Petr Preclík

Nové číslo Finmagu je vysázené, čteme, korigujeme, leštíme. A než to doděláme, dovolte ještě jedno ohlédnutí za číslem minulým. Petr Preclík píše o zemi, kde mají inflaci v miliardách procent, sucho, selhávající infrastrukturu, hlad. Ale nějak si musí poradit...

Arabské jaro, nejrůznější barevné a květinové revoluce, válka v Libyi či současné protesty proti Putinovi. Média si ráda zgustnou na černobílém podání střetů mezi opozicí a represivní vládou a tento svůj obraz do nekonečna rozvíjejí navzdory všem indikátorům, že situace není tak jednoduchá.

Tištěné noviny se dnes prý nehodí ani únoscům na vystřihování písmenek do žádostí o výkupné, ani turistům do vlhkých bot. Počet výtisků klesá, náklady rostou, výdělek z reklamy je v USA nejnižší za posledních šedesát let.

Tsunami, zemětřesení, záplavy, hladomor či právě skončená občanská válka vzedmou vlnu lidské solidarity – lidé přinášejí dary do humanitárních středisek, posílají dárcovské smsky, pořádají benefiční koncerty. Co se ale stane, když tato vlna opadne?

Počet kuřáků v Evropě za třicet let klesl o 15 procent, cigarety jsou drahé, možnosti reklamy omezené, výstrahy proti kouření všude. Pro tabákový průmysl nastal čas hledat nové trhy a Afrika se zdá být vhodným kandidátem.

Jsem moc bílá, říká si právě kdekterá Evropanka a míří do solária, případně na zimní dovolenou do některé z exotických destinací. Jsem moc tmavá, říká si ve stejnou dobu kdekterá Afričanka či Indka a vyrazí do místního kiosku pro zesvětlující krém. Nic naplat, bílá je celosvětově sexy.

Při zmínce o DDT se většině z nás vybaví dokumentární obrázky z USA 50. let minulého století. Cisterny jezdí po ulicích a vše stříkají mohutnými dávkami nové chemikálie. Děti tancují pod toxickou sprchou a svět doufá v úplné vymýcení malárie a dalších nemocí přenášených hmyzem. A pak si vzpomeneme, že DDT zakázali.

Rád se nechával oslovovat „Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, dobyvatel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě“. Jiní mu ale říkali stručněji: „Řezník z Kampaly“. Přesně před čtyřiceti lety, 2. února 1971, se stal prezidentem.

Referendum v Jižním Súdánu skončilo očekávanou výhrou zastánců samostatnosti. Jak ale tato událost ovlivní dynamiku v regionu? Jako vždy se první skloňuje ropa.

Po více než padesáti letech se na stůl vrací myšlenka na vymýcení malárie. Světová zdravotnická organizace si na tento úkol troufá již v příštích pěti letech. Stačí jí prý jediné: šest miliard dolarů ročně.

Když thajská policie zatkla Viktora Buta, ruského překupníka se zbraněmi, jehož příběh inspiroval světoznámý film Obchodník se smrtí, začala se média předhánět, kdo tohoto „zlosyna jak z bondovky“ vymaluje v černějších barvách. But měl válku nejenže podporovat, on ji měl přímo způsobovat!

Sedmnáct z padesátky států Afriky letos slaví půlstoletí své existence. Televize vysílají narozeninové spoty, billboardy přejí kolemjdoucím šťastnou padesátku a Senegal pro jistotu rovnou odhalil padesátimetrové sousoší oslavující novou éru kontinentu.

Na potravinovou krizi se ve stínu krize ekonomické trochu zapomíná, ovšem tato krize v mnoha zemích nemá dna pouze dvě, má jich mnohem víc. Počet hladovějících sice meziročně klesl o téměř sto milionů, stále se však drží vysoko nad úrovní roku 2007, kdy potravinová krize začala. Současně začíná lítý boj o levnou zemědělskou půdu v Asii a v Africe. Jen loni jí státy jako Čína, Jižní Korea nebo Katar nakoupily přes 45 milionů hektarů, téměř šestinásobek rozlohy Česka.

