Rukavice za pět tisíc? Zákazníků máme dost, říká zachránce zapomenuté české značky

Představte si automobilový svět na začátku 20. století. Svět plný vůně benzinu a oleje, umazaných strojů i dělníků, dřevěných volantů. Takový, ve kterém jste se bez řidičských rukavic, chránících před proklouznutím věnce v rukou či zadřením třísky, zkrátka neobešli.

Právě do tohoto světa se tehdy rozhodl vstoupit Emil Engelmüller, syn jednoho ze zhruba dvacítky tehdejších pražských rukavičkářů. Jakožto motoristický nadšenec tím posunul podnikání svého otce Ferdinanda do zrovna nově vznikajícího segmentu trhu: automobilismu.

Nezůstal při tom jen u rukavic. Emil Engelmüller rozšířil sortiment i na kožené kabáty, řidičské kšiltovky či tehdy revoluční kožené helmy. Díky nim si vysloužil i zmínku v tisku a zahájil novou éru firmy, která je dodnes neodmyslitelně spjata se světem čtyř kol.

Autor neznámý, volné dílo

Dobová fotografie prodejny rukavičkáře Ferdinanda Engelmüllera na Václavském náměstí v centru Prahy

Ten pravý rozkvět firma zažila v meziválečném období, její rukavice tehdy nosila herečka Lída Baarová nebo automobilová závodnice Eliška Junková. V zahraničí je pak v závodech pravidelně navlékali legendy jako Tazio Nuvolari, Louis Chiron či Bernd Rosemeyer.

Ferdinand Engelmüller přitom původně plánoval svou firmu předat prvorozenému synovi stejného jména. Ten se však vydal na uměleckou dráhu, do historie se zapsal jako malíř. Zda by i pod jeho vedením dosáhly rukavice Engelmüller světového renomé, si lze dnes jen domýšlet.

Už období nacistické okupace ale firma nepřežila. V roce 1939 byla zabrána německou armádou a po osvobození v roce 1948 komunisty znárodněna. Následně se stala součástí státního podniku Rukavičkářské závody Dobříš.

Tomáš Kopečný (48)

Se souhlasem Tomáše Kopečného

• Řadu let působil v reklamních agenturách, v roce 2008 založil agenturu Scholz & Friends, kterou v roce 2022 prodal. Nyní vlastní reklamní agenturu Kaspen.
• V roce 2015 založil firmu Engelmüller, která vyrábí a prodává rukavice.
• Jeho největším koníčkem je motorismus, má zálibu ve veteránech.
• S partnerkou vychovává dvě děti a německou dogu.

Mohl to být její definitivní konec. Ale nebyl. V roce 2015 si jí všiml jiný motoristický nadšenec a rozhodl se ji vzkřísit. „Baví mě stavět značky. A mou touhou bylo zbořit mýtus, že nejste schopen primárně online vytvořit luxusní brand,“ říká Kopečný, který je zapáleným veteránistou. Dokazuje to mimo jiné i Jawa 350 pérák „zaparkovaná“ v zasedačce, kde rozhovor vzniká.

Znovuzrození legendy

Jeho koníček stojí i u zrodu celého nápadu. „Dělal jsem si rešerše pro klienta, zabrousil jsem do časopisů, které mám po dědovi. A tam jsem narazil na inzeráty značky Engelmüller. Děda mi pak vyprávěl, jak se jako děti chodili dívat na Václavák, kde firma sídlila. Vystavovali tam automobily, což bylo na tu dobu unikátní,“ zasní se Kopečný. „No a jelikož děláme veterány a potřebovali jsme nějaké kvalitní rukavice, trochu z hecu jsme se rozhodli značku oživit. Tak vznikla první série.“

Firmu založil v roce 2015 poté, co si ozkoušel, že je schopný kvalitní rukavice vyrobit. Zkušenosti z reklamního světa mu zas pomohly, aby značku Engelmüller vůbec vzkřísil; zjistili, že jí už propadla licence. „Jednoduché to nebylo, ale povedlo se,“ vzpomíná Kopečný na novodobé začátky s tím, že už první série se „docela chytla“. „Proto jsme se rozhodli pokračovat.“

Potřebné know-how a řemeslný um našli právě v Dobříši, kde se rukavičkářství až do 90. let minulého století vyučovalo jako samostatný obor. Dodnes zde také působí několik menších firem, které Engelmülleru zdárně konkurují. „Postupně jsme si tu našli dodavatele a začali to celé dávat dohromady,“ vzpomíná Kopečný.

Začátky to ale prý nebyly snadné, o výrobě rukavic do té doby nic nevěděl. „Byli jsme hrozně naivní. Člověk si říká, co na tom může být složitého, ale pak se do toho potopí a zjistí, že potřebuje speciální kůži, že dámský a pánský střih je jiný, že kvalitní rukavice nejsou jen eska, emka, ale že velikosti rostou po půlpalcích…,“ vzpomíná. „Na začátku nevíte nic, ani to, jak se rukavice vyrábí.“

Jak se vyrábějí rukavice Englemüller? Nahlédněte do galerie

Engelmüller

Engelmüller

Další obrázky v galerii (9)

Jelikož cílem bylo od počátku vybudovat luxusní značku, potýkali se zprvu i s kvalitou dostupných materiálů. Začali proto zjišťovat, co pro dosažení skutečně prémiového výrobku potřebují – od výběru vhodné kůže, přes materiály podšívek, nalezení kvalitních zipů, kování… Zlom nastal o dva roky později, když Kopečný narazil v Paříži na designérku Janu Rollovou, která pracovala pro luxusní značky jako Bentley či Ermenegildo Zegna.

„Jana se v té době vracela do Čech a pro nás to byla obrovská pomoc, protože je přímo z oboru,“ říká Kopečný. I díky této náhodě má dnes firma roční obraty v řádu nižších milionů korun. „Měli jsme taky výhodu, že jsme byli mezi prvními. Až pak se s ostatními výrobci řidičských rukavic roztrhl pytel, a to i v zahraničí.“

Českých zákazníků přibývá

Dnes už prý mají ve všem jasno: kůži využívají z peruánského pekari, z amerického jelena, nebo další usně od dodavatele v Itálii. Kůže na výrobu rukavic musí být hodně pružná a poddajná, speciálně upravená a v kvalitě, kterou prý v Česku nesehnali. „Není jednoduché ji vyrobit. Zkoušeli jsme i výrobu z vepřovice, která byla dřív módní, ale nedopadlo to dobře; ta kůže je moc tvrdá a máme tu krabici rukavic, u kterých konce prostě nesepnete.“

Dodavatele mají primárně z Francie a Itálie. „Vše je vyráběné v Evropě. Například zipy jsou italské,“ líčí Kopečný s tím, že vyrobit vyloženě český luxusní produkt nejde. „Když máte rukavice za tři sta eur, chcete tam mít jen to nejlepší. A třeba zipy si zkrátka sami nevyvinete.“ Speciální série řidičských rukavic z pekari museli z kvalitativních důvodů dokonce šít až v Maďarsku. Za to vše u nich zákazník zaplatí 3,5 až pět tisíc korun v závislosti na aktuálním kurzu.

Je tu ale vůbec dost zákazníků, kteří si koupí rukavice za pět tisíc? „Je. A je tu i hodně těch, kteří si koupí rukavic za pět tisíc víc. Jsme sice vnímaní především jako výrobce řidičských rukavic, ale ty dnes dělají polovinu našeho odbytu. Zbytek připadá na standardní rukavice,“ hájí zacílení značky Kopečný. Roste navíc podle něj podíl českých klientů. „Dřív to bylo osmdesát ke dvaceti ve prospěch zahraniční poptávky, dnes je to 65 ku 35. Český trh se hodně zvedá.“

Typickým zákazníkem je prý dodnes muž, a to ze 75 procent. Jen se snížil průměrný věk z 45+ na 35+. Ze slavných jmen dnes Engelmüllery nosí například architekt Michal Froněk, bratři Karel a Maxim Havlíčkovi, herečka Martha Issová i její manžel a filmový producent David Ondříček. Zákazníky má firma ale třeba i na Novém Zélandu a ne náhodou se objevily i ve filmu; schválně si tipněte, jaké rukavice asi obléká Christian Bale za volantem legendárního Fordu GT 40 v hollywoodském trháku Le Mans 66.

I proto Kopečného mrzí, že obor rukavičkářství, ve kterém Čechoslováci tak excelovali, dnes postupně zaniká. Poslední učni vyšli z oboru v Dobříši v roce 1992. „To je samozřejmě velký problém. Přitom stačilo, aby to někdo v Dobříši dobře uchopil a dosáhl třeba uznání oboru, jako je dnes ve francouzském Millau – tam na to nahlíží jako na jakési kulturní dědictví,“ posteskne si.

Co tedy rukavičkářská firma bude dělat bez lidí s potřebným umem? „Uvidíme. Osobně strašně doufám, že nás zachrání AI,“ překvapí. „Že ti lidi, co přijdou o práci, budou muset něco dělat, a že díky automatizaci procesů a dalších věcí hodnota řemeslné ruční práce vzroste. Už dnes je vidět, že lidi nemají problém si za to zaplatit, když jsou s výrobkem spokojeni.“

Zčásti mu v tom pomáhá fakt, že většinu výroby řeší dodavatelsky a kmenové zaměstnance má fakticky jen tři. „Jinak bychom ty objemy, které máme, neušili. Na vše ale dohlížíme, máme šéfdesignéra, kvalitáře, výrobní protokoly i modely.“ Ročně prý odbaví zhruba dva tisíce objednávek. „Moje byznysové nastavení je, že dokud můžu, výrobní prostředky nechci. Otevírá se tím celá Pandořina skříňka dalších problémů,“ naráží na přílišnou byrokracii v Česku.

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie... Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud navíc sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

„O tom bychom mohli debatovat hodiny, ale za mě: pokud to někdo nechce dělat, ať to nedělá. Prší? No tak prší…,“ prohodí na dotaz, zda ho něco na českém podnikatelském prostředí trápí. „Bylo by ale fajn, kdyby stát nějak to české řemeslo podporoval. A teď nemluvím jen o penězích, ale především o tom, aby tyhle věci byly víc vidět, abychom se skrze řemeslo stali ve světě opět atraktivní. Stejně jako mají třeba Švýcaři svou čokoládu...“

Krizí k úspěchu

Z běžných podnikatelských příběhů se Engelmüller vymyká i z pohledu takzvaných černých labutí, které v minulých letech potrápily byznys po celém světě. Energetická krize je prý neovlivnila, protože mají „vysoké procento lidské práce“. „A covid? Ten pro nás byl naopak přínosem, lidi objednávali jak šílení,“ poukazuje Kopečný na obecný růst prodejů luxusního zboží v krizích.

Ostatně, nějaká velká automatizace u výroby rukavic podle Kopečného ani není možná. „U každé rukavice musíte udělat na osmdesát úkonů. A i to, čemu se honosně říká strojní šití, prakticky jen znamená, že ta šička má k ruce šicí stroj. U těch nejdražších, skutečně zcela ručně šitých rukavic, je pak nějaká automatizace prakticky zcela vyloučená.“

Podobné je to prý i s inovacemi; krom kapacitních plošek na prstech, které slouží k ovládání mobilního telefonu („lidi to strašně chtějí“), se střihy a další věci léta nemění. Jsou tu sice nové možnosti v oblasti syntetických kůží, ale v samotné výrobě to nehraje roli. Luxusní rukavice si navíc lidé kupují právě kvůli vědomí, že je vytvořila lidská ruka a ne robot v Číně. I proto se dodnes ve výrobě využívají staré předválečné stroje a celý obor je vůči inovacím poměrně imunní.

Při dotazu, zda má Kopečný s Engelmüllerem ambice navrátit oboru „ztracený lesk“, proto reaguje poměrně realisticky: „Na začátku takový cíl moc nemáte, ale uvidíme, kam se to celé vyvine.“ Budoucnost firmy nechává zcela otevřenou. Včetně toho, zda se mu podaří splnit si sen a vrátit na Václavské náměstí onu legendární prodejnu.

„Tu firmu nemám proto, abych ji někomu prodával. Zatím jsem zdravý a chci ji mít dál. Takže nespěchám, ale určitě se té představy nevzdávám,“ říká a dodává konkrétnější cíle: „Líbilo by se mi dělat deset tisíc párů rukavic ročně. A k tomu mít nějaký základní sortiment, už dnes nějaké nové produkty vzorkujeme.“ Kožené helmy to ale prý nebudou, prozrazuje na závěr.

Máte snad tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme!

Finmag.cz

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Řemeslo musíte milovat, jinak to nejde, říká knihvazačka. Každá kniha se prý rozpadne jinak

• Mezi podnikatelskou cenou a sérií failů. Uspěla s bezobalem i brčky, přesto s byznysem sekla

• Chlapi ze železa. Rodinnou živnost přetavili oceláři na milionový byznys

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Zdeňka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag