Chytré hodinky tu nehledejte. I na malém městě jdou dělat velké věci, říká hodinář z Počátek

Palackého náměstí v Počátkách kousek od Pelhřimova si zachovalo atmosféru „starých dobrých časů“. Starobylé fasády vypadají jako pohádková kulisa a znalci okamžitě poznají místo, kde se natáčely Postřižiny.

Na rozdíl od řady historických center se střed Počátek neproměnil ve skanzen, většina obchodů tu žije, jako by výhodné internetové nákupy ani nebyly. Jedním z podnikatelských starousedlíků je Jan Brož, provozovatel Zlatnictví – hodinářství s více než padesátiletou tradicí.

Jan Brož (50)

Jan Brož

• Absolvent SZŠ v Humpolci se zajímal o zvířata, ale po revoluci dal přednost práci v otcově hodinářství, které vede s manželkou Alenou.
• Mají společné koníčky, zejména účinkování v Ochotnickém souboru Rynárec. Jeho členové si zahráli v několika filmech Zdeňka Trošky.
• V obci je řadovým členem zastupitelstva a má na starosti zeleň.
• Energii dobíjí pravidelným sportem s kamarády (tenis, cyklistika).

Malý obchod za kostelem svatého Jana Křtitele překypuje zbožím. Z nabídky hodin si vyberou vyznavači všech interiérových stylů a sortiment šperků je na tak malé město překvapivý. Ani ezoteričtí milovníci minerálů nepřijdou zkrátka. Komunikativní Jan Brož dokáže poradit se vším, co má v nabídce. Jen chytré hodinky tu nenajdete, prodej poruchové značky s nízkou marží se nevyplatil.

„Táta říkával: ‚Lidé se vždycky budou vracet tam, kde jsou zvyklí.‘ A měl pravdu. Zůstávají nám věrní od babiček po pravnoučata,“ pochvaluje si Brož. „Je milé, když vzpomínají na mého tátu – letos to bude pět let, co zemřel. Spravoval jim pendlovky a ony pořád jdou. Prodával jim snubní prsteny a jejich děti a vnoučata si pro ně mohou přijít do stejného krámu.“

Když majitele potkáte za pultem, kde se střídá s manželkou, okamžitě vás napadne, že tenhle dobře naladěný člověk musel o svém povolání snít už v mateřské škole. Zdání ale klame, k profesi dozrál až po pěti letech tichého vzdoru. Zpočátku ji totiž bral jako zdroj obživy, kvůli němuž pohřbil své sny.

Místo žiraf účetnictví

Jeho otci Jiřímu, který se do zdejšího hodinářství přesunul v roce 1975 z Pelhřimova jako zaměstnanec n. p. Klenoty, nebyl tehdejší režim příliš nakloněn. Stín jeho rodičů – kulaků z nedalekého Rynárce – dopadl i na jeho děti a vydal by na příběh pro Paměť národa.

Starší Jiří se vyučil uměleckým kovářem a Jana od dětství fascinovala africká fauna. „Rodiče mě každou neděli brali do jihlavské ZOO a věřil jsem, že se jednou do Afriky podívám. Sen jsem si splnil teprve před třemi roky v rámci dovolené na Zanzibaru a jednodenního výletu do národní parku Nyerere v Tanzanii,“ vypráví podnikatel.

Jako kluk tíhnoucí ke zvířatům si vybral střední zemědělskou školu. Během studia přišla revoluce, která mnohým cestu do světa otevřela, ale s budoucím hodinářem měl život jiné plány.

„Maturoval jsem v roce 1992. Rok před tím počátečtí radní, kteří chtěli zachovat všechny krámky na náměstí a nabízeli je v holandské dražbě (aukce, v níž se cena postupně snižuje, pozn. red.), tátu umluvili, aby pokračoval jako soukromník. V létě po maturitě jsem šel do hodinářství na brigádu… a protáhla se do teď,“ směje se Brož.

„Pět let jsem s tím bojoval, ale mezitím jsem potkal manželku, narodil se nám syn a nastal čas řešit realitu. Nastoupil jsem jako účetní, protože základy jsem měl ze školy. Navíc jsem hodně komunikativní, takže za pultem mě to bavilo,“ popisuje podnikatel své začátky.

Vybavení hodinářství musel jeho otec odkoupit, což se neobešlo bez v té době vysoké půjčky 170 tisíc korun. Ale obchod s oblíbeným hodinářem se výborně rozjel a znamenal jistý zdroj příjmu, i když v porovnání s ostatními v oboru to zlatý důl nebyl.

„Zlatníci třeba v Praze měli jiné začátky, ale tady byli lidé zvyklí, že se všechno dělá za ‚Pěkně děkuju‘ nebo za desetikorunu. Vysočina je pořád tvrdý a málo zaplacený kraj,“ vysvětluje hodinář. „Ale táta tu byl oblíbený, choval se k lidem vstřícně a takový servis neměli ani ve větších městech.“

Historie a současnost hodinářství v Počátkách

Jan Brož

Jan Brož

Další obrázky v galerii (7)

Předrevoluční zboží bylo v přílivu lákadel ze zahraničí vesměs neprodejné. „Zbavovali jsme se ho pod cenou a nakupovali z ciziny například hodinky Orient, Seiko, Rina nebo Rusudan, o které lidé měli – na rozdíl od domácí značky Prim – zájem,“ pokračuje Brož.

Zlatnický sortiment byl pouze sekundární. Otec ani syn neměli výuční list v oboru, a tak se na opravách dohodli s českobudějovickou zlatnicí, která do Počátek jezdila za rodiči.

Obchodu se dařilo natolik, že Brožovi měli ambice založit pobočku v Pelhřimově. Jenže otevření obchodu na stejné úrovni by znamenalo velkou finanční a časovou investici, navíc v Pelhřimově už tři obchody tohoto typu fungovaly. „Proto jsme se rozhodli zůstat věrni Počátkám, i když jsou od místa našeho bydliště v Rynárci o šestnáct kilometrů dál než Pelhřimov. Kdo chce víc, nemívá nic,“ konstatuje podnikatel.

Pozor na kutila domácího!

Po pěti letech se Brožův pocit, že takhle si svou profesi nepředstavoval, přece jen zlomil. „Odkoukal jsem od táty základní servis na počkání, například zkrácení tahu, výměnu skla nebo baterky, ale do mechaniky jsem se nepouštěl,“ popisuje Brož.

Pro drahé kameny jezdí po celém světě. V Česku nemám konkurenci, říká šperkař Korbička

„Táta nad některými zakázkami vzdychal, že jsou napadené kutilem domácím. Oprava hodin totiž není jen rozebrat, vyčistit, promazat a složit. Neznalost principu může strojek trvale poškodit. Kutil tu něco přihne, tu přibrousí, aniž by si uvědomil, že tak hodinám prodlouží umírání. Sice ještě chvilku jdou, ale pak jsou většinou jen obtížně opravitelné. Svěříte-li práci mistrovi, půjdou dalších dvacet let, kdy je opět potřeba vyčistit zatuhlá maziva,“ radí podnikatel.

Po deseti letech byl Brož mladší lapen v hodinářském soukolí natolik, že si díky letům odpracovaným pod dohledem otce vyučeného v oboru mohl požádat o živnostenský list na opravy hodin. A protože se proslýchalo, že bez oprávnění nebude možné prodávat výrobky z drahých kovů, oba i v tomto oboru získali živnostenský list, který nakonec ani nepotřebovali.

Poté, co se stali plátci DPH, Brož oslovil kamaráda daňového poradce a svěřil daně do jeho rukou. „Raději svůj čas věnuji řemeslu a zákazníkům. Každý má dělat to, co umí,“ doporučuje.

Jednou z Brožových vlastností je totiž potřeba dokonale rozumět všemu, co dělá: „Chodila nám odborná literatura, třeba časopis Klenotník hodinář. Začal jsem to načítat a zajímat se o řemeslo. Chtěl jsem taky dělat něco rukama jako brácha umělecký kovář.“

„Kamarád, vyučený zlatník, mě naučil základní věci, třeba zkrátit nebo zaletovat řetízek. Pořídil jsem si vybavení a po večerech jsem se v řemesle zdokonaloval. Teď už dělám kompletně opravy, ovšem na výrobu šperků, třeba snubních prstenů, mám nakontaktované zkušené odborníky,“ doplňuje podnikatel.

Rodinná firma čelí krizím

„Po narození synů jsem začal v obchodě vidět potenciál. Tržby měly progresi a my s tátou platili výpomoc na prodej. Před nástupem e-shopů jsme v prosinci měli otevřeno od osmi do osmi a chodila vypomáhat maminka. Obchodu chyběla ženská ruka, která by zvládala i vkusné aranžování nového zboží. Navíc táta si už chtěl užívat důchodu,“ vysvětluje Brož důvody, proč se do chodu firmy zapojila i jeho manželka Alena.

Původně pracovala jako zdravotní sestra v počátecké nemocnici, která se časem proměnila v léčebnu dlouhodobě nemocných. Ve zdravotnictví velké peníze nebyly, tak se doma dohodli, že raději nastoupí do obchodu.

Ustála povodně, covid i tři přepadení. Šperky nakupujte osobně, radí oceněná zlatnice

Během let se u nich vystřídaly i dvě prodavačky, druhá odešla těsně před covidem za lepší nabídkou, takže v nepřehledné době měli o starost méně. „Když se člověk probral ze strachu, že všichni umřeme, začali jsme se v té totální anarchii bát, že vláda má v úmyslu nás ‚malé‘ zcela vymýtit,“ vzpomíná Brož na jednu z největších krizí.

„Když jsem viděl, že se v okolí neumírá po stovkách, jak se očekávalo, pojal jsem obrovský vztek, že my máme zákazy a politici se nechají nachytat bez respirátorů v restauraci. Naštěstí jsme ke kompenzacím měli úspory a děti byly velké, tak se to dalo zvládnout,“ vzpomíná.

Horší stavy zažil jen v hospodářské krizi v roce 2008. Přišla v době zajetého podnikání, kdy plni elánu nakoupili na Vánoce zboží na dluh několika set tisíc korun a najednou nic…

„Zbylo mi zboží se splatností, ale nebylo z čeho platit. Nespal jsem, ale dodavatelé se k tomu postavili skvěle: ‚Celé roky jste nám vydělávali, a teď je na čase, abychom podrželi my vás,‘“ říká hodinář s vděkem.

Obchod je naštěstí v majetku města, které podnikatele nezatěžuje velkým nájmem. „Samozřejmě platíme DPH, zálohovou daň, stále se zvyšující odvody, takže na to musíme reagovat,“ vysvětluje Brož. „Někdy je třeba lidem vysvětlit, že výměna baterky už nemůže být za padesát korun, když jde všechno pořád nahoru a nás v mrtvém prodejním období drží zejména opravy. Říkám vždycky ‚Pamatujete, za kolik byl v devadesátkách rohlík? A za kolik je dneska?‘“

Zlato se nekazí

Stejně jako jiné podnikatele v oboru, i Brože trápí levné strojové šperky z Asie: „Člověk nemá šanci konkurovat, ale jsou to paskvily, které dehonestují zlatničinu. Stroj sice odlehčením ušetří spoustu materiálu, ale šperk je tak odlehčený, že se nedá běžně nosit, leda tak na chvíli do divadla.“

Opustili svět IT a začali šít textil na míru. Dnes dodávají do Puppu i pro Státní operu

Brož si také všímá ústupu ze slávy takzvaných barokních prstenů s velkým centrálním kamenem, v módě jsou kousky poseté malinkými zirkony. V nabídce však drží šperky pro všechny typy zákazníků.

„Třeba prsten velikosti 65 neprodáte každý den, běžné velikosti se pohybují od 53 do 59. Ve velkých kouscích leží peníze. Ale i kdyby tu měly ležet rok, nekazí se. Pak přijde zákazník a je nadšený, že tohle shání dlouho a nikde to nemají,“ pochvaluje si spokojený podnikatel.

Expandovat už nechce

„Základ je nesrovnávat se s těmi, kteří mají pětkrát tolik za cenu, že ořezali koníčky a veškerý čas věnovali práci. My jsme šli pomalu, ale na to, co chceme, si vyděláme bez půjček a splácení. Dokud budou požadavky státu na nás ‚malé‘ únosné, budeme dělat svoji práci,“ říká odhodlaně.

Synové se vydali jiným směrem a jejich otci je trochu líto, že tradice jména Brož se ním a manželkou nejspíš skončí. „Nechtěl jsem klukům přivázat kouli na nohu. Máme už vnučky, tak uvidíme. Pokud se nestane nic vážného, chtěl bych vše dál držet v současné úrovni,“ uvažuje hodinář.

„Nemám už ambice expandovat, navíc jsme nekupovali chaty, lodě ani mercedesy, zisk jsme investovali do zboží. To je náš uložený důchod. Prodlužování důchodového věku se jenom směju. Ať to dají třeba do sto pěti, půjdu, až budu chtít, a budu žít z toho, co mi zbylo.“

Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho, rádi se na něj podíváme.

Finmag.cz

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Jak buddhistka s doktorátem vyrábí mýdlo. Dokážu vytáhnout souvislosti, říká

• Zvažovali prodej, teď by odmítli i půl miliardy. Míříme do vyšší ligy, říkají zakladatelé Goldea

• Prodali jazykovku, pak se vrhli na pekařinu. Šli jsme do oboru, který je nezbytný, říká Kuchař

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

V čase, kdy se se zdá, že nic už není tím, co bývalo, neztrácejí optimismus. Chuť vymýšlet a podnikat by mohli rozdávat. Příběhy, které určitě stojí za to znát.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

Koupit Finmag