Filantropie není koníček, ale potřeba. Podnikám i proto, abych mohl pomáhat, říká Lisal

„Na začátky podnikání vzpomínám nerad, protože jsme si nevybrali úplně jednoduchou cestu. Měli jsme třicet tisíc, dvě felicie, litinovou míchačku a chlév, ve kterém jsme ručně loupali a dočišťovali slunečnicová semínka,“ popisuje Kamil Lisal vznik a první měsíce firmy Semix, která letos slaví třicáté výročí.

Pak podle Lisala přišel průlom v podobě stabilizátoru tvarohových směsí, který umožnil firmě růst a dále rozšiřovat sortiment. Ten teď zahrnuje například rostlinnou řadu výrobků, cereálie, proteinové kaše a další, které firma Semix exportuje do pětatřiceti zemí světa.

Úspěch firmy z Otic u Opavy, která zaměstnává více než 200 lidí, Kamil Lisal nepřisuzuje pouze sobě, ale také společníkům Pavlu Kratochvílovi a Michalu Čižmárovi: „Za těch třicet let jsme se ani jednou nepohádali a je to opravdu výjimečné, že tři lidé, kteří jsou každý jiný, se dokážou shodnout nejen na chodu a směřování firmy, ale také na dalších věcech.“ 

Těmi „dalšími věcmi“ má skromně na mysli filantropické aktivity, které jsou se Semixem úzce spjaté. Díky úspěchům firmy mohli její majitelé investovat zisk do ochrany přírody a budování biotopů, kterých je aktuálně šest o celkové rozloze 89 ha. Nejznámějším z nich jsou Kozmické ptačí louky, které jsou právem považovány za ornitologický ráj Moravskoslezského kraje.

Semix ​letos slaví třicetileté výročí. Asi to bude především čas vzpomínání a bilancování, ale je to také příležitost přemýšlet nad možným předáním další generaci nebo prodejem firmy. Máte nějakou vizi nebo plán na dalších deset a více let?

Chtěl bych být zdravý a být tady co nejdéle. Potřebu něco prodávat nemám. Jsem skromný člověk a nepotřebuji víc peněz, než mám. Ani nevím, jak bych je utrácel. Neholduji cestování do dalekých nebo exotických krajin. Volím cesty po Evropě, především po Česku. Navíc mě práce pořád baví, plánujeme a vymýšlíme nové věci. A hlavně tady chci být co možná nejdéle, abychom se mohli věnovat filantropii jako doposud.

To mě přivádí k vašim začátkům, vybavíte si ještě první dar nebo dobročinnost osobní nebo firemní?

Abych pravdu řekl, já jsem v podstatě začal podnikat částečně i proto, abych mohl pomáhat. Jako jedinec máte nějaké možnosti ovlivňovat svět kolem vás, ale až s dostatečnými finančními prostředky máte těch možností zanechat po sobě něco pozitivního mnohem více.

Vy jste se rozhodl po sobě zanechat obnovenou přírodu v podobě biotopů. Jak jste došel k tomuto velmi konkrétnímu a specifickému způsobu ochrany životního prostředí?

V mém případě hrálo roli vzdělání. Můj obor je biologie, u které to neskončilo jen státní závěrečnou zkouškou a titulem, ale sledoval jsem dále, v jakém stavu je příroda, jaký je vývoj, trendy, výhledy do budoucna… A není to radostný pohled.

Zároveň jsem četl dokumenty o tom, jak soukromníci v Africe skupují části pralesa a velké pozemky, a ty se snaží zachovat nebo obnovit lokální biodiverzitu. Něco takového jsem chtěl udělat i tady, protože je to podle mě efektivní a smysluplný způsob, jak pomoct nejen přírodě, ale v podstatě i nám, lidem.  

Jak tedy takový způsob vypadá?

Bohužel si podle mě velmi málo uvědomujeme, jaké má ztráta biodiverzity dopad na funkci ekosystému a vůbec na život na planetě. Na Zemi nemůže žít jenom člověk, jsou tady evoluční zákonitosti fungování ekosystému, který se vyvíjel miliardy let. Uvádí se, že každý den vyhyne kolem 130 druhů živočichů a rostlin. A nad tím jsem začal přemýšlet. Jeden druh nemusí znamenat rozdíl, ale pokud se to děje takovým masovým způsobem, tak se ekosystém začne hroutit a nastává dominový efekt.

Můžu uvést příklad, kdy máme uzavřenou smlouvu s jedním zemědělským družstvem, které pro nás pěstuje obilí a u kterého jsme začali na 200 tunách velmi kvalitního ovsa. A protože se jim dařilo, tak zvýšili produkci na 500 tun, pak na 700 a přestali respektovat osevní postupy. V důsledku toho se jim tam přemnožili křískové, kteří přenášejí viry a ty oves napadly. Bohužel pak museli zemědělci použít enormní množství chemických postřiků, což považuji za zhroucení ekosystému, i když ‚jen‘ místně.

Rozhodli jsme se, že vytvoříme lokality, kde nebude vládnout člověk, ale příroda. Také mě zajímalo, jak to příroda, respektive rostliny a živočichové přijmou, jestli to území využijí, nebo ne, jestli tam vznikne rovnováha, nebo ne. Od toho se odvíjí management těch lokalit, který není jen o tom, že vykopeme díry, abychom mohli pozorovat ptáky, ale staráme se o to, aby to vyhovovalo především přírodě. A to je ohromné dobrodružství.  

Součástí toho dobrodružství je Semix, bez kterého by se nic z toho nedělo, je to tak? 

Ano, je to tak. V podstatě veškerá naše činnost směřuje k tomu, abychom mohli pomáhat přírodě. A není to vůbec jednoduché. Abychom byli konkurenceschopní nejen v České republice, ale také v Evropě, musíme neustále inovovat a investovat.

Teď chystáme několik investic v řádech desítek milionů, aby firma mohla pořád tak skvěle šlapat. Bez úspěšné firmy bychom ale filantropii dělat nemohli. Když nám to finanční situace dovolila, tak jsme koupili pozemek u obce Raduň, kde jsme vykopali tůň. Protože jsem zvyklý nejen něco vykopat, ale pak sledovat, jaký to má efekt, a vyhodnocovat dopad, tak jsme na vlastní oči viděli, že to funguje a výsledky byly skvělé.

Tak jsme šli dál, následoval Strejčkův lom u obce Krčmáň a tak to pokračovalo, až jsme došli k našemu největšímu projektu Kozmických ptačích luk, jehož realizace trvala deset let a svým způsobem pokračuje stále. Tady bych chtěl znovu poděkovat mým dvěma partnerům Pavlu Kratochvílovi a Michalu Čižmárovi, kteří do toho se mnou šli, protože to nebyla samozřejmost a k tématu se museli také postupně dostat. Jsem za ně opravdu vděčný, protože se aktivně sami zapojují.  

Neuvažovali jste přece jen nad tím, že byste podporovali i jiná témata a oblasti, třeba kulturu, sport, vzdělávání? 

Proti podpoře kultury nebo sportu v podobě spolků, které se věnují dětem, nic nemám. Osobně se mi nelíbí podpora profesionálního sportu. Ale když se podíváme na ochranu přírody, tak je to okrajové téma, které nepodporuje skoro nikdo. Výjimku tvoří zahraniční firmy, třeba Heidelberg Materials, která má u nás několik projektů.

Vadí mi také určité nepochopení. Zaprvé, když to, co děláme, někdo nazve koníčkem. Ne, opravdu to není koníček, ale společenská potřeba. A zadruhé, že to děláme hlavně pro ty zvířata. Tak to rozhodně není. Děláme to pro lidi. Ukazujeme veřejnosti, jak příroda funguje, během léta pořádáme různé akce, biotopy navštěvují školy… A především vytváříme zdravé prostředí, které je určené lidem a jehož součástí jsou živočichové a rostliny.

Uvádí se, že čtyřicet osm procent léků má původ v přírodě. Takže pokud se nějaký genofond ztratí, vymře, už nikdy nezjistíme, jaký měl potenciál a zda mohl být součástí léčby rakoviny nebo jiných nemocí. Nebo tím ztratíme gen, který nám umožní žít déle. Občas slyším, že my si tam u nás hrajeme, že místo toho mohla růst na pár metrech pšenice, ale my tím dáváme možnost konkrétním živočichům přežít, rozmnožit se a dále rozšířit.  

Proč podle vás není environmentální filantropie v Česku více? 

Podle mě je to otázka hodnot. Mám pocit, že se pořád honíme za zvyšováním životní úrovně, což je obecně v pořádku. Ale zároveň to neustále vyvolává dojem, že jsme někde zaostali, a proto musíme tak spěchat. Neumíme zpomalit, rozhlédnout se kolem sebe a uvědomit si, že se máme dobře. A že bychom měli myslet i na jiné hodnoty, než jsou peníze. Jít třeba pozorovat ptáky nebo na procházku do lesa, vracet se více ke kořenům, tedy k přírodě. Pokud tohle jako společnost aspoň částečně nepřijmeme, tak to bude mít vliv i na filantropii. 

A není to třeba i generační záležitost? Osobně mám pocit, že mladí lidé jsou v tomto ohledu citlivější, vnímají, v jakém stavu je příroda a jaký dopad na ni má aktivita člověka. 

Má zkušenost je taková, že věk úplně nerozhoduje. Spíš mám pocit, že se v tomhle víc angažují starší generace. Ti, kteří už něčeho dosáhli, mají životní úroveň, se kterou jsou spokojení, a teď dospěli do bodu, že můžou udělat i něco nejen pro sebe. Ale obecně je lidí málo, kteří mají o toto téma zájem. Před časem jsme například vytvořili Klub přátel Kozmických luk, ale bohužel to nenaplnilo naše očekávání.

