Top architektura Evropy je udržitelná, flexibilní a z veřejných peněz, ukazuje výstava
Knihovna, v níž je čtení až na posledním místě, studijní pavilon jako neustále měnící se prostor i bývalá jatka jako galerie pro lidi. Takoví jsou finalisté ceny Mies van der Rohe, které vystavuje pražské Centrum architektury a městského plánování (CAMP). Co z vítěze dělá top evropskou stavbu a mají Češi šanci se v soutěži více prosadit? Nejen o tom jsme si povídali s vedoucím CAMPu Štěpánem Bärtlem.

Nejlepší stavby Evropy v CAMPu ukazujete vůbec poprvé. Do jaké míry k tomu přispěl fakt, že je mezi finalisty i realizace z Česka?
Samozřejmě, že to sehrálo svou roli. Cenu Mies van der Rohe jsme doposud tak trochu opomíjeli, což bylo dané především naší opatrností při výběru kvalitních soutěží. Ve světě existuje celá řada různých ocenění, ale ne všechny jsou kvalitní nebo mají dobrou prezentaci. Hledáme také českou linku. Tím, že se poprvé v historii dostala do nejužšího výběru stavba z České republiky, konkrétně transformovaná bývalá jatka v Ostravě na Galerii Plato, nám pomohlo výstavu s CAMPem více propojit. Do karet nám hrálo i to, že vůbec poprvé v porotě zasedala i česká osobnost – bývalá primátorka Prahy Adriana Krnáčová.
Štěpán Bärtl

Štěpán je kulturní manažer a spoluzakladatel Centra architektury a městského plánování (CAMP) v Praze. Věnuje se způsobům, jak propojovat odborníky a laiky a jak u obyvatel vzbudit větší zájem o své okolí. Působí v Institutu plánování a rozvoje, kde od roku 2017 vede CAMP, multimediální galerii a komunitní hub zabývající se budoucností měst. Je také členem představenstva Association of Architecture Organizations (AAO) sdružující architektonické organizace v USA a v Evropě.
Asi není od věci připomenout, že vystudovaná kunsthistorička v době svého působení na magistrátu dohlížela na řadu architektonických a urbanistických projektů. I její zásluhou začalo vzkvétat například pražské Výstaviště.
A myslím, že i samotná existence CAMPu je z velké části její zásluha. Jako primátorka také podporovala například projekt Petra Jandy na pražských náplavkách (známý jako kobky, pozn. red.), který se před dvěma lety dostal mezi 40 nejlepších evropských staveb. To všechno nejspíš byly důvody, proč si ji Nadace Mies van der Rohe sídlící v Barceloně vybrala do poroty.
Autorem konverze Galerie Plato je sice polské studio KWK Promes Roberta Konieczneho, hlavními hybateli záchrany ale byly tamní komunity, jako je Šance pro jatka! nebo Ať se jatka nevybulí! Je jedním z rysů soutěže, že většina vybraných staveb vzniká takzvaně odspodu? Tedy na základě nějakých potřeb lokálních komunit?
Myslím, že to nutně není kritérium k výběru, ale často jsou stavby propojené s užší nebo širší komunitou. Zajímavé je, že mezi finalisty jsou tentokrát jen veřejné stavby, nejsou to tedy žádné megalomanské projekty. Ukazuje se tak, že nejlepší architektura v Evropě často vzniká z veřejných peněz, ať už to je město, stát, popřípadě organizace, u nichž není zisk tím nejvyšším kritériem. Většina z realizací navíc spojují témata, jako je důraz na udržitelnost a vytvoření kvalitního místa, kde se rádi setkávají lidé.
Absolutním vítězem ceny se stal studentský pavilon Technické univerzity v Brunšviku od poměrně mladých architektů Gustava Düsinga a Maxe Hackeho. Čím přesně si porotu získal?
Řekl bych, že vítězný projekt je pro samotnou cenu poměrně symbolický. Je zkrátka hodně „Miesovský“. Má podobu pravoúhlého, proskleného pavilonu a je složený z 3x3 modulů, které se dají jednoduše složit a v případě potřeby zase rozmontovat a přesunout jinam. Tento způsob udržitelnosti je dnes v architektuře poměrně populární a ceněný. Projekt je ale fantastický také tím, že celý pavilon je v podstatě jeden otevřený prostor. Vznikl z potřeby místa pro setkávání studentů v době pandemie, ale vzhledem k digitalizaci vyučování a studia se způsob využití budovy mění. Může mít více funkcí. Dá se proto rozpříčkovat odhlučněnými závěsy a využít jak pro studium, tak třeba přednášky. V něčem mi projekt připomíná studovnu tady v CAMPu, kde se dá prostor také různě upravovat a přepažit dle potřeb.

Vítězný projekt: pavilon Technické univerzity v německém Braunschweigu od architektů Gustav Düsing & Max Hacke
Jak velkou roli dnes při výběru nejlepších projektů hraje udržitelnost?
Velkou. Myslím si, že dnes už by se mezi nominované nedostal projekt, který na ni nějakým způsobem neklade důraz. Ve výběru jsou buď rekonstrukce jako Galerie Plato, klášter na Korsice, ale i Slovenská národní galerie, což si myslím, že je povedená ukázka toho, jak pracovat s architekturou druhé poloviny 20. století. Je to otázka, kterou řešíme i my tady v Pragerových kostkách (sídle CAMPu, pozn. red.) – tedy jakým způsobem těmto druhům staveb dávat nějaký aktuální, nový náboj. Další skupinou v soutěži jsou poměrně skromné projekty, které využívají lokální materiály nebo se soustředí na už zmíněnou flexibilitu prostoru. Nejen absolutní vítěz, ale i druhý oceněný – Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze v Barceloně od španělského ateliéru SUMA, fungují jako otevřené sdílené prostory, kde je hlavní funkce s trochou nadsázky až na posledním místě.
Který z těch vybraných projektů zaujal tebe osobně?
Mě oslovil zajímavý projekt v Lundu, kde jsem studoval vysokou školu. Je to rozvíjející se město na jihu Švédska. V současnosti tam vzniká nová čtvrť na pozemcích, které jsou v majetku církve. Projekt, který se stal finalistou soutěže, pracuje s tím, že uprostřed vznikající čtvrti nechává nedotknutelný prostor, kde nikdo nesmí stavět. Vzniká meditativní místo, zahrady, kde se setkávají lidé z okolí, organizují workshopy a účastní se různých akcí. Líbí se mi, že se do finále soutěže dostal projekt, který je vlastně opakem architektury. Ukazuje, že ne všude se musí nutně a za každou cenu stavět.
Výstava začíná dnes, tedy 29. ledna. Prezentujete vítězné stavby stejným způsobem jako ve Vídni, kde byla první zastávka putovní výstavy?
Snažili jsme se ji upravit tak, aby využila nejen naše prostory, ale i český kontext. To znamená, že kromě fyzických modelů finalistů jsme se rozhodli vybrat i všechny tuzemské projekty, které se do soutěže kdy probojovaly – od Jeleního příkopu Josefa Pleskota přes Jandovy kobky na náplavce až po Galerii Plato. Stavby řadíme chronologicky od 90. let minulého století až po současnost a díky tomu je tam vidět určitá změna nejen v přístupu k architektuře, ale i jejího zaznamenávání. Využili jsme také naší projekční stěnu, kde se dají pomocí interaktivního ukazovátka vybírat fotky, videa nebo medailonky všech 40 staveb z užšího výběru.

Rekonstrukce ostravských městských jatek pro potřeby galerie PLATO. Stavba z České republiky se dostala mezi finalisty Ceny Miese van der Rohe poprvé v historii.
Paralelně s tím vystavíte i nejlepší díla České ceny za architekturu. Jak odlišné obě soutěže jsou?
Rozdíl je už ve způsobu, jakým se stavby do soutěží nominují. Zatímco do České ceny za architekturu se architekti mohou přihlašovat sami, do té evropské je vybírají odborníci, což bych řekl, že ukazuje větší pomyslnou nezávislost. Jinak si myslím, že současná česká architektura je velice kvalitní a ukazuje se, že se díky tomu častěji propisuje i do evropského kontextu. Letos bylo nominovaných devět projektů. Nicméně, cena Mies van der Rohe ukazuje to nejlepší v EU a díky tomu je úroveň a kvalita staveb vysoká, ale nemyslím si, že by pro české projekty byla nedosažitelná.
K většině výstav máte i doprovodný program v podobě přednášek. Podařilo se vám dostat do Prahy někoho z finalistů?
Přijede ředitelka Nadace Mies van der Rohe z Barcelony Anna Ramos a také autoři vítězného projektu v kategorii Emerging Architecture z ateliéru SUMA. Ti stojí za už zmíněnou knihovnou Gabriela Garcíi Márqueze. V CAMPu budou mít přednášku v rámci Urban Talks už zítra, tedy hned den po vernisáži.
Finmag BrandVoice: Partnerem článku je CAMP
Zaujali jsme vás? Pokračujte...
Překvapivé stavby: Zastávka Tomáše Hanáka v Nižboře
Recept na vodu v krajině: fakt hustá architektura
Stavební normy. Silnice do horoucího pekla asfaltované dobrými úmysly
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu
Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.
UMĚNÍ JE BYZNYS
Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?
BYZNYS JE HRA
Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?
Související témata
Související články
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu