Od studia jazyků k výstavní firmě. Zákazníků je dost pro všechny, věří podnikatelka

Strechová, která den po našem rozhovoru odlétala dohlédnout na výstavbu stánku na leteckém veletrhu v Číně, měla odmalička hodně široký záběr zájmů. A tak jí prý trvalo delší dobu, než našla svůj směr.

„Už jako malá jsem měla ráda architekturu, cestování a cizí jazyky. Mým velkým snem byla ale také střední vojenská škola. Nakonec jsem se zaměřila na jazyky a část středoškolského studia jsem strávila ve Španělsku, kde jsem žila šest let.“

Pak ale v letech 2008 a 2009 přišla ekonomická krize. „Existovat ve Španělsku bylo v té době téměř nemožné. Vrátila jsem se domů a začala na Masarykově univerzitě studovat obor španělský jazyk a literatura. Mezi semestry jsem strávila půl roku v Londýně,“ popisuje své pestrobarevné začátky podnikatelka.

Ve vzduchu ovšem stále visí otázka, jak se člověk od španělské literatury dostane k navrhování a realizaci výstavních stánků neboli „výstavařině“, jak svému oboru Strechová říká.

Úspěšná sebeobrana

„Jeden dobrý kamarád mě vzal na tréninky bojové sebeobrany a manželka našeho trenéra měla shodou okolností výstavářskou firmu ve Spojených arabských emirátech (SAE). Daly jsme se do řeči, a tak zjistila, že mluvím několika jazyky, mám dobré organizační schopnosti a jsem zvyklá cestovat,“ vypráví podnikatelka. Když se ve firmě uvolnilo místo, šla na pohovor a vzali ji.

„Zázemí jsem sice měla v Česku, ale v SAE byla spousta projektů, takže jsem tam trávila většinu času a dodnes mám na Středním východě zákazníky, přičemž mi dost pomáhá i základní znalost arabštiny. Měla jsem štěstí, že jsem hned od začátku pracovala v celosvětovém měřítku. Můj první veletrh byl v Austrálii, kromě Ruska a USA jsem pracovala snad všude na světě. Za své know-how rozhodně vděčím této zkušenosti.“

V roce 2018 se ale společnice, které společnost v SAE vlastnily, rozešly a každá se začala věnovat svému podnikání. A stejně tak i Lucie rozjela svůj vlastní byznys v oboru s tím, že pro bývalé zaměstnavatelky dodnes staví stánky. Ani o nové klienty ale nemá nouzi.

„Hodně mi pomohlo, že jsem na výstavách potkala několik důležitých španělských agentur; Španělé totiž neradi mluví anglicky. Důležitá byla například i jedna velká korejská firma, jejíž projektový manažer mě znal ještě z SAE. Když si pak založil vlastní firmu, chtěl spolupracovat jen se mnou.“

„Jeden z nejlepších způsobů, jak najít klienty, je pohybovat se na montážích. Když stánek na veletrhu stavíte, kolem chodí spousta lidí z agentur, kteří sledují, jak kdo pracuje, jakou má kvalitu, a tak vás často sami osloví,“ inspiruje ostatní.

Podnikání a křídla

V roce 2018 se tedy Lucie Strechová ocitla zpět v Česku a začala spolupracovat s českými firmami, které se výrobou výstavních stánků zabývaly. Dál tak rozvíjela myšlenku založit si vlastní společnost. „Vždy jsem pracovala jako OSVČ s exkluzivní smlouvou, a to i pro firmu v SAE. Potom se mi ale začalo hodně dařit a většina zahraničních firem vyžadovala, abych měla s. r. o., je to pro ně důvěryhodnější a snazší na papírování. A tak jsem roku 2020 založila se dvěma společníky firmu.“

V Rosicích u Brna si pronajali prostory a nakoupili stroje. „Máme formátovací centrum, kde se připravují dílce pro výrobu nábytku, CNC stroje, jsme schopni dělat 3D loga a atypické dílce. To všechno dodáváme nejen koncovým klientům, ale i jiným stolařům, kteří takové vybavení nemají.“

Oba Luciini společníci jsou truhláři a mají na starosti veškerou výrobu: výstavních stánků i interiérů. Celkem má firma osm zaměstnanců, převážně truhlářů.

„Jsem poměrně neklidný typ člověka, který nevydrží dlouho na jednom místě. Mým společníkům je ale jedno, odkud pracuji, nechávají mi křídla, respektují moji potřebu volnosti. Mně zase vyhovuje, že mám v ně samotné i v jejich práci naprostou důvěru. Kdybych musela každý den pracovat v kanceláři od osmi do čtyř, dlouho bych to asi nevydržela,“ má podnikatelka jasno ve svých potřebách, které uměla do fungování společnosti jasně vnést.

Nepromarněná krize

Všechno ale od začátku nebylo jen růžové. Když Lucie Strechová se svými společníky v roce 2020 ArtenLux oficiálně založila, doslova den nato se uzavřely hranice kvůli covidové pandemii. „Měli jsme nakoupené stroje, domluvené zahraniční projekty a toto byla samozřejmě tlustá čára přes rozpočet. Tu dobu bych nechtěla znovu zažít,“ vzpomíná.

Aby přežili, museli jít do spousty úvěrů a půjček. V té době se Lucie zapsala na několik kurzů interiérového designu, aby si rozšířila obzory. „Díky tomu jsem potkala interiérové designérky Darcy Vašíčkovou z pražského House of Darcy a Martinu Komoňovou a začali jsme pro ně v naší dílně realizovat jejich návrhy. A tak jsme přežili covid, přičemž naše spolupráce trvá dodnes.“

S Darcy Vašíčkovou měl ArtenLux jeden projekt i v soutěži Interiér roku. Kromě designérů spolupracuje ale i s finálními klienty, pro které vytváří interiéry ve spolupráci s designérkou Carolinou Gomez. „Klientelu tak už dnes získáváme hlavně na doporučení a tvorba interiérů v současné chvíli tvoří asi třicet procent naší produkce,“ přibližuje.

Sebeobrana zranitelností

Vzhledem k tomu, že je „výstavařina“ pořád z velké části doménou mužů, nelze s Lucií do tohoto tématu alespoň zlehka neťuknout. „Odmalička jsem byla zvyklá být v klučičím kolektivu, takže mít kolem sebe spoustu mužů mi vždycky přišlo přirozené. A musím říct, že především na zahraničních veletrzích jsem to často vnímala jako výhodu, muži mi vycházeli vstříc.“

V Česku, kde se z pouhé spolupracovnice najednou stala tou, která rozhoduje a platí účty, ale podle svých slov narážela. „Tady jsem s několika pány zažila pár nepříjemných vyhrocených situací, po kterých jsem musela spolupráci ukončit. První dva roky existence ArtenLux tak pro mě byly psychicky dost náročné, než jsem si zvykla na to, že musím mnohem pevněji nastavit hranice.“

Na otázku, co jí v tom nejvíc pomohlo, odpovídá: „Jednak jsem se stala členkou ženských asociací, například Českomoravské asociace podnikatelek, kde jsem poznala další ženy, které řešily něco podobného. Sdílení opravdu pomáhá. A také jsem odvedla určitou vnitřní práci a četla jsem knihy inspirativních žen – povedené jsou například ty od Michelle Obama nebo Hillary Clinton.“

Obecně se jí prý ale osvědčilo zůstat sama sebou. „Přiznat zranitelnost, říct, že něco už je moc, co cítím a jak to mám. Mám zkušenost, že na to muži reagují. Myslím, že v tom je větší síla než si navléknout kalhoty.“

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Vlna není jen mrtvý plast, říká podnikatelka. V Beskydech oživuje téměř zapomenuté řemeslo

• Holky těžší to maj. Podnikatelky řekly, co čeká ženy v byznysu

• Od buřtguláše do bodu G: kavárna z autobusové zastávky dělá milionové obraty