Jejich kostkované kalhoty kopírovali i v Číně. Rejoice i po 25 letech šije v Česku

Bratři Venrkbcovi mediální pozornost nevyhledávají. Poslední rozhovor dali místním novinám kolem roku 2009 a od té doby se publicity straní. Představa, že se stanou součástí finmagovské mapy Podnikavé Česko, jim ale nebyla proti srsti. A když zjistili, že redaktorka i šéfredaktor mají k horám blízko, na interview kývli.

I tak se prvních pár minut setkání dost ošívali. „Jsme prostě fakt takoví, že máme rádi svůj klid, nejsme zvyklí se nějak prezentovat,“ vysvětluje mladší z bratrů Libor, když návštěvu vítá v sídle firmy, která je na dohled od jejich rodného domu.

„My jsme kovaní Bateláci. Tamhle v tom paneláku naši měli byt, když jsme se narodili. Teď mají kousek odtud domeček a my dva bydlíme taky nedaleko, máme domy proti sobě přes rybník. A mamka nám ještě pořád vyváří, často k ní zajdeme na oběd,“ smějí se oba a na přeskáčku mluví – jeden doplní konec věty, kterou druhý nakousne.

Občas vypadají spíš jako dvojčata než jako sourozenci, které dělí tři roky. Je vidět, jak jsou na sebe vnitřně napojení. Možná i proto, že jejich cesty se vlastně nikdy pořádně nerozdělily.

Ušít a prodat

„My jsme se oba vyučili na kuchaře, ale skutečně to dělal jen Roman. Mezitím nějaké výškové práce v Budějovicích a pak jsme si spolu otevřeli obchod s outdoorovým oblečením v Telči. No a taky jsme spolu hodně lezli a chodili na hory. A trampovali: hlavně na osadě Ontario, tam máme srub,“ popisují své začátky.

Rejoice v číslech

Petra Tajovský Pospěchová

• obrat: 25 milionů kč
• aktuální počet modelů: 170
• dodávají do sedmi zemí
• nejprodávanější modely: tričko Gentiana, mikina Aizoon, kalhoty Leaf a Moth

Víkendy, kdy náctiletí kluci Venkrbcovi hodili v pátek na záda batohy a do nedělního večera se toulali přírodou, se postupně překlopily ve výpravy do Alp, kde poprvé viděli dobře ušité outdoorové kalhoty. „V Česku nic takového nebylo. V roce 1997 se tomu našemu outdoorovému obchodu přestalo dařit: takovéto utahování opasků, prodeje žádné...tak jsme zavřeli a přemýšleli, co dál,“ vzpomínají.

„Když jsme vymysleli ty gatě, první nám ušila mamka na starém stroji v paneláku. Pak jsme se dohodli se čtyřmi místními švadlenami a ty to pro nás začaly dělat na živnost v domku po naší babičce. Mimochodem ty holky tady doteď pracují. No holky... už jsou skoro před důchodem a jsou tu s námi celé ty roky,“ dodávají.

Začátky Rejoice byly opravdu hodně dřevní, o nějakém byznysplánu nemohla být řeč. „Prostě jsme našili sto dvacet kalhot, hodili je do auta, dojeli s nimi do Českých Budějovic, něco prodali tam, něco v Táboře, a co zbylo, jsme odvezli do Prahy. Majitel jednoho z prvních Hudy sportů na ně koukl a vzal všechno. A my jsme měli na výplaty. A tak pořád dokola.“

Mladí podnikatelé tehdy expandovali rychle. Když zbyly peníze z výplat, nakoupili o něco víc materiálu. A takhle to stále točili. „Pak to najednou byla taková jízda, že během pár let čtverečkované kalhoty chtěli úplně všichni a my jsme měli 90 milionů obrat za rok. Teď jsme třeba na čtvrtině téhle částky.“

Tehdejší obrovský boom tedy časem přece jen ochabl, firmě se ale i dál daří velmi dobře.

Made in Vysočina

V době největšího rozkvětu přímo v Batelově pracovalo sedmnáct lidí, dnes je jich polovina. Řadu věcí dělají dílny v okolí, se kterými Rejoice spolupracuje dlouhodobě.

