Potřebujeme nový kapitalismus?
Anatole Kaletsky, Ekonomika, 24.02.2010
Nejdůležitější výroky jsou obvykle ty nevyřčené. Mezi miliony slov pronesenými na Světovém ekonomickém fóru v Davosu byl komentář, který si nikdo netroufal vyslovit, zcela zřejmý. Po krizi v letech 2007-2009 se světový kapitalistický systém dostává do období transformace, již lze přirovnat k velkým změnám v 30. a 70. letech 20. století.
Otázka, kterou si nikdo nechce položit, zní, zda nový model kapitalismu, který se dnes objevuje a ve světě dominuje, bude radikálně reformovanou verzí západního demokratického systému, nebo jakousi variantou autoritativního státem řízeného kapitalismu oblíbeného v Číně, Rusku a dalších rostoucích ekonomikách.
Hledá se nová cesta
Přední americký diplomat mi řekl: „Rozvojové státy od počátku krize ztratily zájem o starý washingtonský konsensus, který prosazoval demokracii a liberální ekonomiku. Vlády i leadeři businessu všude na světě hovoří o novém pekingském konsensu - čínské cestě k prosperitě a moci. Západ musí přijít s novým modelem kapitalismu, který je konzistentní s našimi politickými hodnotami. Jinak prohrajeme."
Existuje mnoho způsobů, jak se s touto výzvou vypořádat. Nejjednodušší cestou, jak bylo patrné v Davosu, je její jasné odmítnutí. Soustředit se na minulost a dohadovat se, kdo za vše může, je zkrátka jednodušší než přemýšlet o budoucnosti.
Všichni chceme vydělávat
Daleko zákeřnější formou odmítání je předstírat, že čínský a západní model kapitalismu jsou prakticky stejné. Každý, kdo „dělá business", chce koneckonců jen vydělávat peníze. Tento postoj spojuje všechny společnosti s velkými investicemi v Číně. Kupříkladu Bill Gates z Microsoftu se těší z toho, když jsou jeho rivalové Pekingem politicky utlačováni.
Přesně takový je nejen oficiální postoj čínské vlády, ale i řady vlád západních: naše dva modely spolu mohou koexistovat v míru a vzájemném respektu.
Při zákulisních rozhovorech v Davosu bylo zjevné, že je to jen iluze. Ať se podíváme na obchodní praktiky, ekonomickou politiku, politická a lidská práva nebo geopolitické zájmy, je jasné, že Čína a Západ jsou na cestě ke střetu. Nemusí nastat po celá desetiletí, platí ale, že oba modely politicko-ekonomického vývoje jsou z dlouhodobého pohledu neslučitelné.
Svobodný trh nedělá svobodné lidi
Čína bezvýhradně podporuje domácí trh a produkci před západními exportéry a investory. Odhodlání Číny mít enormní vývozní přebytky a držet podhodnocený směnný kurs poskytuje Americe a Evropě levné spotřební zboží. Znamená ale také ztrátu pracovních míst a nárůst zahraničních dluhů.
V otázce lidských práv je ujišťující slogan z dob Thatcherové a Reagana, že svobodný trh dělá svobodné lidi, daleko od pravdy. Čína se stává v odmítání západního stylu demokracie stále neústupnější. Patrně nejvážnější je, že rostoucí sebedůvěra Číny ve svou autoritativní politiku a vládou řízený ekonomický rozvoj vytváří nevyhnutelné třecí plochy se Západem, od Koreji, Íránu a Tibetu po Súdán, Zimbabwe a Venezuelu.
Západ má dvě možnosti. Buď připustíme, že Čína byla za pět tisíc let zaznamenané historie daleko úspěšnější a stálejší kulturou nežli Amerika nebo západní Evropa a v dnešní době jen znovu nabývá svou přirozenou pozici celosvětového leadera, nebo přestaneme popírat soupeření mezi čínským a západním modelem a začneme vážně uvažovat o tom, jak lze západní kapitalismus reformovat, aby měl větší šanci zvítězit.
Ani trh není neomylný
Je jasné, že v letech 2007-2009 neselhala jen regulace bankovního sektoru. Bylo to selhání celého tržního fundamentalistického modelu kapitalismu vytvořeného v době Thatcherové a Reagana, který předpokládal, že trh se nikdy nemýlí.
To, že se tato verze kapitalismus v letech 2007-2009 zcela zhroutila, neznamená, že reformy byly špatné. Ve své době měly opodstatnění. Systém svobodného trhu existující od roku 1979 potlačil předchozí státem řízený a odbory ovládaný keynesiánský model. Keynesiánská verze kapitalismu, vytvořená ve 30. letech 20. století, byla zase důležitou vývojovou fází z klasického kapitalismus lassez faire.
Výzvou západnímu stylu myšlení je vytvořit čtvrtou verzi kapitalismu, jež bude stavět na nejlepších prvcích modelu klasického, keynesiánského a Thatcherové a Reagana, ale zároveň se přizpůsobí potřebám 21. století, obzvláště soupeření s čínským dynamismem a sebejistým autoritativním systémem.
Něco se již uskutečňuje. Například vlády a centrální banky přijímají pravidla pro zajištění jasnější odpovědnosti za řízení ekonomického růstu a zaměstnanosti. Západní politické systémy ale stále potřebují reformy, jež by vedly ke kompromisu a rychlému konsensuálnímu rozhodování, ne k politické paralýze, která dnes ohrožuje USA.
Potřebujeme ekonomiku, v níž vláda hraje větší roli (v oblasti financí, energetiky, životního prostředí a investic do strategické infrastruktury), ale zároveň snižuje veřejné výdaje a daně (opouštěním tradiční odpovědnosti za zdravotnictví, důchody a vzdělávání)?
O těchto otázkách se mělo v Davosu hovořit. Snad se to podaří příští rok.
Text Anatola Kaletského z The Times, 4. února 2010, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.
Text byl publikován v únorovém čísle Revue Politika.
Ilustrace: Profimedia.cz
