Krejčová, která to nevzdala. Pro slavné šije, protože jejich svatby nepropálí
Martina Klimešová – dámská i pánská krejčová a modistka v jedné osobě – má v šestačtyřiceti letech zasloužený nadhled. Nejen proto, že shlíží na Prahu ze šestnáctého patra bohnického paneláku, kde si před čtrnácti lety v malém pokoji zařídila krejčovskou dílnu. Ale také proto, že splnila tehdejší dva cíle – uživit po rozvodu dvě malé dcery a vydělat na splátky hypotéky.

Na minulost myslívá Martina Klimešová s mrazením v zádech i s hrdostí. Úspěch zkrátka není jen vila, drahé auto nebo značkové hodinky. Velké uspokojení přinese i překonání těžkého období bez ztráty lásky k řemeslu a víry v budoucnost.
„Mladší dceři ještě nebylo šest neděl, když manžel přišel s tím, že půjdeme od sebe,“ vzpomíná živnostnice. „Ještě rok jsme spolu bydleli v jednom bytě, pak jsme ho prodali a já si za polovinu částky plus hypotéku koupila vlastní.“
Martině Klimešové tím začaly skutečně těžké chvíle. „Někdy mi tři dny před výplatou rodičovské zbylo jen na jídlo pro děti, pro mě už ne,“ vybavuje si začátky samostatného života. Už tehdy se ale připravovala na to, jak po mateřské začne podnikat.
Tím se nedá uživit!
Když přestala chodit rodičovská, samoživitelka na pracovním úřadě dostala podporu tři tisíce korun. Dcery byly pořád nemocné, navíc mladší nevzali do školky, takže matka zkusila požádat o dávky. Kvůli vlastnímu bytu na hypotéku na nic neměla nárok. „Doporučili mi přijít znovu za tři měsíce, tak jsem odpověděla, že pokud neumřu hlady, dorazím,“ vzpomíná s úsměvem.
Martina Klimešová (46)
Rodačka z Prahy absolvovala SOU v Hloubětíně, postupně ve třech oborech (dámská krejčová, pánská krejčová a modistka) a pětileté dálkové studium Střední průmyslové školy oděvní v Praze 7. Má dvě dcery.
Před čtyřmi lety si udělala řidičský průkaz na velkou motorku a jízdu si užívá. Baví ji cestování, nejlépe spontánně a bez cestovky. Miluje horské túry, ferraty, kolo a brusle. Ráda píše, s přítelem o dovolené projeli americkou Route 66 a teď má v plánu cestu popsat z pohledu ženy.
S kamarádkou nafotily všechno, co si kdy na sebe ušila, nahrály snímky na jednoduché webové stránky zdarma a zručná krejčová se pustila do práce. Neměla důvod o sobě pochybovat. Šitím se úspěšně živila od školy a získala zkušenosti i s divadelními kostýmy a róbami pro celebrity.
„Tentokrát mě pro změnu většina lidí odrazovala. Devět z deseti tvrdilo, že se tím nedá uživit. Kdybych měla partnera, nejspíš bych to vzdala,“ přiznává Klimešová. „Ale vytiskla jsem si letáčky, šila za nízké ceny do tří do rána a v šest vstávala s dětmi. Když si někdo v pátek odpoledne přišel vyzvednout zakázku, měla jsem peníze na víkendový nákup. Problém byl, když zákazník nedorazil. Ještě dneska mám husinu, když si na to vzpomenu.“
K čemu lítost a rady?
V nejtěžší době se nikomu raději nesvěřovala, protože byly jen dvě reakce: buď ji lidé litovali, nebo radili, ať prodá byt. „Hypotéka byla tehdy deset tisíc korun. Za tu cenu bych nájem nesehnala. I pouhé vysvětlování tak jednoduchých počtů mě vysilovalo.“ Pracovitá krejčová se bála, že když přijde o byt, přijde i o děti, protože na nájem už nedokáže vydělat.
Hlavním hnacím motorem mladé podnikatelky byl strach, aby dcery nestrádaly. V očích se jí objevují slzy: „Sama se umím uskrovnit a šetřit, každá stokoruna navíc putuje do kasičky. Šila jsem holkám šaty, sice nedostaly jiné dárky, zato na všech karnevalech měly nejhezčí kostýmy.“
„Pomalu jsem razila tunel ze závalu, neměla jsem čas ani si pobrečet. Ale když jsem se podívala na rok dopředu, neviděla jsem východisko, natož smysl, když od rána do večera šiju a nic se nelepší,“ vzpomíná krejčová.
Zachraňovala ji různorodost práce a možnost tvořit, i setkávání se zajímavými zákazníky. Kontakt na šikovnou a diskrétní švadlenku, která svatbu „nepropálí“ médiím, si mezi sebou předávali třeba slavní hokejisté.
Po pěti letech si unavená krejčová konečně troufla zvednout ceny, protože šít pánské sako za sedm tisíc korun jí už nedávalo smysl. Bála se, že přijde o zákazníky, ale nejenže zůstali, naopak chodili další. „Dokonce jsem se dozvěděla, že nízká cena je spoustě lidí podezřelá. Byla jsem hloupá, že jsem se odvážila zdražit tak pozdě,“ konstatuje Klimešová.
Některé příležitosti ale nevyužila. Třeba když firma, kde pracovala po škole, vyhrála konkurz na šití oblečení pro šestou řadu Star Dance v roce 2013 a spolehlivou bývalou zaměstnankyni oslovila s nabídkou. „Děti byly malé a to tempo bych nezvládla,“ lituje krejčová. „Nakonec jsem šila aspoň fraky, protože to jsem mohla dělat u sebe v dílně a jezdit jen na zkoušky.“
Na konci tunelu začínalo svítat…
Je to prostě závislost!
„Jsem ze čtyř dětí a myslím, že čím víc dětí v rodině je, tím líp se o sebe umějí postarat. Dnešní děti mají mobily, takže se nikdy nenudí. Já začala tvořit z nudy a od dětství jsem věděla, že chci být buď krejčová, nebo truhlář,“ směje se živnostnice.
„Odjakživa mám ráda jistotu, pořád koukám, co může nastat, kdybych něco zanedbala. Už v sedmnácti jsem věděla, že musím mít maturitu, co kdyby se mi něco stalo s rukama nebo očima nebo by mě šití přestalo bavit,“ dodává.
Jak šije Martina Klimešová? Podívejte se na ukázky její práce
Tinakli
TinakliZatím se ale z každé dovolené těší zpátky ke strojům. „Je to velký dar, za který jsem vděčná, když si představím, kolik lidí dělá práci jenom kvůli penězům,“ pochvaluje si. Za základní předpoklad pracovní spokojenosti považuje zaměstnání, které člověka uživí a zároveň ho baví. „Když mám někdy horší náladu, stačí si vzpomenout na novou látku ve skříni a jsem v pohodě. Kolikrát u práce vydržím dlouho přes půlnoc. Třeba chci zkusit, jak bude vypadat volán na svatebních šatech. Než se naděju, jsou našité všechny a je ráno. Je to prostě závislost.“
Pásová výroba mě neláká
Dva šicí stroje si koupila už při studiu a nechce je dát z ruky. Kvalitní kousky, kde je většina součástek z kovu, je totiž možné vždycky opravit.
Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie… A je toho víc, jenom všechno nejde tak snadno zaškatulkovat.
„Nemám ráda dluhy, takže další jsem si pořizovala postupně, vždycky když jsem si našetřila, třeba průmyslový vyšívací nebo overlock, který šije téměř sám. Neobejdu se ani bez stroje na kůži. Po škole jsem začínala se šitím kožených oděvů, takže si sama vyrobím i kabelku,“ vypočítává výhody svého vybavení.
Ještě má vyhlédnutý průmyslový coverlock, ale zatím váhá. Sériová výroba věcí z úpletu ji totiž neláká. „Nemám ráda pásovou výrobu. Vyzkoušela jsem si to na rouškách, šila jsem jich během covidu kolem stovky denně. Prostě deset stejných košil pro mě není dobrá zakázka, baví mě tvořit. Navíc neumím nabízet hotové věci.“
Krejčovské zlaté dno?
První půlrok a léto má Klimešová neskutečně nabitý, protože šije svatby. Před Vánoci je překvapivě volněji, ale osm hodin u stroje prosedí každý den. Mnozí podnikatelé by nad finančním výsledkem možná ohrnovali nos, ale řemeslo má v Česku zlaté dno jen v některých oborech.
„Od června do září je práce nejintenzivnější, to sedím u šití i osmnáct hodin denně a inkasuji kolem sta tisíc měsíčně, ale z toho musím brát rezervu na hubenější měsíce. Ve výsledku jsem na české průměrné mzdě,“ říká živnostnice upřímně.
Vedle velkých zakázek pořád bere opravy. „Svatební šaty nebo frak zaberou plno času. Pro dobrý pocit potřebuju mít během dne aspoň něco hotového, co si mohu odškrtnout. To mi dělá radost,“ vysvětluje.
Jsem zaseklá na místě
Zhruba před deseti lety se odrazila ode dna a také potkala současného partnera. Vloni konečně doplatila hypotéku a z dcer jsou samostatné středoškolačky. „Vnímám, že každý rok je lepší, i když po malých krůčkách. Už nejsem na všechno sama, přítel mě tlačí, že nesmím usnout na vavřínech, ale jít dál,“ usmívá se krejčová spokojeně.
Jenže vydat se na další cestu není jen tak. Jako malá živnostnice oceňuje možnost paušálních výdajů i to, že se zatím obešla bez půjček. „Myslím, že kdybych se chtěla rozrůst, narazím na byrokracii a vezme mi to chuť. Zdá se mi, že pro stát nejsou důležití malí živnostníci, i když jsou mezi nimi pracovití řemeslníci, kterých je stále míň. Bojím se, že když budu mít krejčovství s několika zaměstnanci, už se přes papírování nedostanu k šití, a to mě odrazuje,“ přiznává.
„Zkusila jsem přibrat krejčovou, ale zkazila mi zakázku. Člověka, který by fungoval jako já, neseženu, protože má na to, aby pracoval na vlastním. To samé je s učni. S velkou časovou investicí je něco naučím a pak mi odejdou. Je to blbý říct sama o sobě, že toho umím opravdu hodně, ale bohužel to neumím prodat. Potřebovala bych pomoci s podnikáním. Cítím, že se točím dokolečka a jsem pořád zaseklá za šicím strojem.“
Za velkou výhodu považuje práci z domova. Je stále s dětmi a navíc neplatí nájem. „Jenže mám minidílničku dva krát tři metry. Chtěla bych větší prostor v blízkosti domova, abych každý den netrávila několik hodin na cestách, a aby všechno mělo svoje místo. Nechci už pořád věci zaklízet do krabic. Jenže pronájmy jsou kolem třiceti tisíc měsíčně, to se nedá zvládnout.“
A jak dcery vnímají matčinu práci? Je šance, že se vydají v jejích stopách? „Dcery jsem do šití trochu tlačila, líbil by se mi rodinný podnik, ale mladší k tomu nemá vlohy,“ odpovídá podnikatelka. „Starší sice k módě inklinuje, jenže si chce dělat všechno sama a má jiný styl. Ale obě dvě jsou skvělé parťačky a já si uvědomuju, jak mám teď hezkej život!“ uzavírá optimisticky.
Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho, rádi se na něj podíváme.
Zaujali jsme vás? Pokračujte...
Od buřtguláše do bodu G: kavárna z autobusové zastávky dělá milionové obraty
Chleba je pro mě meditace, říká Maškrtnica. Plány na vlastní pekárnu stále nevzdává
Šperky z tuku a louhu. K řemeslným mýdlům se podnikatelka dostala přes buddhismus
Budou startupy motorem české ekonomiky?
Když je byznys rodu ženského… čtěte v novém Finmagu
Podnikatelek a manažerek přibývá. Jenže pomalu. Na vině jsou stále předsudky. To potvrzují i ženy, jež se na špici světového byznysu přece jen prodraly.
BYZNYS JE VĚDA
Julia Sveet je šéfkou obří společnosti Accenture, ale o spolupráci s někdejšími kolegy - muži stále nevypráví ráda. • Ana Botín zase roky musela dokazovat, že v čele banky Santander není jen kvůli svému původu. • A Mary Barra? Předsudků okusila sama tolik, až v sídle General Motors rozjela projekt, který pomáhá ženám prosadit se v IT.
BYZNYS JE HRA
Když jste vědkyně a přihlásíte se do akcelerátoru pro začínající podnikatele, musíte mít fakt hodně kuráže. Aspoň jako Kateřina Komrsková. • Do smělé hry se pustila také Šárka Hayna Fuchsová, dnes řídí Volvo Czech Republic. • A kdo musí mít odvahy na rozdávání? Každý startupista, který to nezabalí po prvním nezdaru.
Související témata
Související články
Nejčtenější články
Nejnovější podcasty






