Z odpadu dělají designový nábytek. Bez udržitelnosti už podnikat nepůjde, říkají

„Třeba v Jemnici máme velkou dílnu, kde nám šijí, pak máme pletárnu v Třebíči, která nám plete ponožky, pletárnu tady v Býkovci, která nám plete čepice. A svetry nám pletou v Krásný Lípě,“ vypočítávají bratři.

Kromě jednoho modelu kalhot Rejoice v Česku šije všechno svoje zboží a zakládá si na tom, že i maximum materiálu je tuzemského. „Nejde to vždycky snadno. Perla zkrachovala, Textilana zkrachovala, Velveta zkrachovala... tam všude jsme brali látky. Takže leccos už z ciziny prostě brát musíme. Ale třeba kvalitní tričkovinu nám dodávají tady kousek z Jihlavy, máme i české etikety nebo potisky.“

Je to i tenhle patriotský maximalismus, co dělá z Rejoice love brand. A taky jim nachází nové zákazníky i mimo horské cesty. „Na tohle slyší i naši firemní zákazníci: třeba Unicorn nebo Bernard, což je taky lokální značka z okolí. Už léta jim dodáváme speciální edice.“

I díky důrazu na lokální práci a materiály Rejoice funguje marketing, byť sociální sítě a nová média jsou pro bratry Venkrbcovy dost vzdálené téma. „Konkurence je obrovská, nás naštěstí hodně prodává náš příběh. Protože na facebook a instagram my dva tedy opravdu nejsme. I spuštění e-shopu nám docela trvalo, A dnes se přes něj prodává hodně. Chápeme oba, že to dobře funguje, ale jsme pořád Husákovy děti a nemáme k sociálním sítím vztah. Jsme prostě konzervy.“

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie… A je toho víc, jenom všechno nejde tak snadno zaškatulkovat.

Pokud sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Směle do toho!

České materiály a výroba jsou zároveň i nevýhoda, protože rapidně zvyšují náklady. „Nemůžeme dávat prodejcům osmdesátiprocentní marži jako někdo, kdo všechno šije v Asii. Takže jdeme cestou originálních minisérií a zatím to funguje. I když je jasné, že když lidé nemají peníze, první, kde šetří, je nákup stylového trika nebo outdoorových kalhot.“

Druhá nevýhoda české výroby je tuzemská zastaralá technika. „Jediný model, co šijeme v Asii, jsme tady prostě nedokázali udělat za rozumnou cenu. Mraky dílů, mraky prošití, mraky patek, raznic… Na supermoderních strojích tohle všechno jde. Ale tyhle stroje stojí stovky tisíc a vyplatí se jen opravdu velkým dílnám. A ty jsou v Asii. Asie předběhla nejen automobilový průmysl, ale i ten textilní: a to právě technologicky.“

Libečkové triko

Část rejoicovského oblečení dodnes nese logo kopretiny, které bratři používají od začátku. Stejně jako název firmy vzniklo víceméně náhodou. „Vzali jsme anglicko-český slovník a dohodli se, že na stránce, kterou otevřeme, ten název vybereme. Otevřeli jsme stránku, kde bylo ‚rejoice‘, rejoicing, radovat se. A tak jsme to napsali na papír a namalovali k tomu kytičku. Takhle to celé vzniklo, žádná věda,“ smějí se bratři, když střídavě vrství věty příběhu.

„Hodně zákazníků si myslelo, že tyhle barevné kalhoty jsou nějaký super dovoz ze zahraničí. Což tehdy bylo cool. A dnes jsme zase cool tím, že už se ví, že jsme lokální,“ doplňují.

Krejčová, která to nevzdala. Pro slavné šije, protože jejich svatby nepropálí

V minulosti bratři Venkrbcovi zažili docela masivní vlnu laciných kopií, které se začaly prodávat na tržnicích i v jednom hypermarketu. Prostě obšlehnuté kostkované kalhoty, akorát ušité v mizerné kvalitě v Asii. „Skončilo to i u soudu a částečně se tenhle problém povedlo vyřešit.“

Bílá kopretina na rejoicovském oblečení září stále, nesou ji klasické kalhoty s kostkami a další evergreeny v sortimentu. „Před pěti lety jsme ale udělali refresh a nové řady oblečení nesou novou verzi loga. S tím původním se grafikům špatně pracuje: vlastně nejde pořádně udělat malé.“

Květiny se ale do rejoicovské produkce propisují nejen logem. Jednotlivé produkty mají latinské názvy rostlin: leginy polygonum se jmenují po truskavci ptačím, propínací mikina ajuha po zběhovci a tričko levisticum po libečku.

„Za ty roky, co jména kytek vybíráme, už tam začínají zbývat takové hodně krkolomné názvy. Tak občas jméno nějakého starého modelu zrecyklujeme,“ popisují bratři Venkrbcovi.

Vždycky spolu

Doba, kdy v Rejoice dělali jen kalhoty a trika, trvala asi čtyři roky. „Pak jsme k tomu přihodili šortky, tříčtvrťáky, mikinu přes hlavu a tričko s dlouhým rukávem. Pak jsme udělali první ponožky, nabalovalo se to a v jednu chvíli jsme měli těch produktů třeba 150. A pak přišla krize kolem roku 2008 a tohle nešlo ufinancovat, takže jsme zase redukovali.“

Dnes v regálech firemní prodejny v Batelově najdete pořád širokou nabídku. Kšiltovky v sytých barvách, mikinové šaty ke kolenům, plecháčky i funkční bundy.

Několik desítek modelů, které spojují zmíněná rostlinná jména, vznikají ve spolupráci s externisty. „Vývoj nové věci je strašně složitý, úplné martyrium. Když se domluvíme na střihu, který by zapadl do ostatního sortimentu, hledáme materiál, ušijí se vzorky, aby bylo jasné, jestli to někde netáhne nebo není krátké. Musíme vymyslet všechny zipy, tahátka, nášivky a další drobnosti, aby šly koupit v množství, které potřebujeme. To samé materiál. A někdy na daný model třeba funguje až třetí látka, co vyzkoušíme. Trvá to klidně půl roku. A navíc musí být střih ušitelný za rozumnou cenu, aby pak naše věci nevisely na štendru a neprodávala se levnější konkurence.“

Petra Tajovský Pospěchová

Petra Tajovský Pospěchová

Další obrázky v galerii (6)

Obrázky na trika původně maloval Roman Venkrbec, dnes už se o ně stará profesionální grafik. „Já dělám takové ty infantilní, nebo na dětská trička,“ říká Roman a pak zase bratři na přeskáčku vyprávějí o vývoji mikinošatů.

Vidět tuhle sourozeneckou souhru je fascinující. Člověk přemýšlí, jestli tihle dva vůbec někdy zažili ponorku, nebo měli chuť se rozdělit. „My jsme dělali vždycky všecko spolu. A asi si neumíme představit, že bychom dělali s někým jiným. Jasně, že se hádáme: Roman je perfekcionista, Libor je impulzivní a ono se to pak někde protne a funguje to. Prostě se doplňujeme a je to někdy až zázrak. Jezdíme spolu i na dovolené, i když asi ne tolik, co máme manželky.“

Ponorka těmhle bratrům zjevně nehrozí, staví si společně i chalupu. K jejímu budování si občas odskočí v pracovní době, když potřebují vybít své budovatelské sklony.

Když poslouchám jejich příběh, říkám si, že Rejoice svým způsobem funguje navzdory rychlé a globální době. „Zkusili jsme prodávat přes Amazon, ale tohle není pro nás. Něco jsme do toho investovali, něco vydělali a šli pryč. Naštěstí od covidu hodně dobře funguje e-shop a spolupráce s firmami, pro které šijeme. Nepotřebujeme jít někam dál nebo do většího,“ uzavírají.

Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho, rádi se na něj podíváme.

Finmag.cz

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Neždímá stát, ani nevzdychá. O své podnikání se musíte postarat sami, říká šéf Sonnentoru

• Obří zakázka pro obchodní dům Máj byla zlom. Digitální truhláři z Rousínova míří za hranice

• Začalo to pádem, teď prodává už v osmi zemích. Potenciál vidím i v USA, věří šéfka Monkey Mum

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag