Evropa před kolapsem (III): Které zlo je menší?
Reportéři časopisu Spiegel, Ekonomika, 13.12.2011
Řada politiků eurozóny věří, že by trhy uklidnila jiná a méně hrozivá zbraň než tisk peněz – společně vydávané dluhopisy. Spekulanti by tak už nemohli soustředit palbu na jednotlivé země, tvrdí obhájci eurobondů, a úrokové míry by klesly na snesitelnou úroveň, protože garantem dluhu by byly silné státy eurozóny. Podle zastánců této myšlenky by tak rovněž vznikl velký a likvidní trh, který by investorům nabídl plnohodnotnou alternativu k americkým „treasuries“.
Předminulý týden předložil předseda Evropské komise José Manuel Barroso tři možné verze eurobondů, k nemalé nelibosti německé kancléřky Angely Merkelové. Podle prvního návrhu by eurozóna vydávala pouze společné dluhopisy s jednotnou úrokovou mírou a jednotnými zárukami. Podle návrhu číslo dvě by si členská země mohla půjčit prostřednictvím eurobondů prostředky pouze do výše 60 procent svého HDP. A třetí verze počítá s tím, že jednotlivé země by ručily za společné dluhopisy podle své relativní velikosti a ekonomické síly. Německo by tak neslo největší podíl závazků, 27 procent a ten nejmenší ve výši jedné desetiny procenta by připadl na Maltu.
Třetí model by bylo možné zavést poměrně rychle, je ovšem také ze všech nejméně efektivní. Druhé dvě možnosti by vyžadovaly dodatky k Lisabonské smlouvě, jelikož její článek 125 zakazuje členskému státu garantovat dluhy jiného členského státu.
Bič na rozpočtově neukázněné země
Dodatek k evropským úmluvám požadují i Němci, nikoli ovšem v souvislosti se zavedením eurobondů, nýbrž proto, aby žádné eurobondy ani nebyly potřeba.
Berlín navrhuje upravit Lisabonskou smlouvu tak, aby bylo možné včas podchytit rozpočtově neukázněné státy. To by podle něj časem harmonizovalo rozpočtové politiky členských zemí eurozóny.
Očekává se, že příslušné zákony předloží prezident Evropské rady Herman van Rompuy na příštím summitu Evropské rady, který se koná 9. prosince. Rozdíly mezi tím, jak si tyto legislativní úpravy představuje Berlín a jak ostatní hlavní města, jsou však poměrně značné.
Van Rompuy proto už navrhl debatu na toto téma odložit. Německá vláda si však stojí za svým. Němci se obávají, že v případě odkladu budou muset učinit další finanční ústupky, aniž by dosáhli jakéhokoli pokroku směrem k takzvané „unii stability“.
Představitelný kompromis sice existuje, Angelu Merkelovou by však vystavil nemalému politickému tlaku doma – Němci dostanou svůj dodatek k Lisabonské smlouvě výměnou za souhlas se společnými bondy. To ovšem německá vláda dosud kategoricky odmítá.
Vábení laciných peněz
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble má za to, že společné bondy by mohly fungovat pouze v případě, že by se členské země měnové unie vzdaly značného dílu své fiskální suverenity ve prospěch jakéhosi federálního evropského úřadu. Jinak by podle něj motivovaly k nezodpovědnému chování. Prospěch by z nich měly jen ty státy, které si dnes mohou půjčovat jen za vysoký úrok. Prostřednictvím eurobondů by totiž získaly přístup k financím za mnohem výhodnějších podmínek.
Schäuble a Merkelová se tedy obávají toho, že v prostředí laciných peněz by dnes předlužené země neměly dostatečnou motivaci zavádět bolestivé reformy a že Německo by nakonec neslo větší finanční břemeno a ručilo by za země s horším úvěrovým ratingem. Němci si dnes půjčují za nejnižší úrok ze všech zemí eurozóny. Výnos jejich desetiletých dluhopisů dnes činí dvě procenta. Kdyby se však riziko rozprostřelo mezi všechny členské státy eurozóny, půjčky by německému ministru financí zdražily.
To by mohlo znamenat nezanedbatelný růst nákladů na obsluhu státního dluhu. V případě, že by Němci refinancovali 300 miliard eur, museli by při zvýšení úrokové sazby o pouhý jeden procentní bod platit věřitelům tři miliardy eur ročně navíc. A tato částka by každým dalším rokem narůstala.
Obhájci společných bondů mají tyto výpočty za příliš pesimistické a očekávají dokonce opačný trend. Protože trh s eurobondy by byl stejně velký jako ten s americkými dluhopisy, tvrdí, byly by eurobondy podstatně atraktivnější. Společné evropské dluhopisy by tak posílily roli eura coby rezervní měny. Oba tyto efekty by zvýšily poptávku po nových bondech, což by zase vedlo ke snížení výnosů. Stále však není jisté, zda by takovýto výsledek vykompenzoval růst úrokových sazeb.
Jako kůl v plotě
Tak či onak Merkelová se Schäublem vůbec neuvažují o tom, že by takové riziko podstoupili, přinejmenším ne dobrovolně.
Se svým názorem však zůstali prakticky sami. Většina ostatních zemí eurozóny už otevřeně volá po eurobondech a velká část Evropské komise a Evropského parlamentu je rovněž pro.
Lidé blízcí německým vládním kruhům však tvrdí, že Merkelová na eurobondy v žádném případě nepřistoupí. Pokud by však krize dále eskalovala a začala se přelévat i do centrálních zemí eurozóny, zřejmě by všeobecnému tlaku dlouho vzdorovat nedokázala.
Z hlediska domácí politiky si v této chvíli může jen sotva dovolit riskovat ústupky zahraničním požadavkům. Pečlivě se vyhýbá všemu, co by liberální FDP, koaličnímu partnerovi její středopravé CDU, dodalo nové argumenty. Jelikož však vedení FDP už dřív přemluvilo svou členskou základnu k podpoře trvalého záchranného fondu zvaného Evropský stabilizační mechanismus (ESM), zastánci eurobondů očekávají, že liberálové nakonec svolí i ke společným dluhopisům.
Varovné signály
Zbývá jediná otázka – zda už nebude pozdě. Důvěryhodnost tohoto instrumentu totiž závisí především na bonitě Německa, a to dvojnásob nyní, kdy se pod tlak dostali ostatní významní členové eurozóny s nejvyšším úvěrovým ratingem jako Francie či Finsko.
Eurobondy by investory oslovily, pouze pokud by se za ně zaručila německá vláda. Narůstají však pochyby, zda by Německo takové břemeno vůbec samo zvládlo.
První varovné signály se vynořily v několika posledních týdnech. Ve středu německá finanční agentura nedokázala udat všechny vydané dluhopisy. Optimisté připisují chabý zájem investorů na vrub nízkým výnosům. Jiní v tom vidí první náznak toho, že trhy ztrácejí důvěru už i v tradičně neotřesitelné Německo a že své peníze už nestahují jen z periferních zemí, ale z celé měnové unie.
Čas na nepěkný rozpad?
Finanční trhy mají stále větší pochybnosti, zda nakonec euro vůbec přežije. Předminulý týden britský bankovní regulátor, Úřad pro finanční služby (FSA), vyzval britské banky, aby se připravily na konec měnové unie.
Co by se však stalo, kdyby se země eurozóny vrátily ke svým starým měnám? A jak by se to vůbec dalo provést? Až donedávna se nad podobnými otázkami zamýšlel jen málokterý seriózní ekonom. Představa, že by se eurozóna mohla rozpadnout, byla považována za absurdní.
Časy se však mění. Dnes někteří odborníci vážně navrhují, aby předlužené země jako Řecko, Portugalsko a možná i Itálie projekt společné měny opustily. Jiní dokonce zvažují německý plán B, tedy stažení z eurozóny a znovuzavedení německé marky. Byl by snad brzký rozpad eurozóny, jakkoli „nepěkný“, nakonec lepší než nekonečné prodlužování agónie?
Hans-Werner Sinn, ředitel největšího německého ekonomického think tanku Ifo, je přesvědčen, že nejlepší pro všechny zúčastněné by bylo, kdyby se Řecko vrátilo ke drachmě. Řecké banky by se musely na týden zavřít, všechny účty, rozvahy a státní dluh by se převedl na staronovou měnu a vláda by pak drachmu devalvovala.
Jsou dny eura sečteny?
Podle Sinna by tak Řecko posílilo svou konkurenceschopnost. Řecké výrobky by byly znovu prodejné a vrátili by se i turisté. Bývalý šéfekonom Evropské centrální banky Otmar Issing má rovněž za to, že takový výsledek by ospravedlňoval ekonomické škody, které by takové opatření napáchalo.
