Chlapi ze železa. Rodinnou živnost přetavili oceláři na milionový byznys

„Kdyby mi dnes někdo řekl, že bych měl začít podnikat, a měl bych ty zkušenosti, které mám, tak bych do toho nešel,“ říká hned v úvodu bodrý pětapadesátník s roky dřiny vepsanými do tváře. Kádrový posudek ale zněl jasně: Je problém, aby pracoval s někým na nižší úrovni, než je on sám. „Nepřizpůsobivý? Ostatní jsou nepřizpůsobiví mně,“ prohodí s kamennou tváří Pavel Šimoník.

A vy okamžitě víte, že s tímhle chlapem se nudit rozhodně nebudete. Černý humor ovládá stejně jako svoje řemeslo, kterému zasvětil posledních pětatřicet let. Vyrobí vám konzoli na střechu nebo několikatunovou ocelovou konstrukci. Vše na míru.

Začínal od nuly. Živnost přetavil do rodinné firmy Šimoník ocelové konstrukce, která měsíčně zpracuje až desítky tun železa. V šesti lidech točí dvanáctimilionový obrat a musí odmítat zakázky z celého Česka. Přesto, že třicet let funguje bez jediné reklamy.

Jak a kde pracují „chlapi ze železa“? Podívejte se do galerie

Šimoník ocelové konstrukce

Šimoník ocelové konstrukce

Další obrázky v galerii (23)

Tolik z čísel, které prý ale v případě rodinné firmy nejsou až tak podstatná. Důležitá je generační obměna, a ta se u Šimoníků povedla. Václav si v ničem nezadá se svým otcem, z obou se už před lety stali dobří parťáci. Když je vidíte, věříte jim to.

Nápadů mají na dva životy – a to by už nesměli vymýšlet žádné další. Za covidu si vlastníma rukama postavili halu v bývalém JZD. Co nevidět tam zprovozní truhlářskou dílnu a poblíž rybníka, kde chovají kapry, líny a jesetery, se chystají stavět ubytování pro náročné – těsně vedle starobylé sušírny ovoce, kterou na okraji Vlachovic pronajímají.

Při pohledu na ně vás napadá jediné: obrovská houževnatost. Jednou Pavel Václavovi žezlo kompletně předá – s dobrým pocitem, osvobozujícím.

Sedíme u stolu, který přežije několik generací, a třicet let života Šimoníkovy rodiny se pokoušíme vměstnat do jedné hodiny. Jsou na mě čtyři. Je totiž fér říct, že za úspěchem ocelového byznysu stojí i ženy: manželka Pavlína a dcera Petra, které chlapskému příběhu propůjčí osobní ráz.

Divoký start a kšeft století

Ale nejdřív klasická rešerše. Bylo krátce po převratu, když za Pavlem Šimoníkem chodil co čtrnáct dní kamarád, ať s ním začne podnikat v zámečnictví. Ten, ač měl v té době dobré zaměstnání, nakonec kývl. „Rok jsme platili nájem a pak mě podrazil.“

Se dvěma zaměstnanci na krku začal v regionu škemrat o práci. „Neměl jsem co dělat, s čím to dělat ani kde to dělat. Nebyly žádné webové stránky, žádné mobily, tak jsem objížděl v Otrokovicích firmy, které byly v devadesátkách ‚v přechodu‘,“ popisuje podnikatel. „A kdosi že jo, my se k vám přijdem podívat.“

Představte si bývalou sprchu s kachlíkovou podlahou, ve které seděl čtyřicet centimetrů nad zemí starý komunistický stůl s uraženýma nohama. Přesně tak vypadala v té době v pronájmu Šimoníkova kancelář. „Za týden přijely dvě černé audiny. Vylezli frajeři v sakách, v rukách velké výkresy, rozhlédli se po dílně a říkali: ‚A kde to chcete dělat?‘“ baví se majitel.

Pavel Šimoník

Šimoník ocelové konstrukce

• ročník 1968, žije ve Vlachovicích
• vyučený zámečník, majitel a zakladatel Ocelkon

„Ty ses na to cítil, ale tehdy ti to nedali,“ vloží se do rozhovoru Václav. „Spoustu věcí jsem dělal na koleně,“ reaguje otec.

Moc možností neměl. Bylo mu pětadvacet a dceři byl měsíc. Už v té době měl naštěstí řadu kontaktů. Praxi u Průmyslových staveb Zlín, dva roky práce v Německu. Lano mu nakonec hodil bývalý šéf ze Zlína, který rozjel vlastní byznys a potřeboval zámečníka.

Po divokém startu přišla první velká zakázka – ocelová střecha pro Vsetínskou lesní za šest set tisíc korun. „V šesti metrech jsme ji s bratrem montovali z žebříků, které téměř nedosáhly na střechu. Druhý den mi tam ukradli brusku,“ zmiňuje Pavel.

Do hovoru se vkládá manželka Pavlína. Zmiňuje, že jedno období žila rodina jenom z mateřské. Krátce na to už si ale majitel prosadil za třicet tisíc „fajnovou“ kancelář. Když vydělal, obratem nakupoval stroje.

Václav Šimoník

Šimoník ocelové konstrukce

• ročník 1994, žije v Loučce
• mechatronik-seřizování a programování CNC strojů, výrobní ředitel Ocelkon

A přišly další zakázky. Dvacetitunové krovy do bytových domů ve Slavičíně a taky kšeft století. Valašskokloboucká jehlárna, kde vzniklo partnerství na pětadvacet let. Do té doby, než se ve stavební firmě generačně změnil management. „Dnes to jde na stavbách do háje. Chybějí lidé, kteří tomu rozumějí, dohody nefungují,“ kroutí hlavou Václav.

Co ale funguje, je nastavení uvnitř firmy. Pavel s Václavem navrhují, vyrábějí a montují, dcera Petra řeší obchod, manželka Pavlína ve firmě zastává hned několik pozic: účetní, uklízečka, natěračka, co je zrovna potřeba. A tak jim to vyhovuje. Ve firmě mají ještě dva zámečníky a uvítali by další. Zručného člověka, který by neměl větší nároky než profík s dvacetiletou praxí, zatím nenašli.

„Já jsem poslední zámečník, který se vyučil v Otrokovicích, než to generačně spadlo. Lidé nejsou a nebudou. Budeme je asi muset přeplatit,“ přemýšlí majitel.

Mozoly a roky na mrazu

V malé špinavé dílně si se synem vystál jako málokdo. V minus deseti stupních zpracovávali stokilové kusy na dvoře a další nabídky odmítali, protože na ně neměli prostory.

„Věděli jsme, že potřebujeme novou halu, ale neměli jsme finance, abychom to ustáli. Řešili jsme úvěry a dva roky vyřizovali stavební povolení,“ zmiňují. Rozmrzelost nad úřady je podle nich v Česku evergreen. „Člověk má nápad, a než se k němu dostane, trvá to dva roky, byť by to byla blbá garáž.“

Obří zakázka pro obchodní dům Máj byla zlom. Digitální truhláři z Rousínova míří za hranice

Do karet jim nakonec zahrál covid. Když přišel papír „Stavba povolena“, nečekal Václav ani den. Druhého října začal v bývalém areálu JZD kopat základy a stáli nad ním lidově řečeno všichni svatí. Do konce ledna 2020 totiž nekáplo. Pavel s Václavem chodili po stavbě v kraťasech a na Tři krále měli konstrukci komplet přikrytou.

„Sedm dní v týdnu, čtrnáct hodin denně – tak jsme fungovali tři měsíce ve čtyřech lidech. Nikdo nechápal, že může něco tak rychle vyrůst.“

Z původních šesti milionů odhadovaného rozpočtu bylo dvanáct a pak už prý přestali počítat. Hala ještě nebyla zkolaudovaná a už v ní vyrobili čtyřicet tun konstrukce. S manipulací pomohly dva mostové jeřáby.

„Předtím přijel kamion železa, museli jsme ho složit venku a dva chlapi ho celý den ručně tahali do skladu. Napadl sníh, ten se musel uhrnout, pak znovu zasněžilo, železo bylo rezavé, a než se zpracovalo, muselo se očistit. Byla to strašná doba,“ srovnává Václav. „A dnes? Přijede materiál, může to být dvacet tun, jeden chlap ho složí za půl hodiny a u toho si dá ještě kafíčko.“

„Vůbec o tom nemluv, ještě dneska se mi dělá špatně. To si nikdo nedokáže představit, bylo to šílené,“ pronese otec.

Shodují se na tom, že halu stihli postavit za pět minut dvanáct. Ceny stavebního materiálu vzrostly pětinásobně, a když přišla inflace, byli rádi, že žádné peníze nemají. Momentálně je rodina zase bez dluhů a je v klidu.

Makáte soboty, neděle do jedné do rána

Většinou výrobních hal ani neprojdete, tady mají čisto. „Zákazníky často přesvědčí i naše prostory,“ ukazuje dcera Petra. Teď tady pracují na další zajímavé zakázce: technologické rampě, která bude součástí půlmiliardové výrobní linky v Bojkovicích. Před sebou mají i menší projekty, například zábradlí pro cyklostezky v okolí.

V praxi to vypadá asi takto: nejdřív se musí materiál nadělit – nařezat, na to mají Šimoníkovi dvě pily, a když je placatý, tak pomocí tabulových nebo profilových nůžek nastříhat. Složitější tvary se pálí na laserech, na to si najímají externí firmy. Stroj za patnáct milionů by totiž plně nevytížili.

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie… Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

Když jsou materiály nadělené, obrábějí se ohýbáním nebo se svařují. Tady pomůžou další dva stroje – na menší a větší ohyby. Pak se jednotlivé díly svaří, projdou povrchovými úpravami a jdou na montáž.

Peklo nastává, když si takový klient přeje dodat konstrukci o měsíc dřív. „Seženete další chlapy a místo ježdění na kole makáte soboty neděle do jedné do rána. I takové je podnikání.“

Neví, co je propad

Zajímá mě, která zakázka jim dala zabrat nejvíc. „Hodně nám dala zabrat Surf Arena v Praze, kde jsme dělali opláštění haly, střechu, velký balkon a další malé výrobky. Bylo tehdy mizerné počasí, na místě neupravený terén, křivé zdi,“ vybavuje si majitel.

Všechno zlé ale přebijí projekty typu Zbrojovka hala 100, kde si například řemeslníci vymysleli vlastní postupy, jak zvedat panely na střechu mobilním jeřábem. „Když někomu řeknu, že jsme do výšky třinácti metrů namontovali za den pětasedmdesát panelů, neuvěří. Za normálních okolností se jich dá udělat dvacet,“ říká s pýchou v hlase Šimoník.

„Us*r mu jí“. Kameničina je nejdřív krev, až potom peníze, říká mistr z jihu Čech

Má být proč hrdý. Od roku 1994 nezažil propad. Když v roce 2007 končily firmy v recesi, ta jeho měla nejvíc práce za celou dekádu. Dnes si vystačí se třemi čtyřmilionovými zakázkami na rok, jindy zvládne dvacet menších. „A do toho řešíme spoustu dalších nápadů, jako když si ženy vymyslely, že předěláme dům. Potom je moje přítomnost v práci rok mizivá,“ konstatuje s lehkou ironií v hlase majitel.

Naštvat ho prý může maximálně lidská hloupost. Jediné, co si přeje, je dožít ve zdraví. „Bavíme se o práci a o firmě, ale mohli bychom se bavit taky o tom, že když se mi v roce 2000 začínala rozbíhat kariéra, onemocněli moje rodiče a dvanáct let jsme je měli doma na posteli,“ dodává. „Když chtěl po mně fotograf úsměv, říkal jsem: ‚Já už se třicet roků nesměju.‘“

Ale smutek stranou. Pavel s Václavem nerozlišují, jestli jsou v dílně nebo doma. Práce je naplňuje a baví. A další nová příležitost na ně právě čeká: půl roku vybavená truhlárna, kde se chystají vyrábět industriální nábytek a solitérní stoly z jednoho kusu dřeva, jako je dub nebo jasan. Stroje na to mají, stačí jen začít.

Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme!

Finmag.cz

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Když řemeslo umíte, musíte předávat. Mladí ale nejsou zvyklí na fyzickou činnost, říká parketář

• Třem prasátkům nevěřte. Budoucnost stavebnictví je ve dřevě, tvrdí stavař

• Není to jen kus železa, říká výrobce seker. „Tu svou“ od něj má žena, děti i Petr Pavel

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Zdeňka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag