Netflix a spol. versus kina. Proč se na festivalech bučí na filmy?

Během festivalových projekcí na velkých filmových přehlídkách se často bučí. Privilegovaní diváci, kteří právě vidí očekávaný snímek jako první na světě, dávají ostentativně najevo svůj názor, ať už kladný, nebo záporný.

Když se při světové premiéře jihokorejského snímku Okja na nejprestižnějším filmovém festivalu v Cannes před šesti lety bučelo, mělo to dva důvody. A ani jeden neměl nic společného s kvalitou samotného díla režiséra Bong Joon-hoa.

První pozdvižení v sále se týkalo technického defektu, kvůli němuž muselo být promítání na asi deset minut pozastaveno. Druhé bučení se však ozvalo, jakmile se na plátně objevilo logo společnosti Netflix. Zdánlivě banální záležitost, ale ve skutečnosti toto bučení symbolizovalo střet dvou nesmiřitelných sfér.

Villeneuve okomentoval rozhodnutí uvést Dunu současně v kinech i na streamovacích platformách: „Úplně se vytratila láska k filmu i k publiku.“

Cannes proti Netflixu

Francouzská přehlídka, která se odehrává každý rok v květnu, reprezentuje svět, jehož středobodem je prožívání filmů uprostřed přeplněných kinosálů. Termíny jako cinefilie i řeči mnoha teoretiků, kritiků či režisérů o filmovém umění či přímo o specifické magii filmového světla se dlouho pojily takřka výhradně s kinoprojekcemi, proti nimž stojí televize či streamovací platformy jako nepřítel číslo jedna a symbol nejen nižší kvality zážitku, ale taky nízké zábavy.

Do canneské hlavní soutěže byly v roce 2017 vybrány dva snímky od Netflixu, navzdory tomu, že společnost odmítla dodržet standardní pravidlo, že soutěžní filmy budou ve Francii nejprve uvedené v kinech a až po 36 měsících se objeví na streamovacích platformách.

Právě tento na první pohled marginální střet jako kdyby předznamenal, co přijde v následujících letech, kdy Netflix a jeho konkurence rozpoutají „streamovací války“ o předplatitele a kdy se – i vinou pandemie – začne dramaticky měnit celý audiovizuální terén.

Shutterstock

Kina umírají a z hudebníků jsou otroci. Temná stránka streamovacích služeb

Jestli nějaké odvětví ekonomiky změnil předplatitelský model od základu, je to jednoznačně zábavní průmysl. Zatímco sdílená auta a jiné další nápady paběrkují, hudbu a filmy dneska už dávno nevlastníme, ale sledujeme a posloucháme je online. Je tohle konec filmových svatostánků? A jak to dopadá na hudební branži? V seriálu Život na předplatné to rozebírá Michael Durčák.

Nenávistných odsudků vůči televizi a jiným typům obrazovek přicházelo v dějinách od samotných tvůrců nespočet. Třeba David Lynch si při uvedení Duny v půli 80. let stěžoval, že si neumí představit, že by si šlo jeho nejnákladnější film vychutnat jinak než v kině. Podobně o takřka 40 let později reagoval režisér Denis Villeneuve při uvedení své verze Duny. Předloni komentoval rozhodnutí uvést jeho opulentní sci-fi současně v kinech i na streamovacích platformách vzrušenými slovy: „Úplně se vytratila láska k filmu i k publiku.“

Přitom však mnoho respektovaných filmařů záhy vycítilo, že Netflix, Disney+ nebo Amazon Prime Video jim mohou dát prostor, který je u klasických filmových studií stále obtížnější najít. A tak oscarový tvůrce Alfonso Cuarón natočil svůj dosud nejosobnější, černobílý snímek Roma, inspirovaný vlastním dospíváním v Mexiku, pro Netflix a v roce 2018 s ním vyhrál hlavní cenu Zlatého lva na nejstarším filmovém festivalu v Benátkách.

Streamovací gigant dal jasně najevo, že hodlá soutěžit o ty nejvyšší příčky a že do budoucna bude mnohem běžnější, že podobné, tedy pomalé, artové, na pečlivě komponovaných záběrech postavené filmy bude stále obvyklejší sledovat po festivalovém uvedení pouze na obrazovkách televizorů, počítačů či telefonů.

Filmaři dostávají větší volnost u Netflixu, ale musí se smířit s tím, že jejich film diváci uvidí většinou jen na obrazovkách, kde navíc snadněji zapadne.

Kde dnes bydlí filmy?

Už před pandemií se s příchodem digitalizace a online videoték vedly debaty o budoucnosti kin a filmu. A zatímco během posledních let provázených lockdowny čísla předplatitelů Netflixu i jeho konkurence stoupala (v roce 2019 měla tato streamovací jednička na trhu okolo 150 milionů předplatitelů, nyní se číslo pohybuje okolo 238 milionů), zvyk chodit do kina se vytrácel.

Podle studie společnosti Statista ještě v listopadu roku 2018 preferovalo 28 procent lidí možnost vidět poprvé snímek v kinech, zatímco 15 procent respondentů se přiklánělo ke streamu. V červnu 2020 bylo pro kino už jen 14 procent diváků, zatímco 36 procent dávalo přednost pohodlí gauče a obrazovky.

Během uplynulých tří let padlo mnoho zavedených pravidel, hollywoodská studia zkoušela uvádět i ty největší trháky souběžně v kinech i online, případně pouze na platformách. A lidé si navykli na jiný způsob sledování audiovizuální zábavy.

Po rozvolnění „covidových“ nařízení první blockbustery jako Spider-Man: Bez domova či pokračování Avatara a Top Gunu ukázaly, že Hollywood stále dokáže generovat divácké rekordy a miliardové tržby. Počet filmů nasazených do širokého počtu amerických kin je letos o 40 procent vyšší než vloni a vrací se na úroveň roku 2019.

Přesto se celé filmařské prostředí mění, menší artové či středněrozpočtové filmy hledají cestu zpět na plátna obtížněji než trháky. Rozdíly mezi kinem a televizí se stírají a nejistotu posiluje i to, jakým způsobem financují svůj byznys online videotéky, které redukují audiovizuální tvorbu na „obsah“ a krmí diváky neustálým proudem nového materiálu.

Zatímco snímek Spider-Man: Bez domova se na konci předloňského roku prodíral tisícovkami kin k zisku jedněch z největších tržeb historie (víc než 1,9 miliardy dolarů, tedy 41,4 miliardy korun), souběžně s ním dva snímky oscarových filmařů Guillerma del Tora a Stevena Spielberga Nightmare Alley a West Side Story – kromě jiného odkázané na horší promítací časy – utržily v amerických kinech jen okolo deseti milionů dolarů (217 milionů korun).

Mnoho respektovaných tvůrců s vyhraněnou vizí, kteří cílí spíš na festivaly a významná ocenění než na kasovní rekordy, tak našlo domov právě na online platformách. Třeba Martin Scorsese je známý svými ostrými výroky na adresu online videoték. Nicméně sám se kvůli svému vysněnému projektu Irčan upsal Netflixu a dobovou novinku o vraždách domorodého obyvatelstva Killers of the Flower Moon, kterou letos v květnu uvedl v Cannes, natočil pro Apple TV.

Očekávaný, takřka čtyřhodinový film s Robertem de Nirem či Leonardem DiCapriem sklidil devítiminutový aplaus. Na rozdíl od Irčana však neskončí po festivalových uvedeních rovnou na internetu, ale dočká se u nás letos v říjnu i běžné kinodistribuce.

Vzniká tak lehce paradoxní stav. Filmaři dostávají větší – mnohdy až moc velkou – volnost u Netflixu či Apple TV, ale musí se smířit s tím, že jejich film diváci uvidí většinou jen na obrazovkách, kde navíc snadněji zapadne mezi stovky či tisícovky dalších titulů.

Malé filmy dnes v kinech uspějí, pokud jsou prezentované jako událost spojená s přítomností tvůrců či jiným bonusovým obsahem, ale v běžné distribuci je nyní mnohem obtížnější odtrhnout publikum od pohodlí obývacího pokoje. Artové a menší filmy spoléhají na „šeptandu“. Aktuální zkušenosti distributorů z Francie říkají, že takový snímek často přitáhne diváky až třeba v osmém týdnu distribuce. Ale prostor na udržení filmů v kinech po tak dlouhou dobu se zmenšuje.

(…)

Chcete vědět víc? Třeba v čem mají kina stále navrch nad streamovacími službami? Nebo v čem tkví odvrácená stránka „streamovacích válek“? To, a ještě víc se dozvíte ve zbytku článku, který najdete ve stále aktuálním vydání tištěného Finmagu. A jako bonus přidáme i velký grafický přehled filmových statistik ze světa i z domácím trhu.

Kam dál? Tištěný Finmag na webu:

• Musíte se otáčet, jinak jdete z kola ven. Jak se podniká v Monaku
• Miliardový byznys předal jiným. Nechtěl jsem, aby mě kleplo, říká šéf Malfini
• Film, byznys, léto a medvědi. A ještě mnohem víc v novém Finmagu
• Vinař Fabig otevřeně o kolapsu i byznysu. Tělo mě vypnulo, popisuje
• Jak dostat Čecha do NBA? Vím, že všechno nejde hned, říká trpělivý agent