Černé na bílém. Jak se zrodila (ne)obyčejná tužka a její typická jasně žlutá barva

Až budete chtít někomu vysvětlit, jak si má představit neviditelnou ruku trhu, vezměte si na pomoc amerického ekonoma Miltona Friedmana. A on si vezme na pomoc tužku. Instruktážní video Lesson of the Pencil vychází z eseje I, Pencil dalšího ekonoma Leonarda Reada z roku 1958.

Milton Friedman i Leonard Read byli jistě velmi vzdělaní muži. A přesto se bez okolků přiznávají k tomu, že netuší, kde, jak a z čeho vznikla ta prostinká věc, se kterou si Friedman na videu pohrává v prstech. Tužka, kterou jsme pojmenovali „obyčejná“. I když ve skutečnosti vůbec obyčejná není.

Bílé na černém

Wikimedia Commons

Školu si aspoň starší z nás nedovedou představit nejen bez tužek číslo 1 a číslo 3, ale taky bez tabule a křídy. Co víme, první tabuli na zeď třídy pověsil ředitel James Pillans ve Skotsku. Udělal ji z plátů břidlice a psal na ni křídou, kterou si snad ulomil někde z bílých útesů. Dnešní křída, pokud se ještě používá, ale není žádná křída. Nejčastěji jde o mletý sádrovec, do kterého se jako pojivo přidává – jíl. Takže ať chcete psát černou na bílou, nebo bílou na černou, psací pomůcku vám vyrobili na stejném principu.

Dřevo, jež tvoří většinu její hmoty, kácejí dělníci, kteří nejspíš vůbec netuší, proč si dělají mozoly na rukou a co z jejich práce jednou bude. Jiní dělníci ho na pile zpracují na menší kusy – a tak dál. Někde jinde na jiném konci planety kdosi těží tuhu čili grafit, jádro tužky, a někdo jiný vyrábí lepidlo, kterým se slepí dvě dřevěná korýtka uzavírající v sobě černý váleček. Někdo další míchá barvu, kterou se to všecko přelakuje…

A tihle lidé spolupracují na jedné věci, na té tužce, kterou pak vybavujeme dětem penály v tvrdosti jedna a v tvrdosti tři, na malování a na rýsování. Ovšem spolupracují, aniž by pracovali spolu. Navzájem se neznají, nevědí o sobě, možná si dokonce sami koupí tužku a netuší, že na ní odvedli svůj díl práce. A přece to všecko funguje, dirigováno neviditelnou rukou trhu.

Dokonce ani generální ředitel továrny na tužky vám prý nedokáže rozmotat nitky všech cestiček, kterými do továrny proudí materiály a částečky, ze kterých je tužka udělána. A to je prosím tužka, ne počítač nebo letecký motor.

Dva dělají totéž

A teď si položme otázku, co by na to asi řekl zakladatel moderní ekonomie Adam Smith. Ten, který kdysi pojem neviditelná ruka trhu vymyslil. V první řadě by byl možná překvapený mírou propojení planety. Read s Freidmanem mluví o kácení stromů v Jižní Americe, o tuze ze Srí Lanky a tak dál. Ale hlavně by asi Smith těžko uvěřil tomu šéfovi továrny, který o svých tužkách nezná vše.

Adam Smith umřel v roce 1790. To byla doba, kdy se obyčejná tužka teprve rodila. Ne že by lidé dřív tužky neznali, ale obyčejné rozhodně nebyly, ani běžné. To umožnil až průlomový objev, který zřejmě nezávisle na sobě učinily dvě osobnosti renesančních rozměrů. Francouz Nicolas-Jacques Conté a náš Joseph Hardtmuth.

Když říkáme náš, nejde tak o to, že Vídeňák Hardtmuth s námi žil pod jednou habsburskou střechou, ale že jeho potomci časem přestěhovali jím založenou továrnu do Českých Budějovic, kde jsme ji pak hned po válce slavně znárodnili, včetně světoznámých značek. Ale to trošku předbíháme. Vraťme se do doby Adama Smithe.

Černé olovo

Tužky se tehdy dělají v Anglii – z vysoce kvalitní tuhy, jejíž ložiska byla objevena na konci 16. století. Místní grafit se řezal na tyčinky, které se pak vkládaly mezi dvě dřívka. Nebo něčím omotávaly, aby vzniklo držátko. Mělo to ovšem pár nevýhod. Především je formování takových tyčinek dost obtížné, a proto taky drahé.

Ale pořád je to lepší než přímý předchůdce tužky – olůvko. Což – jak praví Jungmannův slovník ze 30. let 19. století – je olověná tyčinka „buď dřewem obdaná prostá ku psanj na papjru a ginde“. Měkký kov skutečně zanechává při otěru slušně viditelnou stopu, navíc mazatelnou. Kvalita čáry se ale s tou grafitovou nedá moc srovnávat.

Mačo osvoboditel. Jak Isaac Merritt Singer změnil šicím strojem život milionů žen

Prudkost, s jakou tuha a tužka nahradily olovo a olůvko, dokumentuje to, že s jejich funkcí přebíraly nezřídka i jméno. A tak je v angličtině tuha black lead – černé olovo, v němčině je tužka Bleistift – olověná tyčka a také v češtině se slovo olůvko ve významu grafitová tužka dlouho používalo, jak svědčí opět Josef Jungmann v poznámce k heslu „tuha“: navrhuje, že podle tuhy „mohl by Bleistift nazwati se tužka, an olůwko newlastně a dle německého těsně twořeno“.

Ač drahé, anglické tužky se stejně kupují, není nic lepšího. Ale podnikaví duchové samozřejmě hledají náhradní řešení. Není vlastně nijak zvlášť složité: když nemáš tuhu, co by dobře držela pohromadě, namel ji na prášek a smíchej s něčím, co jí pomůže držet tvar.

