Nestrkejme hlavu do písku! Proč se Češi bojí podnikání a Američani se staví riziku čelem

Potká se Američan, Brit, Němec a Čech a baví se to tom, co udělají, když jim zkrachuje firma. Američan říká, že založí novou, ještě větší. Brit by prý zúročil zkušenosti jako konzultant. „Já si najdu dobře placenou práci v kroporátu,“ povídá Němec. A Čech? Čech na všechny vyzraje: Mně firma rozhodně nezkrachuje. Já radši ani nezačal podnikat.“

Možná ten vtip ani není příliš vtipný, jenže je do jisté míry výstižný. Nejen ekonomové dlouhodobě zkoumají rozdílné přístupy různých národů a kultur k podnikatelskému riziku a neúspěchu. Zajímavé výzkumy v této oblasti prováděl psycholog Geert Hofstede, který přišel v sedmdesátých letech s modelem kulturních dimenzí. Zvláště důležitá je dimenze „vyhýbání se nejistotě“ (Uncertainty Avoidance), která popisuje míru tolerance společnosti vůči situacím s nejistým výsledkem.

Mezi zeměmi jsou velké rozdíly. V Japonsku, Francii nebo Jižní Koreji se snaží nejistotě vyhýbat, co to jde, což se projevuje menší ochotou riskovat v podnikání. Naopak Čína nebo Singapur se nejistotě tolik nevyhýbají – a podnikatelské riziko se tu vnímá jako příležitost. Na Západě mají větší míru tolerance k riziku a také vyšší míru podnikavosti především Spojené státy a Velká Británie, které patří mezi národy, které jsou tolerantnější k riziku – a podnikavější.

Proč různé národy přistupují k riziku a nejistotě tak odlišně? Může jít o důsledek historie. Dějinný vývoj přispěl k formování kulturních rozdílů, například v podmínkách námořních a kontinentálních mocností.

Kdo se bojí, nesmí na oceán

Velká Británie a Nizozemsko, jakožto přední námořní velmoci 17. a 18. století, si vyvinuly specifickou kulturu přístupu k riziku. Jejich prosperita byla založena na zámořském obchodu. Netřeba zdůrazňovat, že nešlo o podnikání bez rizika.

Dobrá zpráva pro Česko, mladí lidé podnikat chtějí. Průzkum ukázal, čeho se bojí

Nizozemské obchodní společnosti byly průkopníky v oblasti sdílení rizika prostřednictvím akciového kapitálu, což umožňovalo rozložit potenciální ztráty mezi větší počet investorů. Amsterdamská burza, založená roku 1602, se stala prvním moderním trhem s cennými papíry, kde se obchodovalo s akciemi Východoindické společnosti. Diverzifikace snížila individuální riziko a vytvořila prostředí, kde byl podnikatelský neúspěch vnímán spíše jako součást obchodního procesu než jako osobní selhání.

Podobně Britské impérium vybudovalo svou ekonomickou sílu na odvážných obchodních a průmyslových podnicích. Britští obchodníci a investoři rutinně podstupovali značná rizika při financování zámořských expedic, přičemž možnost ztráty celé investice byla běžnou součástí podnikání. Tento historický kontext přispěl k vytvoření podnikatelské kultury, která je dodnes charakteristická větší tolerancí k riziku a neúspěchu.

Tradice trvá dodnes. Tato tolerance k riziku se projevuje nejen v přístupu k začínajícím podnikům a inovacím, ale i v rozvinutějších kapitálových trzích a větším podílu rizikového kapitálu v ekonomice. Například londýnská City a amsterdamské finanční centrum zůstávají globálními centry pro rizikové investice, což odráží jejich historickou roli v rozvoji moderního kapitalismu.

Arnie prchá před socialismem

Naproti tomu kontinentální evropské země jako Německo, Francie či Rakousko tradičně stavěly svou ekonomiku na pevnějších, ale konzervativnějších základech. Jejich podnikatelská kultura byla víc spojena s řemeslnou tradicí, kde důraz na kvalitu a stabilitu převažoval nad riskantními inovacemi.

Jak (a proč) Německo zbohatlo? Příběh upadajícího hospodářského zázraku

Rozdílný historický vývoj se dodnes odráží v rozdílném přístupu k podnikatelskému riziku – kontinentální Evropa obecně má vyšší míru averze k riziku a přísnější regulační rámce pro podnikání. Poněkud kuriózním svědectvím je výrok Arnolda Schwarzeneggera v rozhovoru s Miltonem Friedmanem z roku 1990: „Pocházím ze socialistické země, kde vláda řídí ekonomiku. Je to místo, kde můžete slyšet osmnáctileté děti, jak už mluví o svém důchodu. Já ale chtěl víc. Chtěl jsem být nejlepší. Takový individualismus je se socialismem neslučitelný. Takže jsem cítil, že musím do Ameriky.“

USA, které kulturně navazují na britskou tradici, se vyznačují tolerantnějším přístupem k bankrotu, což usnadňuje podnikatelům nový start po neúspěchu. Evropské země, především Německo, uplatňují přísnější pravidla pro osobní bankrot a vykazují vyšší míru společenského stigmatu spojeného s podnikatelským neúspěchem.

Jak se Češi naučili bát

V prostředí střední Evropy tradiční podnikání vyšších příjmových skupin (tedy šlechty) spočívalo v zemědělství a lesnictví. V dobách, kdy Britové a Nizozemci podnikali zámořské expedice, se v Rakousku, Bavorsku a českých zemích pomalu začaly stavět textilní manufaktury, hutě, doly, případně sklárny. Následovaly železnice a tak dále. Podobně jako v současnosti, také v 19. století velkou část podnikatelského rizika (ale i výnosů) nesl v českých zemích zahraniční kapitál. Ale nelze tvrdit, že by naši předkové byli úplní nekňubové: české země patřily v rámci monarchie k nejvyspělejším regionům hned po Dolním Rakousku s hlavním městem Vídní.

A pak přišly významné historické události 20. století: světové války, hospodářské krize, okupace, arizace a nakonec znárodnění a socialismus. Čtyřicet let centrálně plánované ekonomiky výrazně poznamenalo přístup české společnosti k podnikání a riziku. Zatímco první republika (1918–1938) byla charakteristická dynamickým podnikatelským prostředím s významnými průmyslníky jako Tomáš Baťa či Emil Škoda, období komunismu prakticky eliminovalo soukromé podnikání a s ním spojenou kulturu přijímání rizika.

Po roce 1989 zde na jedné straně vznikla značná dychtivost po podnikatelských příležitostech, která se projevila v masivní vlně zakládání nových firem v 90. letech. Na straně druhé však přetrvávala určitá míra nedůvěry a averze k riziku, pramenící z desetiletí ekonomické nejistoty a omezených možností soukromého podnikání. Čeští podnikatelé často vykazují vyšší míru opatrnosti při rozšiřování svých podniků a preference pro samofinancování namísto využívání externích zdrojů kapitálu, což může brzdit růstový potenciál jejich firem.

Nelze ignorovat ani specifický vztah Čechů k osobním investicím. Historicky vzato, všechny cenné papíry – zejména akcie a dluhopisy – ztratily sto procent hodnoty po roce 1953. Podíly ve firmách se po roce 1989 restituovaly jen částečně. Jediné, co opravdu dobře (byť ne stoprocentně) fungovalo jako uchovatel hodnoty i během éry socialismu, byly nemovitosti. Vznikla moderní česká vášeň pro „cihlu“. Můžete Čechovi ukazovat famózní zhodnocení indexů S&P 500 nebo NASDAQ, můžete mu vyprávět o bitcoinu nebo o čemkoli jiném, ale on půjde a za své celoživotní úspory si koupí předraženou garsonku na Žižkově a ještě bude šťastný, že se na něj dostalo.

Bytová nouze, která sužuje hlavně mladší generaci, má své kořeny mimo jiné i v české zkušenosti s rizikem různých tříd investic.

Současné studie ale naznačují, že mladší generace Čechů mění postupně náš vztah k riziku na pozitivnější, což se odráží v rostoucím počtu startupů a inovativních projektů. Nicméně ve srovnání se zeměmi jako USA či Velká Británie se v české společnosti podnikatelský neúspěch pořád stigmatizuje. To se projevuje například v obtížnějším přístupu k druhé šanci pro podnikatele po neúspěchu nebo v konzervativnějším přístupu bank k financování riskantnějších projektů.

Když se to všechno sečte a podtrhne, výsledkem je, že podnikání v Česku je stále tak trochu za trest. A přesvědčujte pak někoho, že to má smysl...

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Staletá paměť. Jak naše chování ovlivňují historie zažrané v místech, kde žijeme

• Noční můra pro celé Česko. Krach autoprůmyslu je neodvratný, tak neseďme s rukama v klíně

• Absolutní obžaloba Evropy. Proč nás Brusel okrádá o 20 tisíc měsíčně a co s tím?

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag