Prodali jazykovku, pak se vrhli na pekařinu. Šli jsme do oboru, který je nezbytný, říká Kuchař

V čem spočívá zásadní rozdíl mezi podnikáním ve vzdělávání a v gastronomii, v řemeslné výrobě?

Až mne překvapilo, jak je to podobné. V řemeslné pekařině nemůžeme moc dělat se stroji, protože těsta, která potřebujeme, jsou hodně vlhká a mastná. Ve stroji se všechno hned zalepí, zapatlá, takže je to především ruční práce, která stojí na lidech. A přesně takové to bylo i v jazykovce.

Ale lidí, lektorů, jste v jazykovce měli podstatně víc, ne?

Když jsme prodávali James Cook Languages, měli jsme přes 900 lektorů v Česku, na Slovensku a v Polsku. Průměrný pracovní úvazek byl třetinový, takže řekněme to bylo 300 lidí na „full time“. V Zrnu zrnku máme dnes okolo 70 zaměstnanců, plus brigádníky. Takže čísla jsou trochu menší, ale práce s lidmi podobná.

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

---

Koupit Finmag

Pro pekárnu musíme hledat také šikovné lidi a musíme je všemu učit od začátku. Nebereme ale každého. I když jde o ruční práci, člověk musí být – jak bych to řekl – poměrně dost duchem přítomen, protože je potřeba reagovat, když se něco děje s těstem, je třeba umět vážit přesně na gramy, být pečlivý. A podobné požadavky kladla i práce v jazykovce.

Tam jste ale zaměstnávali spíš vysokoškoláky, zvláště pak lektory z ciziny, ne?

Někteří – zvláště cizinci – měli bakalářské vzdělání, jakékoliv. Ale i ti, kteří byli absolventy pedagogických fakult, většinou neuměli učit studenty tak, jak jsme si to my představovali. Takže jsme s každým začínali také od začátku. V tomhle jsou si ty obory podobné. A pak je tu samozřejmě plno rozdílů.

Proč jste se vůbec rozhodli úspěšnou jazykovou školu, která byla jedničkou na poli firemního vzdělávání, prodat?

V první řadě proto, že se dostavila příležitost. Objevil se na trhu někdo, kdo byl při penězích, chtěl budovat vzdělávací skupinu a koupil naši konkurenci. V tom okamžiku jsme si řekli, že by bylo dobré se zeptat: „Nechceš nás taky koupit?“ A on řekl: „Jo.“

Až se mi nechce věřit, že to bylo tak jednoduché.

Samozřejmě jsme pak tři čtvrtě roku vyjednávali. Ale ten první kontakt byl jednoduchý. Ovšem nešli bychom do toho, kdyby to nebylo po zralé úvaze. A že jsme už chvíli změnu zvažovali.

Proč?

Za prvé mně i mému společníkovi Jakubovi Štefečkovi bylo čtyřicet, škole jsme se věnovali už dvacet let a měli jsme chuť zkusit ještě něco jiného. A za druhé: protože jsme se věnovali hlavně firemnímu vzdělávání, dosyta jsme si užili finanční krizi v letech 2008 až 2013. Tehdy jsme přišli o spoustu byznysu, a to bez jakéhokoliv vlastního zavinění. Jenom proto, že korporáty šetřily a škrtaly zbytné věci. A vzdělávání, co si budeme namlouvat, je zbytný obor. To jsme si tehdy plnou silou uvědomili.

A ještě se přidal velmi nejistý výhled do budoucna. V čase Google překladačů i asistentek v telefonu a při vědomí toho, že lidé vycházejí ze škol samozřejmě jazykově gramotnější než před dvaceti lety, jsme si kladli otázku: Jakou má ten obor vlastně budoucnost? A bylo jasné, že nemíří do nekonečna.

Takže jste se rozhodli v pravý okamžik.

Prodali jsme firmu rok před covidem, což bylo dobře. Nicméně školu epidemie nepoložila, dnes se jí daří. Mohlo by mi to být jedno a vlastně mi to jedno je, ale pocit, že jsme školu dobře postavili, je docela fajn. Zásluhou současného managementu dokázala rychle přejít do online, a tak ona i my teď můžeme být happy.

Ondřej Kuchař

Tomáš Nosil

• Při studiu na gymnáziu na pražském Proseku se seznámil s Jakubem Štefečkem a v roce 1999 spolu založili jazykovou školu James Cook Languages.
• V roce 2018, to už byla jedničkou na trhu, ji prodali Edua Group.
• O tři roky později rozjeli řemeslnou pekárnu se sítí pekařských kaváren a bister Zrno zrnko. Aktuálně jich mají deset, a jak říkají, „růst nekončí“.
• Ondřej Kuchař se od dětství věnuje také hudbě, aktuálně hraje v kapele Hitfakers na kytaru a v Blues & The Gang obsluhuje basu.
• S manželkou vychovává dvě děti, žijí s koňmi a spoustou zvířat ve Stříbrné Skalici v Posázaví.

Byl jste happy, když jste se po dvaceti letech podnikání ocitl bez práce, bez firmy? Užil jste si tu svobodu?

Dali jsme si s Jakubem pauzu, ale ne ve smyslu, že bychom sekali trávu nebo brázdili Karibik na jachtě. Měli jsme volno, ale setkávali jsme se a zvažovali, co dál: jestli vstoupíme do nějakého startupu, nebo koupíme firmu nějakého otce-zakladatele, který se rozhodl jít do penze… Jenže jak jsme dva, na každém projektu vždy aspoň jeden našel nějaký problém, takže se nic moc nerýsovalo.

V takových situacích asi není zrovna výhodou být ve dvou, ne?

Podle mne je to vždycky výhoda. Ve dvou se lépe vyhodnocují rizika, což u nás sice vedlo k tomu, že jsme ke koupi nic vhodného nenašli, ale posunulo nás to zase k vlastní firmě. Stavět ji od nuly je samozřejmě pracnější varianta, ale vzhledem k tomu, že chceme detailně rozhodovat o tom, jak firma bude vypadat, jiná cesta pro nás dva vlastně není.

Koho napadlo vsadit na chleba, croissanty a koláče?

Říkali jsem si, že jsme roky dělali zbytný obor, tak bychom teď měli dát nějaký „nezbytný“. A když si začnete představovat, bez čeho se neobejdeme v jakékoliv době, brzy skončíte u jídla. Jíst se prostě musí. A řemeslná pekařina byla před pěti roky, kdy jsme se rozhodovali, ještě v začátcích.

No, vzpomínám si na Antonínovo pekařství…

… což je trošičku jiný styl. My jsme ještě o kus řemeslnější. V téhle kategorii byla tehdy jen pekařství Artic, Eska a Praktika, myslím. U nich jsem si sám začal kupovat chleba. A když jsem zjistil, jak je dobrý, už nikdy jsem nešel do supermarketu. Dokonce jsem se přistihl, že jsem si cestu z pražského centra domů plánoval tak, abych se v jedné té pekárně mohl zastavit a koupit pecen.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Chleba je pro mě meditace, říká Maškrtnica. Plány na vlastní pekárnu stále nevzdává

• Od brigády ve fast foodu k síti školních bister. Chtěli jsme být fresh, vzpomíná podnikatel

• Jak buddhistka s doktorátem vyrábí mýdlo. Dokážu vytáhnout souvislosti, říká

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

V čase, kdy se se zdá, že nic už není tím, co bývalo, neztrácejí optimismus. Chuť vymýšlet a podnikat by mohli rozdávat. Příběhy, které určitě stojí za to znát.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

Koupit Finmag