce shrnout tak, že bez podstatných změn ve spotřebě bude „nejpravděpodobnějším výsledkem náhlý a nekontrolovatelný pokles populace i průmyslu“ (tedy katastrofický scénář), byly poprvé prezentovány na mezinárodních setkáních v Moskvě a Rio de Janeiru v létě 1971. Zpráva, která byla vydána i knižně, se dočkala velkého mediálního ohlasu. Od jejího vydání se jí prodalo na 30 milionů výtisků a s jejími závěry pracuje i řada následných odborných publikací. Už v roce svého prvního vydání přitom čelila kritice za to, že vůbec nebere v potaz předpokládaný technologický vývoj civilizace. Neziskové sdružení Římský klub (Club of Rome), které za původní publikací stojí, se od té doby snaží její závěry co pět let aktualizovat. Víc informací najdete třeba na anglické Wikipedii.

Výjimkou nebyl ani vůbec první environmentální summit OSN ve Stockholmu v roce 1972, kde organizátor a později první ředitel Programu OSN pro životní prostředí varoval, že svět má pouhých deset let na to, aby se vyhnul katastrofě. A to v době, kdy jím otřásl i první ekologický strach, který vyvolala v té době ojedinělá zpráva Limits of Growth (viz box vpravo).

Autoři v téhle zprávě předpovídali, že většina přírodních zdrojů se vyčerpá během několika desítek let a že planetu přemůže obrovské znečištění. Pozadu tehdy nezůstala ani média, kdy časopis Time popsal budoucnost jako pustý svět s několika vyzáblými přeživšími, kteří obdělávají středové pásy dálnic a doufají, že z nich získají alespoň nějakou tu úrodu. Časopis Life zas očekával, že do poloviny 80. let „obyvatelé měst budou muset nosit plynové masky, aby vůbec přežili“.

Titulky, že zvýšení hladiny moře by mohlo do konce století utopit 187 milionů lidí, jsou už z podstaty bláhové.

Změna klimatu? Zmýlená platí

Dneska už víme, že se všichni mýlili. Přehlédli totiž ten největší zdroj ze všech: lidskou vynalézavost. Lidstvo zkrátka přírodní zdroje jen nevyužívá, ale současně hledá chytřejší a sofistikovanější způsoby, jak k nim přistupovat a jak s nimi nakládat.

Nové technologie současně řeší řadu problémů se znečišťováním ovzduší. Jako příklad lze uvést třeba už jen dnes zcela běžný katalyzátor. Technologický vývoj je ostatně jedním z hlavních důvodů, proč znečištění ovzduší v bohatých zemích už desítky let klesá. (Včetně Česka)

Největší výzva lidstva
Shutterstock

Kam se hrabe covid. Nejdražší projekt v historii lidstvo teprve čeká

Kam se hrabe světová válka, pandemie covidu či černý mor. Nejdražší projekt v historii lidstva nás teprve čeká, i když se politici snaží tvrdit opak, píše pro Finmag.cz dánský statistik Bjørn Lomborg.

Ani padesát let ohromě nesprávných předpovědí nás ale nepoučilo. Klimatičtí aktivisté, novináři i politici tuto adaptaci stále ignorují a dál hlásají zvěsti o okamžité apokalypse. Titulky, že zvýšení hladiny moře by mohlo do konce století utopit 187 milionů lidí, jsou přitom už z podstaty bláhové.

Copak ty stovky milionů lidí zůstanou nehybně stát, zatímco jim voda bude šplouchat na lýtka? Tyhle zprávy zcela absurdně předpokládají, že státy pro ochranu svých obyvatel a území nic neudělají. Že nezačnou stavět, podobně jako Benátky, ochranu před stoupající hladinou moří.

Ve skutečném světě to ale bude právě naopak. Bohatší státy se zkrátka přizpůsobí a své občany budou čím dál lépe chránit. To povede k menším záplavám, a v úhrnu i menšímu podílu výkonu dané ekonomiky na likvidaci škod s nimi spojenými.

A podobné je to i s požáry. Když aktivisté říkají, že naše děti budou vlivem změn klimatu čelit dvakrát vyššímu riziku požárů, spoléhají při tom na počítačové modely. Jenže ty berou v potaz jen růst průměrné teploty a zcela ignorují lidskou invenci.

Reálná společenství se ale přizpůsobují a počet požárů naopak omezují, protože jsou pro ně zbytečně nákladné. Svědčí o tom i globální statistiky požárů, podle kterých za posledních 120 let neustále klesá rozloha spálené plochy. A je pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat.

Navzdory grandiózním prohlášením o záchraně světa 78 procent energie bohatých zemí stále pochází z fosilních paliv.

Zbytečný strach

Ony nepodložené obavy se navíc promítají i do reálného života. Akademická studie publikovaná v odborném magazínu The Lancet, která se zaměřila na mladé lidi z celého světa, zjistila, že většina z nich trpí „ekoúzkostí“. Tři čtvrtiny (75 procent) z nich uvádějí, že budoucnost považují v souvislosti s klimatickými změnami „za děsivou“ a téměř polovina (45 %) říká, že jejich obavy mají dopad na jejich každodenní život.

Bojíte se změn klimatu?

Takové strašení je nezodpovědné. Zejména pak v kontrastu s tím, kdy i Klimatický panel OSN zjistí, že i když pro zmírnění klimatických změn neuděláme vůbec nic, do konce století se nám průměrný příjem nezvýší o 450, ale „jen“ 438 procent. To je problém, ale sotva „konec světa“.

Panika je navíc strašlivým politickým poradcem. Na jedné straně se aktivističtí politici v bohatém světě zabývají okrajovými řešeními klimatických změn a sypou miliardy eur do drahých až marnivých projektů typu elektromobility, větrné či solární energie, na té druhé OSN zjišťuje, že skutečný dopad dosavadních politik na vývoj emisí posledních deseti let ani neumí vyhodnotit.

Navzdory grandiózním prohlášením o záchraně světa tak 78 procent energie bohatých zemí stále pochází z fosilních paliv. A jak ukázal (už po šestadvacáté) glasgowský klimatický summit, rozvojové státy – jejichž emise mají ve zbytku tohoto století největší význam – si nemohou dovolit utrácet biliony za neúčinnou klimatickou politiku, protože potřebují především vyřešit chudobu.

Odkud se bere elektrická energie (celosvětově)

Padesát let paniky tak evidentně klimatické změny nevyřešilo. Je třeba nalézt chytřejší přístup, která nebude jen děsit a zaměří se na opravdová a realistická řešení. K těm patří nejen technologické inovace, ale i schopnost adaptovat se na nové podmínky. To sice bude také něco stát, ale dramaticky méně, než dosavadní neúčinné postupy.

Financováním těchto inovací, které následně čistou energii zpřístupní všem tím, že stlačí její cenu pod cenu energie z fosilních paliv, pak pomůžeme celému světu. Včetně rozvojových zemí, kterým tím umožníme, aby udržitelně zelenaly.

Kam dál? Klimatická změna na Finmagu:

Ohodnoťte článek

-
207
+

Sdílejte

Diskutujte (17)

Vstoupit do diskuze
Bjørn Lomborg

Bjørn Lomborg

Prezident think tanku Centra Kodaňského konsensu a hostující pracovník Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. Napsal mimo jiné knihy The Skeptical Environmentalist (Skeptický ekolog), Cool It (Zchlaďte... Více

Související témata

alarmistéekologieglobální oteplováníkomentářskleníkové plynyzměny klimatu

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Koupit nejnovější číslo