Spor, který na konci minulého měsíce rozpoutala zpráva polského Institutu pro mezinárodní vztahy o zastoupení diplomatů jednotlivých zemí v Delegacích Evropské unie po světě, hoří dodnes a samotná Evropská komise jen přilívá olej do ohně. Těsně před spuštěním Evropské služby pro vnější činnost se totiž stále jasněji ukazují stereotypy v diplomatických návycích starého kontinentu: velká většina ambasadorů jsou muži ze západní Evropy, rození ředitelé zeměkoule.

Miléniové cíle, nejambicióznější rozvojový plán od druhé světové války, právě vstoupil do poslední třetiny. Rozvojové cíle milénia však trpí mnoha neduhy: globální statistiky jsou zavádějící, bohaté státy nechtějí dávat a ty chudé se nechtějí měnit.

Zveřejnění desítek tisíc stran tajných vojenských dokumentů z Afghánistánu udělalo z WikiLeaks pojem a z jejího šéfa osobu podezřelou ze znásilnění. Spekuluje se, zda nejde jen o pokus odstranit nepříjemnou osobu. Očekávat se ale dají i pokusy zbavit se WikiLeaks legálně, soudní cestou. Vzniká tak médium, které v nekonečných soudních setkáních otestuje a pomůže definovat, co investigativní žurnalistika ještě může a co už ne.

V Afghánistánu dnes působí sto padesát tisíc mezinárodních vojáků. Jenže spolu s nimi tu slouží ještě jedna armáda. Armáda soukromých bezpečnostních firem, jejíž úkoly zahrnují vše, co oficiálním vojákům nevoní: od úklidu latrín po výslech zajatců. A jejíž výplaty jdou do miliard dolarů.

Za nákupy se dnes jezdí kdekam. A zvláště o prázdninách. Pro haute couture do Milána či Paříže, za značkovým oblečením se létá s prázdnými kufry do New Yorku, diamanty se nejlépe shání v Rotterdamu, elektronika v Jižní Koreji. Proč ale nevybočit ze zažitých destinací a nepřivézt si tentokrát něco nového? Západní Afrika takových novinek nabízí hned několik!

Informace o volbách v africké Guinei se do českých médií nedostaly, země je to příliš malá, chudá, složitá a nepřehledná. Tamní volební proces přitom trpí snad všemi neduhy, které se objevují u voleb v chudých rozvojových zemích: Volební systém je příliš složitý a nákladný, jednotliví kandidáti nejsou ochotni přiznat porážku a ohánějí se kalašnikovy, vše je navíc neuvěřitelně pomalé, nedůvěryhodné a snadno zmanipulovatelné. A právě proto by se o volbách v Guinei psát mělo…

Ambiciózní program Evropské unie na podporu rozvoje nejméně rozvinutých zemí světa nazvaný „Cokoli kromě zbraní“ (EBA) letos oslaví deset let od svého formálního navržení Evropskou komisí. Jak už napovídá název, projekt umožňuje dovážet zboží z chudých zemí do států unie bez cla a kvót. Zakázán je jen dovoz zbraní a munice - kdyby to tak platilo i obráceně. Ačkoli ho mnozí vítali jako originální cestu z bludného kruhu chudoby, ani po osmi letech fungování program nepřináší žádné přesvědčivé výsledky. Proč?

Afghánistán nadále produkuje na devadesát procent světového opia. Již brzy se k němu přidá i hašiš. Přesto by mohlo být hůř. Nemohou za to však ani politikové, ani vojáci, ale neviditelná ruka trhu: Zatímco opium ztrácí na ceně, cena pšenice roste. Přes pozitivní výsledky ale Afghánistán stále zůstává drogovým rájem.