S tímhle přístupem už dřív experimentovaly tužkárny v Německu, leč jejich tuhové tyčinky nedosahovaly kvality řezané anglické tuhy. To vyřešil roku 1790 Joseph Hardtmuth, původní profesí architekt a stavitel, který pracoval zejména pro Lichtenštejny – postavil mimo jiné minaret v lednickém zámeckém parku.

Kromě stavitelství ale zkoušel ledacos jiného, vynalézal zejména keramické materiály – jak pro stavebnictví, tak na výrobu nádobí. A roku 1790 dostal revoluční nápad: míchat tuhu s keramickým jílem, tvarovat tyčinky, sušit a pak vypalovat. Vymyslil tedy keramickou tuhu. A tou píšeme dodnes.

Jako podnikavý duch zakládá Hardtmuth hned roku 1790 ve Vídni továrnu, která ponese jeho jméno. Patent si ovšem pořizuje až v roce 1802. V tomhle ho předběhl francouzský vynálezce, chemik Nicolas-Jacques Conté roku 1795. I on si založil svou továrnu a tužky značky Conté patří dodnes k nejznámějším na světě.

O patentových sporech nemohla být v té době řeč, jednak mezinárodní patentní právo v podstatě neexistovalo, jednak se spolu rakouská monarchie a francouzská republika nebo později Francie Napoleonova moc nebavily. Když nepočítáme to, jak si dávaly do nosu na bitevních polích. Uvádí se, že Hardtmuthovy tužky mohly být o 90 procent levnější než anglický import. Ve 30. letech 19. století už se jich dělalo ve vídeňské továrně několik milionů ročně.

Diamant z tuhy

Opravdu česká část příběhu ale přišla až po smrti Josepha Hardtmutha, když jeho syn Carl v roce 1848 přesunul výrobu tužek do Českých Budějovic. Měl k tomu několik dobrých důvodů. Chtěl podnik rozšiřovat a ve Vídni bylo stavění drahé. Co by kamenem od Budějovic dohodil, jsou naleziště tuhy, díky kterým patřily české země jeden čas k největším vývozcům této suroviny na světě. V okolí se nachází i vhodný jíl a Šumava dávala dost levného dříví na vypalování.

Carl dostal za zásluhy šlechtický titul, rodinná firma zbavila mocnářství závislosti na cizích zdrojích, ale opravdu světovou proslulost továrně zařídil až jeho syn Franz. Na světové výstavě v Paříži roku 1889 představil tužku 1500 Koh-i-noor. Byla jasně žlutá, prý proto, že v kombinaci s černou tuhou to dává tehdejší rakouské barvy, a hlavně: byla v sedmnácti stupních tvrdosti.

Přírodní tuha má tvrdost jen jednu, ale mícháním grafitu s jílem v různém poměru lze docílit i různé tvrdosti. Hardtmuthové i pozdější vlastníci továrny se vždy snažili svět přesvědčit, že i nejpoužívanější stupnice tvrdosti tuhy označená písmeny H a B (a F uprostřed) je Franzovým dílem, že H znamená Hardtmuth, B Budweis a to F je Franz – ale doložené to není a pravděpodobněji zní, že H je hard jako tvrdý, B je black jako černý a F je firm jako solidní, tedy někde mezi.

STOP! Líbí se vám text, který právě dočítáte? Pak nám věnujte chvíli své pozornosti. Podobné skvosty pravidelně najdete v tištěném magazínu Finmag. A i když jsme ten dnešní odemkli speciálně pro vás, budeme moc rádi, když si náš magazín příště sami koupíte. Hlavním tématem aktuálního čísla je propojení umění a byznysu. To další pro vás dokončujeme, na stáncích ho najdete už příští týden.

Myslete na nás, až zas půjdete kolem trafiky. Děkujeme!

Inspirací pro název luxusní tužky byl tehdy největší známý diamant, součást anglické královské koruny, jehož jméno v češtině znamená Hora světla. Vtipný paradox je, že tuha a diamant jsou ten samý prvek, víceméně čistý uhlík. Jen díky jinému krystalovému uspořádání patří diamant k nejtvrdším materiálům na světě, kdežto grafit naopak k nejměkčím.

Tahle tužka se dělá dodnes. Pro firmu znamenala takový úspěch, že si dala Koh-i-noor vedle rodinného příjmení do názvu firmy. V Americe byl sukces takový, že se žlutá barva stala naprosto dominantním designem obyčejné tužky na dlouhé a dlouhé roky – a dodnes když se řekne tužka, kdekdo si za zavřenýma očima promítne na sítnici právě tuhle.

Každopádně, ač byl Franz kapitalista jako řemen, na neviditelnou ruku trhu by asi nepřísahal. Pravděpodobně v továrně věděl o každé třísce. Ostatně i jeho dcera hraběnka Mathilde Lamezanová-Salinsová prý do roku 1945, než šel podnik v Budějovicích do národní správy, sama míchala směs tuhy a jílu. A to, co přišlo pak, se samořízeným trhem nemělo nic společného.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Zachraňuje nervy i lidské životy. Příběh vynálezu vteřinového lepidla

• Našli jste ho pod stromečkem? Příběh zapalovače Zippo, jak ho (možná) neznáte

• Co nejde silou, půjde ještě větší silou. Jak se lidé dostávali do konzerv před vynálezem otvíráku?

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

V čase, kdy se se zdá, že nic už není tím, co bývalo, neztrácejí optimismus. Chuť vymýšlet a podnikat by mohli rozdávat. Příběhy, které určitě stojí za to znát.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

Koupit Finmag