Z poslední doby můžu dát příklad, kdy nám po povodních přišlo pomoct asi třicet dobrovolníků, kterým moc děkuji, protože jejich bezprostřední pomoc byla důležitá, ale ocenili bychom také dlouhodobou pomoc a zapojení.

Zmínil jste zářijové povodně. Jaký dopad měly? 

Bohužel mnohem větší, než jsme mysleli. Povodně jsme v lokalitě Kozmických ptačích luk už zažili, jenže tentokrát velká voda zničila až 90 % toho, co jsme roky budovali. Něco se nám podařilo zachránit, ale i tak škodu odhadujeme na milion korun a čeká nás hodně práce dát to do pořádku. 

Jak filantropické aktivity firmy vnímají vaši zaměstnanci? Stala se filantropie za ty roky součástí vaší firemní kultury?

Když jsme o filantropii a o tom, co děláme, začali se zaměstnanci mluvit, tak jsem byl moc příjemně překvapen. Očekával jsem negativní reakce ve smyslu, kdyby nám raději ty peníze dali... Ale nic takového se nestalo. Spíš bych řekl, že to vnímají veskrze pozitivně.

Stejně jako jiné podniky míváme i my volnější období, což bývá zpravidla po Vánocích. Ten čas využíváme pro naše vlastní ekoaktivity a nikdy nikdo neprotestuje.

A vidí to i veřejnost. Už se mi třeba stalo, že jsem přišel k lékaři a ptali se mě, jestli jsem ten, co má ty Kozmické louky. Jediné negativní reakce jsem se dočkal od místních zemědělců, kteří nám vyčítali, že jim ptáci znečišťují a ničí majetek a že by z pozemků byl větší užitek, kdyby se na něm zaselo obilí.

A jak vaše aktivity a to, co děláte, vnímají obchodní partneři? Rozhodují se na jejich základě o spolupráci?

Nemyslím si, že by naše dobročinnost a filantropie byla rozhodujícím faktorem, který by rozhodl o nějaké spolupráci, partnerství nebo obchodu. Rozhodně se ale to, co děláme, propisuje do kvality našich výrobků a dáváme to našim zákazníkům vědět. Kdo si naše výrobky kupuje, má jistotu, že to, co si z přírody bereme, do ní zase vracíme.

Co říká na filantropii a dobročinnost vaše rodina?

Vnímá to pozitivně. Mám dvě dcery, dva zetě, jeden z nich dokonce pracuje v Semixu. Občas chodí přímo pomáhat, stejně tak na ta místa chodíme společně s vnuky. Do aktivit je nenutíme, spíš jim dáváme prostor, aby si k přírodě našli cestu sami.

Dokázal byste popsat, co je pro vás ve filantropii největší výzvou?

Aby firma fungovala. Protože bez firmy nejsou prostředky, které můžeme věnovat na ochranu přírody. Dotační tituly to nezachrání, protože jsou to omezené prostředky a v našem případě tvoří jen zlomek celé částky. Takže největší výzvou je, aby se dařilo firmě, měli jsme dobře nastavenou kulturu, aby lidi ta práce bavila, chodili do ní rádi.

Co byste poradil někomu, kdo se chce začít věnovat filantropii a požádal by vás o radu do začátku?

Těch možností, jak začít, je hodně. Člověk dnes nemusí hned začínat s novým projektem, ale může se připojit k něčemu, co už běží a funguje. Takovou iniciativu může podpořit finančně nebo najít jiný způsob zapojení a třeba předat své zkušenosti nebo vzít do ruky lopatu nebo kladivo a pomoct přímo na místě. A pokud by se chtěl věnovat environmentální filantropii a ochraně přírody, určitě bych doporučil nákup pozemků a jejich transformaci na biotopy. Nejdůležitější ale je najít v tom všem, co děláme, smysl a motivaci. Bez toho dělat filantropii nejde.

A otázka na závěr: máte nějaký filantropický sen nebo přání?

Zdvojnásobit rozlohu Kozmických ptačích luk. A abych si ten sen mohl splnit, tak bych chtěl mít dostatek prostředků, abych došel za zemědělcem a řekl, já vám dám pětinásobek normální ceny a vy mi to prodáte. Anebo aby se objevil někdo jako bratři Kubní z Zürichu, kteří nám v roce 2021 darovali pozemek o výměře 5 447 m2, o které jsme mohli ptačí louky rozšířit.

Rozhovor vyšel v publikaci Umění darovat: Pomáhejte promyšleně v regionech, kterou pravidelně vydává Nadace Via.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Táhnout za jeden provaz. Jak funguje organizovaná kolektivní filantropie?

• Miliardářkou z donucení. Rakouská dědička nechala o svém bohatství rozhodnout lid

• Udržte emoce na uzdě aneb Jak chránit rodinné bohatství. Co to je a jak funguje Family Office?