Záhada chybějících inženýrů a řemeslníků. Má to vůbec řešení?

Jak je vůbec možné, že se mladí lidé ženou za kariérou, kde budou mít problém uživit se, nebo skončí na úřadu práce, zatímco o lukrativní technické obory není zájem? Navíc nejdou studovat obory, po nichž je poptávka, pracovníkům se v nich nadbíhá a společnost si jich váží?

Současný mediální obraz českého pracovního trhu odporuje nejen zdravému rozumu, ale i výzkumům lidské povahy, které ukazují, že lidé jsou v zásadě racionální – zvláště pokud jde o budoucnost jejich dětí. Tak v čem tkví ten hlavní problém, říkáte si…?

Možná je představa o prestiži a lukrativnosti řemesel oproti vysokoškolskému vzdělání iluzorní. Stejně tak ani tvrzení, že technici jsou neustále nedostatkoví, nemusí být pravdivé. Většina lidí totiž soudí jen podle své omezené zkušenosti.

Sociální antropolog, nepřítel státu

Příkladem nepochopení tématu budiž jeden nejmenovaný – a významný – herní designér, který na sociálních sítích poměrně nedávno rozdmýchal debatu nad tím, kolikrát kdo v posledních letech potřeboval sociálního antropologa a kolikrát řemeslníka – konkrétně třeba instalatéra či truhláře. Chtěl tím nejspíš dokázat vyšší užitečnost řemesel a – jak sám uvedl – „lidí živících se prací“.

Překážky v podnikání aneb Co by se mělo změnit? Analýza vhodná (nejen) pro úředníky

Budiž. Co člověk, to názor. Jenže stejně tak by se dalo zeptat, kolikrát kdo potřeboval herního designéra. Nemluvě o tom, že to srovnání kulhá na obě nohy: zatímco řemeslníků je celá škála, sociální antropolog je jen jedna úzce vymezená profese.

Jedním z důvodů, proč se lidé kloní k humanitnímu – a tedy všeobecnějšímu – vzdělání může být mimo jiné to, že řemeslo u nás nemá dostatečný společenský status. Platí také, že člověk s vyšším vzděláním se snáze rekvalifikuje na řemeslníka než obráceně. Ostatně, sám znám několik lidí, kteří se v určité fázi života rozhodli opustit intelektuální práci a začali se živit „rukama“.

Nebyla to pro ně snadná cesta, ale ani nemožná. Existují dokonce i možnosti, jak se v dospělosti vyučit řemeslu. Bohužel tyto rekvalifikace nejsou snadno dostupné a ani levné – ale o tom jindy.

Zcela pravdivé nejsou ani populární řeči o tom, že řemeslníci nebo středoškoláci z průmyslovek snadno a okamžitě předstihnou vysokoškoláky ve výdělcích. Podle výpočtů Hospodářských novin vydělá vysokoškolák s magisterským titulem za celý život v průměru o 58 procent více než středoškolák. A to navzdory tomu, že u nás odborné střední školy navštěvuje zhruba polovina mladých mezi 15 a 19 lety – což je v evropském kontextu unikátní.

Navíc řemeslníci na začátku kariéry – pokud nepracují „na vlastní triko“ – vydělávají výrazně méně než lidé v jiných profesích. A není pak výjimkou, že třeba takoví lakýrníci dávají přednost řízení kamionu. K tomu přispívá i úzká specializace mnoha učebních oborů, což omezuje možnosti následného uplatnění na trhu práce.

Dobrý řemeslník si samozřejmě může vydělat velmi dobře, zejména pokud má praxi a pracuje sám na sebe. Ovšem cesta k nadprůměrnému výdělku vyžaduje spoustu práce, času a velké investice do nástrojů a materiálu – pokud tedy člověk nezdědí rodinnou živnost i se zákazníky.

Zkrátka: řemeslo sice může mít „zlaté dno“, ale rozhodně ne pro každého.

Ach ty technické obory

U vysokých škol je situace podobná. Česká republika sice stále produkuje relativně hodně technicky vzdělaných lidí, ale počet studentů technických oborů klesá. Na druhou stranu roste zájem o přírodovědné obory a ICT, což nemusí být vůbec špatně – pokud se chce Česko posunout směrem k výrobě s vyšší přidanou hodnotou a moderním technologiím.

Proč školství nereflektuje potřeby byznysu? Vždyť to už jsme tu jednou měli!

Mimochodem, platy programátorů a IT odborníků byly v posledních letech výrazně nadprůměrné – v rámci oborového členění dokonce nejvyšší. Následovali zaměstnanci v bankovnictví a finančnictví, tedy naopak v netechnickém oboru. I zde však platy výrazně rostou až s praxí.

Co tedy dělat, pokud si firmy stále stěžují na nedostatek řemeslníků a techniků? Logickým řešením by bylo nabídnout těmto profesím vyšší platy – zejména na začátku kariéry. Jenže to není vždy ekonomicky smysluplné, pokud přínos těchto pracovníků pro firmu není dostatečný.

Jednou z cest je proto spolupráce státu a podnikatelů. Firmy mohou sponzorovat učební obory a technické vzdělávání a nabízet žákům placenou praxi. Významnou část tohoto systému by financoval stát.

U nás se o tomto takzvaném duálním systému vzdělávání mluví už léta, ale zatím nebyl uveden do praxe. U vysokých škol jde především o prohloubení spolupráce s firmami.

Neznamená to ale jednostranné zaměření na úzce specializované obory. Podnikatelé dnes volají po lidech s obecným přehledem a ne pouze po úzce zaměřených inženýrech. Chtějí zaměstnance schopné kreativní a týmové práce. Jenže spolupráce státu a firem v této oblasti zatím vázne.

Proč? Část podnikatelů stále očekává, že stát jim „na míru“ připraví pracovní sílu. A stát i školy se obávají spolupráce, aby nebyli obviněni z upřednostňování konkrétních firem.

Dál se tak jen přešlapuje na místě. Už dnes je přitom jasné, že jiná cesta v tomto případě neexistuje.

Co je to duální vzdělávání

Jedním z problémů českého trhu práce je nesoulad mezi kvalifikacemi absolventů a požadavky firem. Diskutuje se proto takzvaný duální systém vzdělávání, jehož smyslem je vytvoření dobrovolné duální větve odborného vzdělávání, v níž by odpovědnost za část toho, co se má žák naučit, přecházela přímo na firmu, která by poskytovala praktickou výuku. Nejčastěji se s tímto modelem setkáváme v učňovském školství a je typický například pro Německo, Rakousko nebo Švýcarsko. Cílem je propojit školní vzdělávání s reálnými potřebami trhu práce a zvýšit zaměstnatelnost absolventů.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Startupová revoluce v Česku? Politici konečně našli společnou řeč

• USA v celní válce nezvítězí. Co dělat, aby ji vyhrála vaše firma?

• Česku na křižovatce chybí vize. Fiala a spol. se radši schovávají za „zlý Brusel“

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

V čase, kdy se se zdá, že nic už není tím, co bývalo, neztrácejí optimismus. Chuť vymýšlet a podnikat by mohli rozdávat. Příběhy, které určitě stojí za to znát.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

Koupit Finmag