Ekonomové konstatují, že stažení Řecka a možná i Portugalska z eurozóny by mělo důležitý disciplinární efekt. Eurozóna by ukázala, že se nenechá vydírat, což by zase urychlilo reformy v zemích jako Itálie. Odborníci totiž pochybují, že by měnová unie bankrot tak velké země jako Itálie ustála.
Oproti tomu Hans-Joachim Voth, historik ekonomie, který v současnosti vyučuje v Barceloně, má za to, že dny eura jsou sečteny. Hospodářsky silné země jako Německo by podle něj udělaly nejlépe, kdyby se z eurozóny stáhly, protože prý „ne každý stupidní ekonomický nápad je třeba bránit až do hořkého konce“. Voth tvrdí, že čistě teoreticky by ideálním časem k tomuto kroku byly nadcházející vánoční svátky, protože je prý důležité „zastihnout trhy nepřipravené“.
Dirk Meyer, profesor ekonomie na hamburské Univerzitě Helmuta Schmidta, rovněž tvrdí, že Němci by se měli chopit iniciativy a opustit euro co možná nejdříve. Navrhl dokonce konkrétní harmonogram. Podle jeho scénáře by vše začalo v pondělí, či v „Den X“. Ještě předtím, o víkendu, by vláda vydala překvapivý pokyn o uzavření všech bank v Den X. Bankovní prázdniny by byly nezbytné ke konsolidaci všech úspor a běžných účtů pro budoucí přechod na novou měnu.
V úterý by banky a spořitelny začaly značkovat bankovky svých klientů nefalšovatelným magnetickým inkoustem. Inspektoři by monitorovali německé hranice a mezinárodní kapitálové transakce, aby cizinci nevozili do Německa své peníze na přeznačkování. V důsledku očekávané devalvace by takto označená eura ztratila na hodnotě. Stát by musel pomoci bankám, které dnes vedou nezanedbatelné pohledávky za zahraničím nebo které v cizích zemích vlastní větší objem aktiv.
Čas na konverzi
Zhruba po dvou měsících by Německo opustilo eurozónu a prostřednictvím ústavního dodatku by znovu zavedlo vlastní měnu, která by současně mohla sloužit jako nová společná měna pro ostatní případné dezertéry z eurozóny. V průběhu druhých bankovních prázdnin by se pak na novou měnu převedly všechny účty a zůstatky. Všechny fyzické i právnické osoby s trvalým pobytem či hlavním sídlem v Německu by měly právo vyměnit si své peníze za novou měnu. Trvalo by však ještě celý další rok, než by Bundesbanka vytiskla a rozeslala nové bankovky. Do té doby by jako legální platidlo nadále sloužila označkovaná eura.
Meyer očekává, že v rámci tohoto scénáře by nová měna posílila až o 25 procent oproti euru, což by nepříznivě zasáhlo především německé exportéry. Na hodnotě by ztratila rovněž zahraniční aktiva německých investorů denominovaná v eurech. Tyto ztráty by se podle Meyera vyšplhaly zhruba na 225 miliard eur, přičemž reforma by nejtvrději dopadla na velké investory jako banky či pojišťovny.
Meyer odhaduje, že celkové hospodářské náklady na přechod k nové měně by se pohybovaly v rozmezí 250 až 340 miliard eur, čili 10 až 14 procent německého HDP – vskutku nezanedbatelná cena.
Meyer však tvrdí, že škody budou ještě vyšší, pokud Německo v eurozóně zůstane. Je přesvědčen, že pokud by skutečně došlo na realizaci takzvané evropské „transferové unie“, němečtí daňoví poplatníci by museli nést dodatečné náklady ve výši 80 miliard eur ročně.
Neochvějné principy umírají poslední
Stát ovšem jen stěží může založit svou politiku na prognózách a modelech, navzdory jejich zdánlivé přesvědčivosti. Důsledky rozpadu měnové unie by totiž pocítili všichni hned, zatímco důsledky ostatních alternativ, jakkoli nebezpečných a nákladných, se projeví až za mnoho let.
Merkelové krédo zní: „Padne-li euro, padne celá Evropa.“ Pokud to opravdu myslí vážně, pak je docela představitelné, že pro záchranu eura učiní naprosto vše, dokonce i to, co dnes kategoricky odmítá.
V takovém případě padnou pod stůl i principy, které Merkelová dosud neochvějně brání, například že měnová unie nerovná se dluhová či závazková unie nebo že euro nelze zachraňovat prostřednictvím rotaček na peníze.
Třídílný seriál z anglického webu Der Spiegel pro Finmag do češtiny přeložil Aleš Drobek.
