Pavel Houser

Lidé jsou ve svém ekonomickém rozhodování zoufale iracionální. Tak je to dnes v módě říkat. A samozřejmě to má platit i na investory. I investování je prý mnohem víc věc emocí než chladných kalkulací (a to častěji pochopitelně ke škodě investic). Až tak jednoznačné to ale být nemusí.

Včera jsme varovali před příliš rychlým a absolutizujícím zobecňováním výsledků modelových her, které mají odhalovat povahu člověka a jeho ekonomické preference. Modelové hry na peníze, prospěch, ztráty a zisk jsou nepochybně zajímavé, jen se nikdy nesmí zapomenout, že jsou to jen modely, simulace.

Behaviorální ekonomie je dnes módní disciplína. Otázkou ale často zůstává, jakou její experimenty mají vazby k reálnému světu. Nevěřte všemu, a to ani tehdy, když za to dostal někdo Nobelovu cenu.

Člověk disponuje celkem značnou zlovůlí. Ne pro zisk, stačí nám dobrý pocit kazisvěta. Alespoň podle výsledků nového experimentu.

Too big to fail? Některé bankovní domy jsou prý tak veliké, že jejich pád by znamenal takovou katastrofu pro celé ekonomiky, že ho vlády nemohou dopustit. I kdybychom to připustili, lepším kritériem k rozhodování, koho (ne)nechat padnout, je podle švýcarských vědců spíš množství a význam vzájemných vztahů mezi bankami než jen velikost.