Zklamal ji svět, tak začala „klonovat lidi“. Běžíme maraton sprintem, líčí mladá startupistka

Zahradníčková je v českém startupovém světě netradiční úkaz; mladé ženy v čele nových firem, které už sbírají cenné investice a jejichž potenciál přerůstá hranice Česka i Evropy, spočítáte na prstech jedné ruky. Přesto zůstává nohama na zemi, a jen co se potkáváme, abychom probrali, jaké to je podnikat v Česku, sama od sebe nabízí tykání.

Lakmoos, který společně s kamarádem Honzou Polišenským loni založila, pod jejím vedením utěšeně roste. Díky zaměření na B2B segment, navíc na trhu s odhadovanou globální hodnotou téměř 90 miliard dolarů (přes dva biliony Kč), ve firmě vidí potenciál i investoři; naposledy získala téměř osm milionů korun od českého venture fondu Presto Ventures.

Kamila Zahradníčková

Lakmoos AI

CEO a spoluzakladatelka českého startupu Lakmoos. První ocenění za výzkum v behaviorálních vědách získala v 17 letech. Vědecké práce jí vycházely už během bakalářského studia. Know-how z behaviorálních věd uplatňuje v byznysu – konzultovala například pro Nestlé nebo The Nature Conservancy, na celonárodní kampani spolupracovala s Ogilvy Česko. Organizace Women in AI NL ji v roce 2023 jmenovala jednou z top 5 podnikatelek v oblasti umělé inteligence.

Lakmoos je ve fázi komerčního testování produktu, využívá ho už třeba mladoboleslavská Škoda Auto či Raiffeisenbank. „Jen tyhle dvě firmy udělaly v červenci skoro čtyřicet plných průzkumů. Za jeden měsíc, a ještě dovolenkový!“ říká nadšeně spoluzakladatelka Lakmoosu. Zájem o spolupráci vyjádřilo už dalších patnáct velkých firem a korporací.

„Běžíme maraton sprintem. Chvíli nás bylo přes třicet, teďka se to zase smrsklo na pětadvacet lidí,“ popisuje Zahradníčková mladý dynamický tým. A i když uznává, že jejich tempo je vražedné a ne každý ho ustojí, současně o dalším rozvoji mluví s až neuvěřitelnou lehkostí: „Ještě nemáme hypotéky čili nepotřebujeme zas až tak moc pravidelný příjem a můžeme si dát víc volníček před dalším vývojářským sprintem.“

Kdy se ale rozhodla „do toho jít“? Jaké nástrahy začátky podnikání v Česku provázejí? A je to skutečně – jazykem generace Z, do níž Zahradníčková spadá – tak moc pain, jak se o začátcích podnikání říkává?

Pojďme na to od Adama: Jak to začalo? Kde se vzala motivace jít do podnikání?

Byla jsem extrémně zklamaná z toho, jaký je svět a jak to tady funguje…

Počkej, to je takový oblíbený narativ vaší generace. Co tě tak „zklamalo“?

(smích) Aktivně jsem výzkumy začala dělat na vysoké škole v rámci studia zákaznického chování, psychologie, antropologie. Už během bakaláře jsem měla na kontě první publikaci a přišlo mi líto, že mnoho znalostí po recenzním řízení končí jen v akademickém žurnálu. Snažila jsem se proto víc dostat na aplikovanou stranu, podívat se, jak se průzkumy reálně dělají, proč se toho nechytají firmy.

Tehdy sis řekla, že to změníš?

To ještě ne. Jako freelancer jsem se dostala do různých kampaní u Nestlé, Ogilvy, nějaký průzkum jsem dělala i pro Volkswagen. Přišlo mi to super, ale současně jsem si říkala, jestli na to skutečně neexistuje kvalifikovanější člověk než nějaká studentka bakaláře. Někdo, kdo by před uvedením nového produktu na český trh udělal skutečně kvalitní průzkum.

Jako že se to neděje? To mi neříkej…

Neděje! To je to, co mě zklamalo – že to nefunguje tak, jak si možná kdekdo myslí, že velkému rozhodnutí předchází průzkum. Třeba aby si firma při uvádění vegetariánského produktu na trh zjistila, že pro průměrného Čecha není jídlo bez masa hlavní jídlo.

Ok, kdy tedy přišel ten zlom, nápad na vytvoření Lakmoos?

Někdy po desáté večer na svatbě mojí kamarádky. (smích) Po letech jsem se tam potkala s Honzou Polišenským, pozdějším co-foundrem Lakmoosu. Ze světa jsme byli zklamaní oba a po nějakých dvou třech drincích jsme upadli do deprese, že to nemá smysl. Pak ale přišlo po košaté debatě takové to uvědomění, že „tohle je ono“.

Tím „tohle“ myslíš aplikaci na instantní průzkumy s využitím AI?

Úplně původně byla AI druhotná, chtěli jsme hlavně přinést do firem jednodušší proces, aby se mohly zákazníků ptát rychleji, aby tam nebyla překážka v obstarávání budgetů, domlouvání agentur… Ptali jsme se sami sebe, jak těžké to může být zautomatizovat. A jelikož Honza právě dělal docela zajímavé algoritmické věci v cyber security a v AI a přednášel o tom i na Oxfordu, našli jsme unikátní analytický způsob, jak právě tenhle problém vyřešit.

Skladuj málo, vydělávej hodně. České Inventoro hlásí úspěšný exit, spřízněnou duši našlo v USA

Pomocí virtuálních respondentů…

Spíš digitálních, ale ano. Ten neefektivní proces kolem tvorby průzkumu díky tomu úplně padá, protože v momentě, kdy máš silikonový vzorek, který je instantní, a přitom přesný – což je právě to, co se nám podařilo vyřešit – už nepotřebuješ žádat o budget, nemusíš shánět agenturu, ale prostě se zeptáš počítače.

Asi je namístě víc vysvětlit, co že to vlastně děláte. Popiš to vlastními slovy.

Máme dostupnou alternativu k průzkumům trhu, kde se lidi nemusí ptát jiných lidí, což je drahé a trvá to dlouho. My ten proces automatizujeme, máme syntetický vzorek, syntetický panel s digitálními respondenty, který za zlomek času a ceny přinese odpovědi stejné kvality a stejné přesnosti, jako kdyby ses ptal lidí z masa a kostí. Celé to běží na neuro-symbolické umělé inteligenci, AI.

Jak sami rádi říkáte, klonujete lidi. Jak takový digitální respondent vypadá?

To není triviální věc na vysvětlení ani pochopení, ale… Neuro-symbolická AI znamená, že kombinujeme různé přístupy, které umí vyždímat co nejvíc dat při co největší přesnosti. Analytiku, která za tím stojí, si lze zjednodušeně představit jako obří excelové tabulky, milion řádků, milion sloupců. Jednotlivé řádky a sloupce pak doplňují hodnoty podmíněné pravděpodobnosti, které se neustále mění. A to, jak se mění, je právě naše secret sauce – že víme, jak to vychytat.

Kde ta data berete?

Máme čtyři základní zdroje. Jednak jsou to volně dostupné reporty z internetu, jako jsou data ze statistických úřadů, z médií a podobně, pak data od partnerů typu univerzit a výzkumných agentur, naše vlastní simulovaná data a nad tím vším jsou data od samotných firem, našich klientů. My už si pak hrajeme jen s nastavováním zmíněných pravděpodobností.

Co všechno můžete takhle zjistit? Jste vůbec něčím omezeni?

Úplně obecně odpovídáme na to, na co by se lidi ptali v běžných průzkumech trhu v osobním či internetovém dotazníku. Takže motivace, plány, preference, zkušenosti a podobně. A umíme také forecasting, předpovědi – například jak trh zareaguje na snížení hypotečních sazeb.

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie… Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud navíc sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

Čím jsme naopak omezeni, je tělesný prožitek, protože to ten model logicky nedokáže: tedy zhodnocení bolesti, vůně, příjemnosti nějakého povrchu. Zatím neumíme pracovat ani s vizuálními vjemy, obrazovým či video materiálem, je to ryze textová záležitost. To se ale může změnit.

Jak moc si lze s těmi výsledky „hrát“?

Prakticky neomezeně, díky umělé populaci získáváme velmi plastický vzorek, ve kterém si můžeme zazoomovat na různé skupiny, ke kterým by se daná firma v běžném průzkumu ani nedostala. Třeba když chci vědět, jak na danou otázku reaguje generace alfa jako celek. Nebo jen ta část generace alfa, která se zajímá o zdravou stravu. Nebo to můžeme úplně otočit a podívat se třeba na zákazníky konkurence.

Teď předběhnu, ale tohle bude zajímat nejvíc lidí: dokážeš říct, kolik tím firma ušetří?

Fungujeme na bázi licencí, takže záleží, kolik firma chce dělat průzkumů, respektive kolik lidí z dané firmy je bude dělat. Cílíme ale na to, aby to bylo pod deset procent ceny za současný standardní průzkum; reálně jsou to třeba dvě až tři procenta. Jde o to – a to zjišťujeme teďka v pilotních projektech ve Škoda Auto a Raiffeisenbank –, že jakmile dáme lidem nástroj, u kterého odpadá otázka finanční a časové náročnosti, začnou ho mnohem víc využívat. Smysluplných otázek pak položí desítky, stovky…

To už jsme u pilotu, ale než jste do toho šli, dělali jste si vlastní analýzu trhu?

Jasně, úplně nejdřív jsme si samozřejmě zmapovali, jak probíhají průzkumy trhu ve dvaceti firmách, nejmenší byla Zásilkovna a největší Microsoft. Potřebovali jsme zjistit, jestli to zklamání, které z toho pociťujeme my, je náhoda, nebo je to systémová chyba. A vyšlo nám, že týmy, které dělají reklamu, produkty, služby, strategii, jsou až dvanáctkrát podhodnocené. A jelikož málokdo má odvahu žádat o dvanáctkrát větší budget, začali jsme hledat řešení, jak to změnit, aby firmy nevypouštěly na trh produkt, který je totální nonsense.

Vzpomeneš na tu chvíli, kdy jste se rozhodli jít s kůží na trh? Nebála ses toho?

Upřímně to pro mě bylo docela osvobozující. Bylo mi třiadvacet a nikdo ode mě nic neočekával. Vnímala jsem to v subjektivní a objektivní rovině. V té subjektivní to pro mě byl big deal, protože jsem se tím odklonila od rozjeté dráhy. Nevěděla jsem ale, na jak dlouho to bude, jestli přežijeme měsíc, nebo roky… A jestli to vůbec k něčemu bude. Objektivně jsem si ale řekla, že raději selžu dřív než později.

V kolika lidech jste začínali?

Prakticky od rozjezdu, od loňského léta, jsme měli tým zhruba dvaceti lidí. Na úplném začátku jsem ale byla jen já a Honza a později jsme kvůli vývoji aplikace přizvali Romana Konečného. Až s náborem dalších lidí jsme ale začali oficiálně něco vyvíjet.

Mám to číst jako problémy s personalistikou?

To zas ne, jen pak ti lidi byli zkrátka občas zmatení, jakou cestou jsme se to vydali. Hýbeme se strašně rychle, všechno se často mění a příležitosti využíváme na 150 procent. Pro řadu lidí to ale není čitelné a je těžké to tempo udržet. Teďka už s tím umíme pracovat trošku líp, o problémech už mluvíme otevřeně, sdílíme je. Že běžíme maraton sprintem, je ale pravda pořád.

Jaké byly takové ty úplné začátky? Jak jste firmu zakládali, kde jste hledali informace?

V tomhle bylo – a vlastně pořád je – klíčové, že jsme od počátku měli investory a velký tým mentorů a dalších lidí, kteří nás podporovali. I v českém startupovém světě už vyrostly starší generace zakladatelů, které si tím vším prošly a teď to chtějí vracet, sdílet své zkušenosti. Často to dělají právě proto, aby začínající startupisty ušetřili problémů, se kterými se sami museli potýkat.

Dáte na radu zkušenějších?

Jasně! Dokonce si myslím, že na začátku jsem strávila nejméně třetinu pracovní doby tím, že jsem se s někým o něčem radila. Protože – co si budem – pro mě to bylo všechno kompletně nové. Navíc jsem zjistila, že v Česku je to propojování hrozně jednoduché: stačí se nebát, najít si člověka třeba na LinkedInu a slušně se zeptat. Jen v minimálním procentu případů se mi stalo, že by někdo neodepsal nebo řekl ne. Většina lidí tu chce pomáhat a opravdu taky pomáhá. Spoustu know-how jsme tedy dostali zadarmo. Stačí se toho nebát a ozvat se, třeba i někomu výše postavenému nebo tomu, kdo je pro vás zrovna vzor.

Na druhou stranu, člověk se musí něčím odvděčit…

Samozřejmě je pak na mé osobní zodpovědnosti, abych po schůzce nebo workshopu napsala mentorovi a pojmenovala, co potřebuju řešit. A hlavně že pak aktivně pracuju s tím, co mi řekne, dotahuju věci z konzultací a ideálně mu dávám i zpětnou vazbu, co a jak se projevilo. Za to jsou ti lidi hrozně vděční, a právě díky zpětné vazbě s vámi dokážou i lépe pracovat dlouhodobě.

Jak najít nejlepší zaměstnance? Budujte brand, lidé se ozvou sami, radí experti

Zmínila jsi, že jste měli od počátku investory. Kde jste je našli?

Našli jsme se tak nějak navzájem, všechno ale začalo podáním přihlášky na startupovou akademii CzechCrunche, kam jsme se nakonec i dostali. Tam jsme získali první klíčové kontakty, včetně našich současných investorů Jany Sedlákové ze Sedláková Legal či Vojty Ročka z Presta. Networking je na začátku zásadní věc.

Připouštíš si vůbec možnost neúspěchu? Hrál u tebe strach nějakou klíčovou roli?

Někde na začátku samozřejmě rozhodování, jestli do toho jít, nebo je to blbost, bylo. Ta otázka byla velmi důležitá. Jelikož mám ale analytický background a strach podle mě není zrovna funkční emoce, šla jsem na to jinak. Řekla jsem si: „Dobře, je tu šance padesát na padesát, že uspěju – co můžu udělat pro to, aby se ty váhy naklonily na správnou stranu? S jakou mírou rizika jsem ochotna žít, jít za investory, klienty, mentory?“

Zkrátka sis to srovnala v hlavě…

Je to tak. A je jedno, jestli člověku jde o peníze, reputaci nebo čas. Důležité je umět na rovinu říct, co dělám, jaké v tom vidím pro investory šance, že tomu věřím, protože jsem si to vypočítala. Až pak se můžu někoho ptát, jestli je to pro něj zajímavé.

Jak dlouho to „rovnání“ trvalo?

Jen co jsme prošli zmíněnou startupovou akademií, dali jsme si dva měsíce, abychom si všechno vydebatovali s investory; jak na tom jsme, co chceme dělat, co vidíme, nebo naopak nevidíme – protože možná vidíme na dva kroky dopředu, ale furt jsme jen dvacátníci a co víme o životě a byznysu, že jo? To bylo loni, leden až březen. Už v březnu jsme ale měli jasno, že jsou tu lidi, kteří nás podpoří a půjdou do toho s námi. A od března do května, než jsme firmu založili, jsme si dali dva měsíce, abychom se na to podívali naprosto střízlivě: jestli to má skutečně globální potenciál, jestli – když všechno uděláme dobře – to může být ten pověstný jednorožec (firma s valuací přes miliardu dolarů, pozn. red.).

Promiň, ale jaká je pravděpodobnost, že „všechno uděláte dobře“?

První krok je jasně si definovat roadmapu, propočítat a zvážit svoje možnosti udělat ze stavu, kdy všechno děláme dobře, konstantu. To je takový ten prvotní check, reality check, jestli to má vůbec smysl dělat. Až ten druhý krok je řešit rizika, tedy jak moc chyb si můžeme dovolit, aby se ta pravděpodobnost úspěchu nedostala pod přijatelnou mez. Všechno jsme si to modelovali v Excelu, procházeli různé scénáře. A naprosto stěžejní opět byly rady od zkušenějších – tehdy nám s tím pomáhalo, myslím, třeba padesát lidí.

Vzpomeneš si ještě, s čím konkrétně?

Pomohli nám vychytat různé situace, celé to tak nějak zkorigovat. Naše intuice byla na začátku nulová a pravděpodobnost, že za rok budeme miliardáři byla stejně vysoká jako že skončíme v bankrotu. Nevěděli jsme, jaké metriky použít. Až zapojení různých fondů rizikového kapitálu, poradců a dalších lidí z oboru nám pomohlo nastavit očekávaní; co je realistické, a co je naopak pohádka. Nebo že se třeba něčeho bojíme úplně zbytečně a tady si máme dosadit klidně ještě jednu nulu…

O nějakých grantech, dotacích, inkubátorech jste vůbec neuvažovali?

Jednou jsme požádali o technologickou inkubaci, ale ještě než to začalo, ztratili jsme na tom víc času, než byla hodnota získaných peněz. Navíc je člověk nemůže použít na všechno, co potřebuje v tu chvíli zaplatit. Na druhou stranu lidi, kteří tam sedí, jsou skvělí a nápomocní. Jen pracují v systému, který je – jak to jen říct – bolestivý. Fakt bolestivý.

Říkala jsi, že jste už na startu měli dvacet lidí. Cítila jsi za ně zodpovědnost? Vzpomeneš ještě, jaké to je podnikat bez nich?

Samozřejmě, ale nedokážu asi popsat, jaké je to bez nich. Bylo to u nás skokové, z týdne na týden jsme do projektu přizvali dvacet lidí, takže ten řez před–po je dost nejasný. Dlouho jsem navíc žila v situaci, že jsme měli peníze vždy jen na nějaké tři měsíce dopředu. Jednou jsme dokonce do poslední chvíle čekali, jestli naraisujeme další peníze v pre-seed kole. Až pak jsem týmu prozradila, že jsem doteď vlastně nevěděla, jestli další měsíc budu mít na výplaty. Teď už ale máme peníze na nějaký rok dopředu, takže se všichni můžeme trochu nadechnout.

Ok. Aktuálně jste na tom jak? Pilotní projekty jsi už zmínila, ale co dál?

Už před prázdninami jsme měli v pipeline asi sedmnáct firem, které s námi chtějí spolupracovat. Pak ale přišly dovolené, takže teprve teď se to začíná posouvat. V létě jsme ale udělali velký posun ve vývoji; na základě zpětné vazby jsme systém rozkouskovali, dodali sémantické vyhledávání, dodali monitoring médií, forecasting. Myslím, že to pro spoustu potenciálních klientů bude ještě mnohem zajímavější.

Promo

NEWTON University

Businessové vzdělání z NEWTON University se vyplatí každému – bez ohledu na obor. Ekonomika a management, psychologie, marketing, nebo podnikání vám otevřou nové možnosti. Tituly Bc., Ing., MBA, MSc. a LL.M. nejsou cílem, ale startem k úspěšné kariéře. Setkávejte s odborníky, kteří jsou na špičce svých oborů a připravte se na svůj vlastní úspěch.

NEWTON University

Finální produkt to tedy stále není?

A bude někdy? Klientům nasloucháme, chceme jim dát, co chtějí. A v téhle velikosti si ještě můžeme dovolit jakýsi individuální přístup, řešení na míru. Hledáme taky způsob, jak firmy příliš nesvazovat naším procesem.

Máme tedy stabilní technologii a verzi produktu, se kterou jsem komfortní jít za lidmi, ukázat jim ho a říct, co to umí. Doufám ale, že to budeme pořád posouvat dál, že budeme objevovat hlubší a hlubší problémy a řešení. Že se to prostě bude dál vyvíjet.

Zatím jsi vůbec nezmínila, jestli tomu firmy důvěřují. Není teď pro vás ten největší úkol je přesvědčit, že syntetický vzorek odpovídá stejně jako deset milionů Čechů?

Jasně, to je takový klasický trojboj: jak to funguje, odkud bereme data a jak víme, že je to přesné. Na to se ptá každý klient a rozumím všem třem otázkám; ostatně bylo by zvláštní, kdyby se na to neptali. Současně cítím, že v tom máme mezery, takže společně s klienty teď hledáme hranici, jak to dostatečně vysvětlit a zároveň nezacházet do přílišných detailů.

Co s Lakmoosem zamýšlíte dál? Připouštíš si exit, nebo chceš s firmou růst donekonečna?

V tuhle chvíli chceme přinést především impact. Chceme, aby to bylo velké. Jestli to znamená, že nás za pět let koupí nějaká velká agentura, nebo to dospěje do momentu, že ten agenturní svět převrátíme vzhůru nohama a bude mít smysl v tom pokračovat sami za sebe, na tom aktuálně nesejde.

Máte snad tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme!

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Dlouhý (Kiwi.com): Usmíření s Ryanairem byla náhoda, do několika let chceme jít na burzu

• Od zpoceného trička k úspěšnému startupu. Prací papírky mění svět zavedných značek

• Milion dolarů a cesta do Silicon Valley. Světová soutěž pro startupy se valí do Prahy

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Je čas upravit slavný slogan Komenského. Alternativní formy vzdělávání v Česku bodují a soukromé školy často udávají směr i veřejným školám.

Zdroj: Finmag

ŠKOLA JE BYZNYS

Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?

BYZNYS JE HRA

Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?

Koupit Finmag