Anketa: Proč stát nepodporuje rodiny s dětmi?
Ondřej Tůma, Anketa, 24.08.2012
Stát sice naříká, že je moc důchodců a málo batolat, rodiny s dětmi ale nedokáže nijak podpořit. Co si o tom myslí členové Národní ekonomické rady vlády Pavel Kohout a Daniel Münich, novinář a ekonom Lukáš Kovanda a další zajímavé osobnosti?
Počet obyvatel České republiky podle údajů Českého statistického úřadu roste. Je to však jen díky cizincům, kteří u nás hledají nový domov nebo sem míří za prací. Jinak pořád platí: Češi postupně vymírají. Dětí se rodí čím dál tím méně, uzavírá se také stále menší počet manželství. Politici naříkají, že jim stárne populace a že brzy nebudou mít na vyplácení starobních důchodů, protože tu za pár desítek let bude dvakrát víc seniorů než aktivně pracujících obyvatel. To je také jeden z nejčastějších argumentů pro důchodovou reformu, s jejíž podobou ale řada odborníků zásadně nesouhlasí. I když jde o spojené nádoby, otázka podpory rodin s dětmi vládu příliš nezajímá – je přece krize, a tak se musí všichni uskrovnit…
Politiky rodiny s dětmi příliš nezajímají
Je možné říct, kdo má na nepříznivém demograficém vývoji a jeho další prognóze největší podíl? Ženy, které dávají přednost kariéře před mateřstvím? Rozpad modelu tradiční rodiny? Neochota párů pořídit si víc než jedno nebo dvě děti? Nedostatek životního prostoru? Nepříznivá ekonomická situace?
Jedno je jisté: stát na podporu rodičovství nedělá mnoho. A to nemluvíme o nějakých jednorázových příspěvcích, mnohem spíš jde o systematickou podporu, pomoc s bydlením, řešení částečných úvazků a podobně. I když samozřejmě – vždycky tu bude otázka, jestli vůbec stát něco v této oblasti dělat má, případně jestli je nějaká státní snaha co platná...
Co si o tom myslí lidé ze světa financí a další zajímavé osobnosti? Jakým způsobem – pokud vůbec – by podle nich měl český stát podporovat rodiny s dětmi? Co se mu v tomto směru daří či nedaří dneska?
PAVEL KOHOUT
ekonom, ředitel pro strategii Partners
Nejlepší podpora rodin s dětmi je nastavit daně tak, aby živiteli rodiny zůstalo dost peněz na potřebné výdaje. Zní to staromódně a je to skutečně staromódní ekonomický model, neboť je vyzkoušený tisíciletími ekonomické historie lidstva. Jakékoli jiné recepty jsou proti přírodě a nebudou fungovat. Ještě bych v této souvislosti varoval před zdaněním svobodných, což je koncepce, která se hodně líbí, ale je chybná ve své podstatě. Proč? Když silně zdaníte příjem svobodného mladého muže, podstatně omezíte jeho ekonomickou sílu založit rodinu. Toto je empiricky vyzkoušeno během předválečné doby v Itálii, kdy Mussolini chtěl zvýšit porodnost, ale povedl se mu přesný opak.
PATRIK NACHER
provozovatel serveru www.bankovnipoplatky.com
Ono by v této době alespoň stačilo neházet klacky pod nohy, nekomplikovat život rodinám, nezvyšovat daně pracujícím rodičům nebo byrokratickou zátěž podnikajícím rodičům či nerozšiřovat různé administrativní povinnosti, jak dnes a denně vidíme ze strany pánů politiků. Když se k tomu přičte časté měnění podmínek například rodičovské či nevídaná složitost výpočtu třeba mateřské, tak to také zrovna dvakrát rodinám nepomáhá. Z tohoto úhlu pohledu je pak velkohubé přidání například 500 korun na podporu rodin, a navíc před volbami, směšným, trapným a v globálu nepomáhajícím gestem.
DANIEL MÜNICH
ekonom
Stát by měl podporovat možnosti sladění pracovního a rodinného života podporou nabídky dostupných (místně a finančně) míst v kvalitních zařízeních předškolní výchovy a péče (jesle a školky). Další podporou by měla mít bezpečná (opět místně dostupná) hřiště pro děti, bezpečná doprava pro rodiče a jejich děti (bezpečné přechody, chodníky na vesnicích, dostupná veřejná doprava uzpůsobená pro rodiče s kočárky), dostupné mimoškolní aktivity pro děti (knihovny, sportovní kluby, lidové školy, umění atp.). Podpora v těchto směrech nebyla dosud dostatečná a s ohledem na úsporná fiskální opatření nebo mismanagement (Sazka a financování amatérských sportovních klubů a Sokola) spíše klesá. Snížení přímé a plošné finanční podpory (přídavky na děti, porodné) nepovažuji za tak zásadní problém.
DAVID ONDRÁČKA
ředitel české pobočky Transparency International
Zejména podporou zaměstnání maminek a pracovní flexibilitou. Města pak musí otevírat školky – to je dnes úplně absurdní. Máme zrovna malé dítě a státní podpora je opravdu úsměvná. Pro sociálně slabší vrstvu je to fakt na zvažování, jestli děti vůbec mít. Dlouhodobě taková politika vede do záhuby.
JAN TRAXLER
ekonom, ředitel FINEZ Investment Management
Jakákoliv podpora rodin s dětmi musí být založena na motivaci mít děti a dobře je vychovat. Naše demografická struktura vypadá děsivě, porodnost 1,27 dítěte na ženu je velmi nízká, jedna z nejhorších na světě. Takže je třeba víc motivovat mít děti. Ale nejde jen o kvantitu, je potřeba hledět také na kvalitu. Navrhuji zavést mezigenerační důchodový systém, kdy dítě odvádí část odvodu na sociální zabezpečení přímo na důchodový účet rodiče. Tento systém by motivoval mladé lidi zplodit a zároveň vychovat víc dětí, tak aby ho jednou děti uživily. Zároveň bychom tím zabili dvě mouchy jednou ranou a vyřešili problém stárnoucí populace, potažmo financování důchodů.
PETR MACH
politik a ekonom
Stát by neměl podporovat rodiny s dětmi. Stát by jim jen neměl házet klacky pod nohy v podobě obrovského daňového zatížení. Kdo má rodinu, měl by ji dokázat uživit. Místo rodičovských příspěvků by stát měl snížit daně a odvody, aby si lidé dokázali vydělat na živobytí rodin vlastní prací.
TOMIO OKAMURA
podnikatel, viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur
Současný trend našeho státu jde naprosto prokazatelně proti rodinám. Ukazuje se tady ovšem filozofie pana Nečase, který už jako ministr sociálních věcí odmítal podporovat školky s tím, že trh to vyřeší. Nevím, jak to napsat kulantně, ale když resort a stát vedou lidé bez znalostí a jisté míry duševních a intelektuálních kvalit, pak se nesmíme divit. Klíčem k prosperitě není reforma za reformou, ale minimálně stabilní populace – tedy víc dětí. A následně maximální péče jejich výchově a vzdělání. Čím víc dětí a čím víc dětí s kvalitními hodnotami, tím víc bude prosperovat země a bude nám lépe.
Stát podléhá tlakům nejrůznějších lobby a samozřejmě podléhá taky dávno neplatným politickým teoriím. Trh nic nikdy nevyřešil a nevyřeší. Boom tzv. Husákových dětí způsobila masivní prorodinná podpora státu. Krom příspěvků na děti to byly také bezúročné půjčky (zčásti i nevratné) na vybavení domácnosti a na pořízení vlastního bydlení. Za každé narozené dítě se ale odepisovala velká suma, takže stát rodiny v podstatě vydíral – peníze, nebo dítě. Všude se alespoň stavěly školky a byly dostupné všem. Najít dnes v Praze a mnoha dalších městech volnou státní školku je často zázrak.
Desetitisíce mladých párů žijí po podnájmech v podstatě bez naděje pořídit si vlastní bydlení. A to státní – za rozumnou cenu – vlastně už neexistuje. V případě neplodných párů stát změnil pravidla podpory tak, že se vkládá ženám jedno vajíčko místo dvou – to aby prý nebylo tolik dvojčat či mrtvých plodů. Ale počet pokusů se zvýšil ze tří na čtyři. Statisticky se tak snížila pravděpodobnost oplodnění téměř na polovinu, ale o 24 procent se zvýšil zisk soukromých zařízení, která oplodnění provádějí. Řeči o podpoře rodin se jak vidno nakonec zvrhnou v podporu soukromého byznysu. Jsem z toho znechucený a netuším, nakolik se vše děje proto, že jsou politici a úředníci hloupí, nebo že jsou zkorumpovaní. Normální ale nejsou.
TOMÁŠ PROUZA
ekonom
Především by stát měl umožnit rodičům zapojit se co nejdříve zpět do pracovního procesu. Prvním krokem by mělo být vybudování více jeslí a školek tak, aby byly dostupné skutečně pro každého. Druhým nutným krokem je podpořit práci rodičů na částečný úvazek pomocí daňových odpočtů nebo bonusů, aby byli zaměstnavatelé motivováni nabízet i tento způsob práce. A rozhodně by stát neměl trestat živnostníky, protože pro spoustu rodičů může být drobné podnikání nejlepší cestou k tomu, jak si najít čas na děti i na práci.
LUKÁŠ KOVANDA
ekonom a publicista
Proč se v porovnání s dobou před sto a více lety rodí tak málo dětí? Chybí dvě zásadní motivace.
O jednu rodiče připravila kvalitnější zdravotní péče, díky níž vzal za své sarkastický poznatek někdejšího francouzského beletristy, že je třeba udělat si deset dětí, aby dvě zbyly.
O druhou připravuje rodiče stát tím, že zavedl a vykrmil penzijní systém, jenž demotivuje od plození dětí coby prostředku zajištění na stáří. Všemožná opatření na podporu rodin s dětmi jsou tak převážně jen částečně vyvažujícím protiopatřením státu k jeho hlavní – a zcela klíčové – přerozdělovací mašinerii. Nejčistším řešením by tak bylo jak vymýcení státních penzí, tak státních rodičovských politik. To je ale v dnešní době pochopitelně utopie.
Realisticky nahlíženo, optimální by bylo dosažení takového stavu, kdy bude podpora rodičovství (reflektující nezpochybnitelný fakt, že rodičovství – a zejména mateřství –, ale i pěstounství, je opravdu svého druhu plnohodnotným zaměstnáním) spočívat v kompenzacích a úlevách v rámci oblastí, v nichž se stát už tak jako tak angažuje (např. penzijní systém). Například zvýšení starobního důchodu (či snížení odchodu věkové hranice odchodu do důchodu) matkám – když už tedy státní důchody jednou máme – je tedy za daných podmínek rozumným opatřením. Naopak jakékoli takzvaně propopulační či jednorázové dávky (porodné) jsou v zásadě vždy jen populismem, jelikož rozhodnutí mít či nemít děti, a případně kolik, v drtivé většině případů není významně ovlivněno ekonomickými motivy, tedy ani pár tisícovkami z eráru.
